NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

Čís. 985.

Předražovaní (cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák.).
Pokud dlužno spatřovati jednání pletichářské v odběru piva a ve sprostředkovaní dodávky jeho.
(Rozh. ze dne 4. listopadu 1922, Kr I 888/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných Jana Z-a a Mořice A-а do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudu v Praze ze dne 28. dubna 1921, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem dle § 23 čís. 4 cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti obžalovaných nelze upříti oprávnění. Co se tkne obžalovaného Jana Z-a, spatřuje napadený rozsudek pouštění se do pletich v tom, že v měsících únoru až srpnu 1919, nakupuje od žateckého pivovaru na úkor jiných odběratelů pivo po 74 až 94 Kč za 1 hl prostřednictvím Mořice A-а, platil tomuto z každého hl značnou provisi 20 a později 10 Kč. Správně uvádí rozsudek, že pro posouzení věci jest v prvé řadě rozhodnou otázka, lze-li způsob, jakým Z. pro svůj velkoobchod pivo si zaopatřoval, vzhledem k mimořádným poměrům, které nastaly obmezením výroby piva, považovati za nelegální. Rozsudek se ve směru tom odvolává na předpisy o výrobě piva, zejména na nařízení vlády ze dne 27. března 1919, čís. 159 sb. z. a n., jímž bylo ustanoveno, že pivovary, počínaje 1. dubnem 1919, smějí měsíčně vyrobiti pouze určité množství pivní mladinky, v rozsudku blíže označené, a vyvozuje, že důsledkem' obmezení výroby bylo obmezeno i vydávání piva odběratelům, poukázaným na ten neb onen pivovar. Z toho dovozuje rozsudek, že nabytí piva obžalovaným Z-em se stalo na úkor ostatních odběratelů, na týž pivovar odkázaných. S druhé strany zjišťuje rozsudek, že žatecký pivovar byl pivovarem exportním a že, poněvadž vývoz piva do ciziny byl tehdy zastaven, nemohl pivo vyvážeti do ciziny a byl tudíž nucen hledati pro svůj výrobek odbytiště. Toto zjištění vede k závěru, že žatecký pivovar neměl v tuzemsku žádného okruhu odběratelů, a že tedy prodejem piva Z-ovi domácí odběratelé nebyli nikterak zkráceni, poněvadž pivovar ten domácích odběratelů neměl. Závěr rozsudku, shora uvedený, jest s tímto zjištěním v odporu, při nejmenším jest závěr ten nejasný. Ostatně jest dovolávání se uvedeného vládního nařízení pochybeno i proto, že smlouva s A-em, pokud se týče s žateckým pivovarem byla uzavřena v únoru 1919, kdežto nařízení to datované ze 27. března 1919 platilo teprve od 1. dubna 1919, takže nemožno právem vytýkati obžalovanému prohřešení se proti nařízení tomu aspoň pro dobu do 1. dubna 1919. Pletichářskou činnost Z-ovu shledává rozsudek v tom, že Z., aby si pivo opatřil, slíbil A-ovi značnou odměnu, kterou pak započítával do ceny, za niž pivo dále prodával, že tedy způsob, kterým si pivo pro svůj velkoobchod zaopatřoval, nebyl bezvadný, že Z. nevolil cesty přímé, nýbrž se uchýlil na scestí, obrátiv se na osobu ke sprostředkovaní obchodu neoprávněnou, zavázav se jí platiti vydatnou odměnu. Především dlužno podotknouti, že okolnost, že A. neměl živnostenského oprávnění ke sprostředkování dodávky piva, nečiní ani sprostředkování ani použití jeho sprostředkovaní Z-em samo o sobě pletichářským, neboť pro pojem pletich jest rozhodným, zda s hospodářského stanoviska činnost sprostředkovatelova se jeví neužitečnou a nepotřebnou, nebo vymykající se z mezí řádného a solidního obchodování. Dlužno proto zkoumati, zda, nehledě k nedostatku živnostenského oprávnění A-ova, počínání si Z-ovo vybočovalo z mezí řádného a solidního obchodování. V tom směru tvrdil obžalovaný Z., že sprostředkování prodeje piva bylo nejen za války, nýbrž i v míru zjevem obvyklým, a že provise, jakou