NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 1

Čís. 10190.

Pokud neručí majitel sanatoře za úraz hosta sklouznutím na linoleu.
(Rozh. ze dne 27. září 1030, Rv II 860/29).
Žalobce, lázeňský host, sklouzl na linoleu v sanatoři a poranil se. Žalobní nárok na náhradu škody proti majiteli lázní neuznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle § 1295 obč. zák. jest předpokladem nároku na náhradu škody zavinění na straně toho, kdo má škodu nahraditi (§ 1306 obč. zák.). Břemeno průvodní stíhá toho, kdo zavinění tvrdí a pro toto zaviněni žádá náhradu (§ 266 c. ř. s.). Nelze pochybovati, že v souzeném případě nejde o porušení smluvního závazku, neboť dohoda mezi stranami co do používání pokrytí podlahy a zacházení s ním ve dvoraně a na chodbě sanatoře nebyla ani tvrzena. Přichází v úvahu jen zavinění ex delicto. Leč v tom, že bylo v sanatoři používáno přirozeně hladkého linolea k pokrytí podlahy, nelze o sobě shledávati zavinění. Případně uvádí nižší soudy, že jest všeobecně známo, že se linolea právě pro svou hladkost a tím zaručenou hygienickou výhodu zpravidla v nemocnicích a v sanatořích používá k pokrytí podlah. Jde tudíž jen o to, zda v souzeném případě linoleum, jehož bylo používáno, následkem způsobu jeho ošetřování a používání nebylo snad nadobyčejně hladké a kluzké a proto nebezpečné pro bezpečnost lidí, zda případná kromobyčejná hladkost přivodila žalobcův úraz, byla s ním v příčinné souvislosti. První i druhá otázka jsou rázu skutkového, na tyto otázky nelze odpověděti podle právních zásad, nýbrž rozhodují tu skutková zjištění nižších soudů, jimiž jest dovolací soud vázán a jež nepodléhají dalšímu přezkumu dovolacím soudem. A tu zjistily nižší soudy, že linoleum nebylo v den úrazu ani den před tím napouštěno nebo voskováno a že nebylo kritického dne kromobyčejně hladké a kluzké; žalobce měl v okamžiku úrazu na podpatku jednoho střevíce sníh a na místě, kde upadl, bylo viděti mokré skvrny, jež obyčejně povstávají, když sníh na podpatcích roztaje. Kdežto tedy jednak nebylo prokázáno, že pokrytí podlahy v hale sanatoře bylo ve stavu pro lidskou bezpečnost nebezpečném, že tedy žalovaná něco zavinila, totiž nevynaložila nutnou píli a pozornost (§§ 1297, 1299 obč. zák.), byly zjištěny okolnosti, jež nevylučují možnost, že úraz způsoben , byl tím, že žalobce uklouzl následkem sněhu nalepeného na podpatku střevíce. Při tom jest úplně lhostejno, zda žalobce vstoupil do dvorany již se sněhem na podpatku, či zda si ho přišlápnul v toiletě, dále, zda hosté, zabývavší se lyžařením a nebo personál v sanatoři nanesli sníh do toilety. Přišlápnul-li si žalobce sníh na střevíc nevědomky, ať již kdekoli, jde o náhodu v jeho osobě, zejména, an sám ani nevytýká, že žalovaná něco opomenula ohledně čistění (odstranění sněhu) v místech, kde jí to náleželo, ba ani přímo netvrdí, že v době úrazu y toiletě skutečně sníh nanesen byl. Totéž platí, upadl-li, uklouznuv vlastní neopatrností. Za tuto náhodu nemůže učiniti žalovanou zodpovědnou. Důkaz o příčinném zavinění žalované se nezdařil a právem proto seznaly nižší soudy, že žalobní nárok důvodem není po právu.

Citace:

Čís. 10190. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 450-451.