NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 2

Čís. 3370.

Žalobě o nároky ze správy společného majetku neb obstarání cizí věci nemusí nutně předcházeti složení účtu.
(Rozh. ze dne 8. ledna 1924, Rv I 1373/23.) Peníz, jehož se domáhali žalobci na žalované, byl účetním výsledkem (saldem), vyplývajícím ze súčtování různých položek aktivních s různými položkami pasivními. Jednotlivé položky tohoto vzájemného súčtování zakládaly se na různých právních důvodech; na obou stranách převládaly platy a jinaké náklady na majetek oběma stranám společný (§§ 1037, 1041, 1358 obč. zák.), při položkách pasivních závazky k odvedení podílu z užitků společného majetku straně druhé; kromě toho byly do tohoto vzájemného účtování pojaty i položky z právního důvodu smlouvy trhové, a položky z náhrady škody, i jiné. Za sporu namítala žalovaná proti žalobnímu nároku započtením různé vzájemné pohledávky a, by této námitce čelili a žalobní nárok v platnosti udrželi, uplatňovali žalobci v tomto vzájemném účtování proti žalované další aktivní položky, které v původním odpočtu, v žalobě obsaženém, uvedeny nebyly. Procesní soud prvé stolice žalobě částečně vyhověl, ohledně některých položek ji zamítl. Odvolací soud vyhověl odvolání žalobců do zamítající části potud, že zamítl žalobu pouze pro tentokráte, vycházeje z názoru, že jde o vzájemné nároky z poměru správy společného majetku a spolčení se k společnému zisku po rozumu §§ 825 a 1175 obč. zák., při čemž uplatňování výsledného celkového nároku té neb oné strany podmíněno jest předchozím složeným účtem.
Nejvуšší soud k dovolání žalobců zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc, by o ní dále jednal a znovu ji rozhodl. V otázce,
o niž tu jde, uvedl v
důvodech:
Názor odvolacího soudu není správným, neboť nejde v tomto případě jen o výsledný konečný nárok z poměru společenského, podmiňující nutně dřívější vyúčtování příjmů a výloh, s tímto poměrem souvisejících, nýbrž o hromadění nároků z různých, s tímto společenstvím mnohdy nesouvisejících právních důvodů. Na základě zjištění soudu
prvého poukazují dovolatelé správně k tomu, že ani v těch položkách, které se vztahuji na společný majetek, nejde o nároky ze správy majetkového společenství, kterou vede na účet obou stran společný správce, nýbrž o ojedinělé úkony, jimiž se společníci od případu k případu do této správy svémocně vměšují. Jako nejvyšší položka převládají platy
na annuity a úroky z dluhů společného majetku, o nichž žalobci tvrdí, že jich ani neučinili z příjmů statku a při nichž přichází v úvahu jako právní důvod především § 1037 obč. zák. pokud se týče § 1358 obč. zák. Ostatně nelze ze zákona vyčísti vížící předpis, že účet v naznačených právních poměrech musil bezvýhradně složen býti již předem a že
tvoří nutnou podmínku pro soudní uplatnění příslušných nároků žalobou. Avšak, i kdyby se za to míti mělo, že uplatňované nároky předpokládají předchozí složení účtu, dlužno si ujasniti, jaký účel toto kladení účtu má. Zákon ukládá arciť povinnost ku složení účtů zejména v právních poměrech dle §§ 837, 1012, 1039, 1198—1200 obč. zák.; účtem tím se má zjistiti a vykázati, co přísluší tomu, kdo jedná za druhého nebo jeho majetnost spravuje, proti tomuto druhému, a co přísluší zase tomuto druhému z těchto poměrů proti jeho jednateli nebo správci jeho majetnosti. Nárok na složení účtu není tedy sám o sobě právem majetkové hodnoty, nýbrž obsahuje jen právní zájem a jest prostředkem k poznání a zjištění majetkoprávních nároků a závazků. Účet může býti složen zejména v jednodušších věcech, zajisté i teprve v žalobě o zaplacení účetního výsledku, a nesložení účtu předem mohlo by míti potom význam jen pro útraty sporu (§ 45 c. ř. s.). V tomto případě vyúčtovali
žalobci svůj nárok v žalobě i v přípravném spise podrobně, byť i málo přesně, a žalovaná uplatnila svým protiúčtem ve sporu neméně podrobně své vzájemné nároky námitkou započtení. Bylo tedy oboustranně ve sporu provedeno vzájemné súčtování a prvý soud s velkou zevrubností o těchto vzájemných nárocích jednal, obsáhlé důkazy prováděl a též věcně rozhodl a dle odvolání žalobců zbývalo téměř jedině o tom rozhodnouti, zda prvý soud měl jednati a rozhodnouti o oněch dalších, žalobci uplatňovaných položkách, týkajících se zaplacení annuit a úroků, vybrání slámy a náhrabků, a o položce 100 Kč povozného. Vzhledem k tomuto stavu věci bylo by formalismem a procesní nehospodárností, odepříti věcné rozhodnutí ve sporu, téměř již zúplna projednaném,
proto, že účet, jenž byl ve sporu složen, má býti složen mimo spor znova.

Citace:

č. 3370. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 40-42.