Čís. 16307.

Správce obchodního podniku, patřícího do pozůstalosti, není oprávněn prodati bez schválení pozůstalostního soudu kancelářské zařízení patřící k podniku ani tehdy, převzal-li uvedené zařízení zaměstnanec podniku) na úhradu svého mzdového nároku.
(Rozh. ze dne 16. září 1937, Rv II 676/37.)
Co do skutkového děje se odkazuje na rozh. č. 15896 Sb. n. s. Odvolací soud po dalším jednání zamítl žalobu konečně. Důvody: Podle usnesení nejvyššího soudu ze dne 4. března 1937, č. j. Rv II 135/37-1, jímž byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, zamítající žalobu pro tentokráte, jest souzený spor řešiti tak, jako by tu konkursního řízení pozůstalosti po Šimonu M. nebylo, a zabývati se jen otázkou, zda žalobcem tvrzené vlastnictví k vylučovaným věcem platně vzniklo. Odvolání jest odůvodněno. Právním důvodem nabytí vlastnictví jest kupní smlouva ze dne 17. června 1934. Jest nesporné, že předměty uvedené v řečené smlouvě nebyly vlastnictvím Rudolfa M., který Pavlu H. dal plnou moc k jejich prodeji, nýbrž že patřily do pozůstalosti po Šimonu M., k níž se Rudolf M. přihlásil jako dědic bezpodmínečně. Rudolfu M. přenechal pozůstalostní soud správu pozůstalosti podle § 145 nesp. pat. a vedení i zastupování obchodního podniku zůstavitelova na účet pozůstalosti. Podnikem zůstavitele Šimona M. byla továrna na punčochy a pletené zboží. Rudolf M. pověřený správou, vedením a zastupováním uvedeného podniku mohl vyvíjeli jen takovou činnost, která odpovídá uvedeným pojmům a, nevybočuje z jejich mezí. Mohl tedy konali všechno, co souviselo s provozem podniku, na př. opatřovali suroviny, zpracovávati je, hotové výrobky uváděli na trh (čl. 273 obch. zák.), přijímati a propouštěti dělníky i jiné zaměstnance, vypláceli mzdy, sjednávali krátkodobé obchodní úvěry, zkrátka konali vše, co směřuje k udržení a provozní podniku a nedotýká se podstaty (substance) podniku. Podle faktury a žalobcových údajů byly předmětem dotčené kupní smlouvy nábytkové a kancelářské kusy umístěné v kancelářském oddělení továrny v K. (v ředitelně, účtárně, hlavní kanceláři atd.). Není zajisté pochyby o tom, že zařízení tovární kanceláře jest určeno k tomu, aby mohl býti zřízen a spravován výrobní, nákupní a odbytový proces továrny. Je proto součástí továrny právě tak, jako její technické zařízení (stroje), určené k výrobě samé. Kanceláře náleží tudíž k podstatě podniku. K zcizení podstaty nebo její části nebyl Rudolf M. jako pouhý správce pozůstalostního jmění a zástupce pozůstalosti oprávněn. Mzdovou pohledávku žalobcovu mohl ovšem uspokojiti i bez zvláštního svolení pozůstalostního soudu. To patří — jak už řečeno — k provozu obchodního podniku. Mohl však tak učinili jen potud, pokud se nedotýkal podstaty podniku. Vyvinula-li se situace tak zle, že zaplacení žalobcovy mzdy mohlo býti uskutečněno toliko na újmu podstaty podniku, bylo podle § 145, odst. 2, c. ř. s. nutno, aby si opatřil svoleni pozůstalostního soudu. To se však nestalo, a proto prodej kancelářského zařízení továrny firmy Šimon M. v K. není účinný (rozh. č. 10209 Sb. n. s.). Žalobci schází tudíž platný důvod vlastnického práva.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Ač dovolatel slovně vytýká rozpor se spisy (»nepřihlédl k důležitým okolnostem«), činí věcně jen právní výtky, neboť dovozuje, že závěr odvolacího soudu, že věřitelským výborem vyloučené věci nebyly právně a platně zcizeny, vedl by k nemožnému důsledku, že se staly »res nullius«. Jde proto i v té příčině jen o právní otázku, tudíž vesměs, jen o dovolací důvod podle § 503 č. 4 c. ř. s. Uvedený názor dovolatelův jest mylný. Vyloučil-li věřitelský výbor věci, o které jde, z konkursní podstaty, znamená to jen tolik (jak vysloveno bylo již v rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 4. března 1937, č. j. Rv II 135/ 37-1, uveřejněném pod č. 15896 Sb. n. s.), že věci ty jsou mimokonkursním jměním. Tím nastal co do tohoto jmění takový právní a skutkový stav, jako by tu konkursu nebylo, čili jmění to připadá opětně do volného nakládání původního vlastníka (úpadce), pokud třetí osoba neprokáže, že jmění to bylo platně převedeno původním vlastníkem nebo jeho oprávněným zmocněncem: do jejího vlastnictví. Spornou otázku, zda jmění to připadlo do vlastnictví úpadci, v souzeném případě jeho pozůstalosti, nebo třetí osobě (žalobci), není oprávněn řešiti věřitelský výbor, nýbrž procesní soud, a je proto také právně bezvýznamné, z jakého důvodu vyloučil, věřitelský výbor ony věci z konkursní podstaty, a že k nim uznal vlastnictví žalobcovo. Stačí proto, že věci jsou z konkursní podstaty vyloučeny, a nejde tu o »res nulliuis«, nýbrž jest sporná pouze otázka, zda jejich vlastníkem jest pozůstalost po Šimonu M., či žalobce.
