Authors:
= Boh. adm., 2 (1920)
PDF

Č. 509.


Zabírání bytů: * Nemůže-li se místnosti obchodní přechodně používati jen pro překážku, která neleží v moci majitele místnosti a použije-li se jí v tomto mezidobí, aby nezůstala prázdná, jenom k uložení věcí, které lze uložiti jinde, nelze místnost tu zabrati dle § 8, odst. 1 č. 3
zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n.
(Nález ze dne 6. září 1920 č. 5681).
Prejudikatura: nál. ze dne 1. září 1919 č. 3675, 3701 a 3748, sbírky č. 161, 162 a 163, pak ze dne 16. února 1920 č. 1100, sbírky č. 329.
Věc: Zikmund a Hermína Krásovi v Praze a Rudolf Stejskal na Smíchově proti společnému bytovému úřadu v Praze stran zabrání místností.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím zamítnut byl odpor Zikmunda a Hermíny Krásových jako nájemců a Rudolfa Stejskala jako spolumajitele domu čp. 338 na Smíchově, podaný do usnesení bytové komise na Smíchově ze dne 4. března 1920 č. j. 7956, jímž zabrán byl krám se 2 místnostmi v uvedeném domě.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti toto:
Žalovaný úřad zabral místnosti ty dle § 8, č. 3 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. zjistiv, že pronajaty byly manželům Krásovým od termínu listopadového 1919 jako místnosti obchodní, že však manželé ti užívali jich po dobu až do 14. února 1920 jedině tím, že tam uloženy byly věci, k čemuž pak žalovaný úřad dodal, že nelze k tomu hleděti, jak nájemci zamýšleli s místnostmi v budoucnosti naložiti.
Stížnost vytýkající neúplnost a vadnost řízení a nezákonnost rozhodnutí uznal nejvyšší správní soud důvodnou.
Dle obsahu stížnosti i odporu najaty byly místnosti výlučně, aby se v nich provozoval representační obchod s obuví, nájemci dali již probourati příčky a ohlásili to stavebnímu úřadu na Smíchově, objednali hned obchodní zařízení do nich u architekta Štěpánka, jež mělo se dodati do polovice února, a jen prozatím na měsíc leden svolili k žádosti architekta Fr. Fencla, aby v prázdných místnostech těch uložil malou zásobu obuvi určené k dobročinnému účelu pro Těšínsko.
Tyto tvrzené okolnosti mohou míti rozhodný vliv na posouzení otázky, jsou-li na snadě zákonné podmínky zabrání místností, kterých se dovolává žalovaný úřad.
Již vládní nařízení ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. vázalo zabrání místností obchodních v § 6, odst. 1, č. 7 na jejich nepoužívání. Dle § 1, odst. 1, č. 7 jsou místnosti nepoužívány, když buď jsou prázdné nebo se jich užívá toliko k uložení věcí, které majitel může uložiti jinde.
Tato oboje ustanovení shrnul pak zákon o zabírání bytů v jednotné ustanovení § 8, odst. 1, č. 3 dodav, že místnosti musí býti prázdné aspoň 3 měsíce.
Nejvyšší správní soud vyslovil ještě za platnosti onoho vládního nařízení v nálezu ze dne 16. února 1920 č. 1100, že ustanovení ta mají zřejmě na mysli místnosti, jichž majitel nepoužívá k účelu, jemuž sloužiti mají, ač mu v tom žádná podstatná překážka nebrání. Nemůže-li tedy obchodních místností svých přechodně použíti pro překážku, která neleží v jeho moci, nelze mluviti o nepoužívání místností ve smyslu § 1, č. 7 a § 6 č. 7 cit. nařízení.
Obdobný názor vyslovil nejvyšší správní soud i v otázce neobývání bytu dle § 6, č. 2 cit. nařízení v nálezech ze dne 1. září 1919 č. 3675, 3701 a 3748.
Nejvyšší správní soud trvá proto na zásadě, vyslovené v prvém nálezu, i dle § 8, odst. 1, č. 3 cit. zákona, pročež také přechodné užívání těchto místností, aby nezůstaly prázdné, po dobu trvající překážky, třeba jenom k uložení věcí, které lze uložiti jinde, nemůže založiti zákonný důvod k zabrání jich dle téhož předpisu.
Za tohoto právního stavu jsou ovšem okolnosti v odporu uvedené rozhodné, poněvadž jen po nutné, déle trvající nákladné úpravě mohlo se užívati místností zabraných k tomu účelu, k němuž dle tvrzení odporu byly výlučně hned od prvopočátku najaty a určeny.
Nezjistil-li je žalovaný úřad domnívaje se, že nájemci teprve v budoucnosti zamýšleli zaříditi v místnostech těch obchod, pak jednal v odporu se spisy, dle nichž již v říjnu bylo umluveno zaříditi tam ihned, jakmile potřebné a nařízené k tomu práce se provedou, representační obchod s obuví, jednak zůstalo řízení neúplné, že tato tvrzení stěžovatelů se za jejich účasti nezjišťovala.
Bylo proto zrušiti naříkané rozhodnutí dle § 2 zákona o nejvyšším správním soudě a § 6, odst. 2 zákona o správním soudě.
Citace:
č. 509. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 518-520.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).