Čís. 1162.
Zemský výbor (zemský správní výbor) jest — vykonávaje právo
dozorčí — oprávněn, žádati za knihovní zápis na místě obce.

(Rozh. ze dne 6. září 1921, R I 1085/21.)
Usnesením obecního zastupitelstva v Š. ze dne 6. listopadu 1918 byly
odprodány Albertu V. a soudruhům obecní pozemky; okresní zastupitelstvo v T. usnesením ze dne 23. prosince 1918 odprodej schválilo. Ku dohlédací
stížnosti obce S. zrušil zemský správní výbor usnesením ze dne 9. prosince 1920 obě prv jmenovaná usnesení a domáhal se po té na knihovním
soudě zpětného přepsání odprodaných pozemku. Knihovní soud žádosti vyhověl. Rekursní soud ku stížnosti Alberta V-a a soudruhů
napadené usnesení zrušil. Důvody: Stěžovatelé uplatňují, že žadatelce
schází vlastnost strany a tudíž legitimace ku podání žádosti knihovní a
odvolávají se na ustanovení § 84 a § 94 (2) knih. zák. V dalším uplatňují,
že knihovní žádosti dlužno dle § 94 (3) knih. zák. také v tom směru zkoumati, zda žádost obsahem předložených listin jest odůvodněnou. Zásadou oprávnění ku podání žádosti knihovní jest, že žádost za knihovní vklad
věcného práva tím podati jest, kdo věcného práva nabyl. O vklad výmazu
má zažádati ten, k jehož prospěchu se má výmaz státi. Tato zásada jde
na jevo jak z povahy věci samé, tak i z ustanovení § 77 (2) knih. zák.,
dle kteréhož postačí ku žádosti za vklad jménem toho, jemuž vklad jest
ku prospěchu, všeobecná plná moc. V tomto případě oprávněna byla podati knihovní žádost obec Š. Zemský správní výbor jest sice v autonomním správním obvodu vyšší stolicí (§ 97 obec. zř. a § 77 zák. o okres. zast.), není vzak zákonným zástupcem obce. Jako takovému schází mu
oprávnění, obce zastupovati (§ 4 c. ř. s. anal.). Jak z listiny přiložené ku
stížnosti vychází, zrušil zemský správní výbor u výkonu svého dohledacího práva usnesení obecního zastupitelstva. Činnost další, zejména
žádati na základě zrušovacího usnesení za knihovní vklad jménem obcce
nemůže zmíněný výbor vykonávati. Výbor správní mohl by jen snad
v mezích své působnosti zaříditi pokud se týká obec donutiti, by za
knihovní vklad zažádala. Sám však oprávnění toto nemá. Z uvedeného
vysvítá, že schází žadateli legitimace k podání žádosti této, a že ustanovení § 94 (2) knih. zák. brání žádanému vkladu.
Nejvyšší soud zrušil usnesení rekursního soudu a uložil mu, by
nepřihlížeje k použitému zrušovacímu (správně zamítacímu) důvodu, rekurs znovu vyřídil.
Důvody:
Zemský výbor a tudíž i na jeho místo nastoupivší zemský správní
výbor jest dle § 96 ob. zříz. pro Čechy, pak čl. XXIV, XVII a XVIII odstavec druhý a třetí zák. z 5. března 1862, čís. 18 ř. zák., § 99 ob. zříz.
a § 77 zák. o zast. okr. úřadem vedoucím dohled nad hospodářstvím obce
obzvláště též co se týče obecního kmenového jmění a (ostatně nyní obecnímu jmění na roveň postaveného) statku, kteréž právo dohlédací vykonává obzvláště z příčiny a za příležitosti výkonu práva schvalovacího
a rozhodovacího. Není a nemůže býti o tom ani v teorii ani v praxi pochyby, že tato stolice — aspoň když na ni byla věc devolvována jako na
stolici schvalovací neb rekursní, jako zde se stalo — oprávněna jest,
místo aby obec doháněla k tomu kterému úkonu, předsevzíti úkon ten
sama (t. zv. úkon náhradní) (Srv. Žalud, Ob. zříz. k § 96). Usnesením
ze dne 9. prosince 1920, jež rekursní soud před rukama měl, ano bylo přiloženo k stížnosti a tvořilo již základ žádosti knihovní, o niž jde, zrušil
zemský správní výbor na dohlédací stížnost obecního úřadu v Š. usnesení obecního zastupitelstva obce Š. ze dne 6. listopadu 1918, jímž odprodány byly Albertu V. a soudruhům obecní pozemky, jakož i usnesení
okresního zastupitelstva v T. ze dne 23. prosince 1918, jímž odprodej ten
schválen byl, a přísluší mu tedy také bdíti nad tím, aby zrušovací usnesení jeho bylo provedeno t. j. může přímo také předsevzíti za obec příslušný výkon k provedení čelící čili žádati za příslušný knihovní zápis.
To odpovídá nejen povaze věci, ale jest i proto praktičtější, než nutiti
obec k zakročení takovému, protože se tím vyvaruje kolisi v přesvědčení
zastupitelstva obce, jež odprodej odhlasovala. Podobně bylo nálezem býv.
správního soudu vídeňského ze dne 13. prosince 1877, Budvinski čís. 170
uznáno, že jsou nadřazení samosprávní orgánové oprávněni a příslušní, vymoci knihovní vklad vlastnického práva k nemovitostem obci patřícím
ve smyslu § 67 odstavec druhý ob. zříz. a zákona zemského ze dne 5. prosince 1874, čís. 82 z. zák. Tak jest dána podmínka § 77 odstavec třetí
а § 94 čís. 2 knih. zák., což rekursní soud neprávem popírá. Rekursní soud upíraje zakročiteli legitimaci ke knihovní žádosti, o niž jde, nepustil
se do řešení otázky, je-li žádost dle obsahu listiny a knihovního stavu
dle předpisů knihovního zákona odůvodněna, i bylo proto tak rozhodnouti jak se stalo.
Citace:
Čís. 1162. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 565-567.