NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 2116.

»Udáním« (obviněním) jest tvrzení skutkových okolností, jež by naplnily, jsouce pravdivými, skutkovou podstatu určitého zločinu, udaným spáchaného. Spadá sem oznámení ministerstvu spravedlnosti, že soudce rozhodl ze msty spor nesprávně.
V subjektivním směru stačí vědomí o nepravdivosti (nesprávnosti) skutkových tvrzení, zakládajících křivé udání.
(Rozh. ze dne 3. října 1925, Zm II 249/25).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 17. března 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem utrhání na cti podle §u 209 tr. zák.
Důvody:
Uplatňujíc důvod zmatečnosti podle čís. 9 písm. a) a čís. 10 §u 281 tr. ř., dovozuje zmateční stížnost, že stěžovatelův skutek zakládá toliko přestupek proti bezpečnosti cti; pro zločin utrhání na cti, jímž byl stěžovatel uznán vinným, nedostává se prý po stránce subjektivní skutkové známky obvinění z vymýšleného zločinu, jakož i požadavku, že stěžovatel zavdal obviněním příčinu k vyšetřování proti soudci, a po stránce subjektivní zlého úmyslu. Podání, v němž shledává napadený rozsudek zločin utrhání na cti, nebylo prý než dozorčí stížností, jíž se obžalovaný domáhal nápravy proti soudním rozsudkům, jimiž se pokládal za stižena, a chtěl prý výroky, jichž v podání užil, jen říci, že rozsudky jsou nesprávný. Stížnost není v právu. Udáním (obviněním) rozumí se tvrzení vůči vrchnosti, že určitá osoba spáchala určitý zločin, to jest tvrzení skutkových okolností, které — předpokládajíc jejich pravdivost — naplnily by skutkovou podstatu určitého zločinů, udanou osobou spáchaného. Takové tvrzení jest — nehledíc ani k jiným částem podání — obsaženo ve větě, že soudce (rada z. s. V.), ujal se (v rozepři v podání naznačené) uherského žida a že rozsudek proveden byl nesprávně ze msty, protože stěžovatel nepřijal 50 Kč na 617 Kč. Neboť bylo tím — jak napadený rozsudek správně uvádí — vrchnosti — (ministerstvu spravedlnosti) oznámeno, že Se soudce dal od zákonného plnění své úřední povinností odvrátili (ze msty), kteréžto jednání zakládalo by zločin zneužití úřední moci, vytčený v §§ech 101, 102 písm. a) zák. Z pouhého dokazování, že rozsudek jest nesprávným a že je třeba nápravy, vykročilo stěžovatelovo podání právě tím, že tvrdilo, že soudce rozhodl nesprávně ze msty na stěžovateli za to, že nepřijal návrh smíru, učiněný soudcem a z přízně a nadržování odpůrci, to jest z důvodů stranických а k úmyslnému poškození stěžovatele směřujících, tedy ze zlého úmyslu, charakteristického pro zločin zneužití moci úřední. Jelikož udání bylo učiněno u vrchnosti, nezáleží ha tom zda zavdalo či nezavdalo — pokud se týče mohlo, či nemohlo zavdati příčinu k vrchnostenskému vyšetřování nebo pátrání proti nařknutému soudci; neboť tato způsobilost obvinění jest předpokladem zločinu utrhání na ctí jen pokud byl spáchán jinakým obviňováním, než udáním u vrchnosti; že udání bylo pravdivým, obžalovaný ve zmateční stížnosti sám tvrditi si netroufá.
Po subjektivní stránce předpokládá zločin §u 209 tr. zák. toliko pachatelovo vědomí, že skutková tvrzení, zakládající křivé udání neb obvinění, jsou nepravdivými (nesprávnými); další zlý úmysl (přesněji záměr) se nepředpokládá. Ono vědomí stěžovatele jest v rozhodovacích důvodech soudu prvé stolice zjištěno a nebylo by vyloučeno ani tvrzeným účelem podané stížnosti; neboť toho účelu mohl se stěžovatel domáhati též bez oněch projevů, pro které — jak uvedeno — nabyl obsah podání povahy křivého nařknutí ze zločinu. Pro toto vědomí stěžovatelovo a pro skutečnost, že se obvinění stalo udáním u vrchnosti, vymyká se křivé nařknutí soudce ze zločinu zneužití moci úřední z rámce pouhého přestupku §u 487 tr. zák., který předpokládá, že obviňování ze zločinu nešlo tak daleko, by nabylo vlastností předpokládaných v §u 209 tr. zák.; právní posouzení zjištěného skutku prvým soudem vyhovuje správnému použití zákona a stížnost jest bezdůvodnou, pročež byla zavržena.

Citace:

Je-li možná sanace družstva jiným způsobem. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1924, svazek/ročník 6, číslo/sešit 7, s. 62-62.