platil A-ovi jest při obchodě pivem obvyklou, a nabídl o tom důkaz znalci. Bylo-li sprostředkování stálého (a o takový šlo) odběru piva z pivovaru obvyklým, a tím také nutným z důvodů, jež obžalovaný Z. i obžalovaný A. uvádějí, pak by sotva mohlo v něm být i spatřováno jednání pletichářské, neboť pojem pletich nelze vztahovati na jednání, jež se pohybuje v rámci obvyklých forem života obchodního. Padalo by tu ovšem na váhu, zda provise nebyla příliš vysokou. Rozsudek spokojuje se s označením provise té »značnou«, než ne- uvádí důvodů, proč ji pokládá za značnou, nebo — což by vlastně bylo rozhodným — za příliš vysokou nebo přemrštěnou, neboť jen v tomto případě by se dalo právem souditi, že šlo Z-ovi o to, aby pivo získal za každou cenu, a jen v tom případě by byl dán základ pro úsudek, že jednal na úkor spotřebitelů. Není tedy možno obejiti se bez znaleckého důkazu v uvedených směrech, a dlužno proto dovolávání se zmatečního důvodu § 281 čís. 4 tr. ř. shledati oprávněným. Ohledně výše smluvené provise nelze také nechati bez povšimnutí námitky obžalovaného, že sprostředkovatelská odměna, kterou A. obdržel, nebyla čistou provisi, nýbrž byla i úplatou za činnost, kterou A. vyvíjel při dodávkách piva; bylo proto zkoumati a zjistiti, zdali a pokud dotyčná udání obžalovaných se zakládají na pravdě, aby tak byl získán spolehlivý podklad pro posouzení, zda smluvená provise A-ova byla přemrštěnou, obchodním zvyklostem neodpovídající. Rozsudek uvádí, že placení zmíněné provise mělo za následek, že Z. dodával odběratelům svým pivo nutně za vyšší cenu, než byla úředně stanovena. Patrně má rozsudek na mysli nařízení ze dne 7. března 1919, čís. 123 sb. z. a n.; nařízení to bylo vyhlášeno dne 12. března 1919, takže případné překročení cen těch před tímto dnem nemůže vůbec padati na váhu. Obžalovaný se hájil tvrzením, že nařízení to neobsahuje ničeho o pivech exportních, a že proto bylo dlouho pochybno, jaká cena platí pro piva tato, až teprve později bylo ministerstvem zásobování rozhodnuto, že jest pivo exportní pro dávati za ceny v nařízení tom stanovené pro piva obyčejná a že on pak ceny piva snížil tak, že hostinský mohl vydělati zachovávaje stanovené ceny prodejní 10—15 Kč, při prodeji v hostinské místnosti dokonce 30—35 Kč na 1 hl. Obhajování to není bez významu pro otázku subjektivního zavinění, bylo proto na soudu nalézacím, aby se jím obíral a po případě vhodné důkazy provedl. U Mořice A-а shledává rozsudek pletichy v tom, že sprostředkoval Z-ovi dodávku piva, nemaje к tomu živnostenského oprávnění, že bral za to velmi značnou provisi a aby docílil dodávání piva Z-ovi vyhovující, dával osobám v pivovaru zaměstnaným úplatky. Ohledně nedostatku živnostenského oprávnění a provise, jakož i její výše stačí poukázati k tomu, co shora již uvedeno. Zejména v posledním směru jest pro posouzení přiměřenosti důležito zkoumati, zdali činnost A-ova byla vskutku taká, jak tvrdí, a zda-li s hospodářského stanoviska byla potřebnou a odpovídala zvyklostem a daným poměrům. Nelze se proto i zde obejíti bez navrženého důkazu znaleckého, má-li se bezpečně dojíti k úsudku, že obnosy jím přijaté nejsou v žádném poměru k jeho námaze. Také ohledně platů, jež A. konal různým v pivovaru zaměstnaným osobám, jest nutno zjistiti, pokud platy vzhledem ku zvyklostem v obchodu pivem jsou obvyklými a běžnými, aby takto byl získán spolehlivý podklad pro výrok, že jednání jeho vybočovalo z mezí řádného a reelního obchodování. Uvedené vady týkají se vesměs okolností závažných a pro správné posouzení věci jak po stránce objektivní i subjektivní rozhodných.

Citace:

č. 985. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 490-492.