Dovolání však není důvodné ani potud, pokud doličuje, že zcizení oněch věcí žalobci jest právně účinné. Jest nepopřeno, že Rudolfu M. byla pozůstalostním soudem svěřena správa pozůstalosti po Šimonu M., jakož i vedení a zastupování zůstavitelova obchodního podniku, a že oprávněný zmocněnec Rudolfa M. Pavel H. uzavřel se žalobcem dne 17. června 1934 kupní smlouvu, jíž mu prodal dotčené věci za kupní cenu 15000 Kč na srážku jeho mzdové pohledávky. Rudolf M. byl ovšem podle § 810 obč. zák. a § 145 nesp. řízení oprávněn v mezích tohoto svého zmocnění konati vše, čeho jest potřebí k provozu podniku, tedy uzavírati obchody, to jest kupovati a prodávati zboží a jiné movité věci (čl. 271 až 274 obch. zák.). Než při tom jest rozeznávati, které movité věci, čítaje v to zboží, byl oprávněn prodati s hlediska § 145, odst. 1, druhá věta, nesp. pat. bez svolení pozůstalostního soudu a které jen s jeho svolením. Předmětem prodeje bylo — souhrnně řečeno — kancelářské zařízení, čili svršky, kteréhožto slova použilo dotčené ustanovení § 145 nesp. pat. Že Rudolf M. byl oprávněn prodávati zboží bez svolení pozůstalostního soudu, jest nepochybné, jak bylo vyloženo v rozhodnutí č. 1280 Sb. n. s., a o to také nejde. Mylně však vyvozuje dovolatel z onoho rozhodnutí názor, že Rudolf M. jako správce pozůstalosti byl oprávněn prodati i svršky bez svolení pozůstalostního soudu, neboť o tu otázku v řečeném rozhodnutí vůbec nešlo, nýbrž jediné o to, zda správce pozůstalosti jest oprávněn prodati zboží bez svolení pozůstalostního soudu, a bylo tam rozeznáváno pouze mezi živnostenským podnikem, patřícím, do pozůstalosti, a mezi ostatními pozůstalostními věcmi, nepatřícími k živnostenskému podniku, k jejichž prodeji jest potřebí schválení pozůstalostního soudu.
V souzeném případě jde však o jinou otázku, zda totiž správce pozůstalostního obchodního podniku jest oprávněn prodati bez schválení pozůstalostního soudu vedle zboží i jiné movité věci, patřící k podniku. Otázka ta souvisí s pojmem správy jmění, kteroužto správu označuje § 1029, druhá věta, obč. zák. jako propůjčení moci, aby správce činil vše, čeho správa sama vyžaduje a co je s ní obyčejně spojeno, To znamená, že spravované jmění nemá ležeti ladem, nýbrž že z něho mají býti těženy užitky podle zásad řádného hospodaření, avšak tak, aby podstata jmění byla zachována aspoň v dosavadním stavu a aby se užitky z hospodaření neztenčovaly. Nepatří proto i zcizení části podstaty spravovaného jmění k takové činnosti správce, která jest se správou obyčejně spojena. Tak jest rozuměti pojmu správy vůbec a tento výklad plyne zřejmě i z §§ 109, odst. 2, a 112 ex. ř. K podstatě podniku patří nejen budovy podniku, ale i veškeré jeho zařízení, tudíž i kancelářské zařízení. Je proto i v souzeném případě pokládali vylučované kancelářské zařízení za takovou součástku podniku, k jejímuž zcizení jest potřebí podle § 145, odst. 1, druhá věta, nesp. pat. schválení pozůstalostního soudu. I když se zcizení stalo v souzeném případě proto, aby byla žalobci uhrazena mzda, a třebaže by šlo o obchod podle čl. 273 obch. zák., není to přece takové jednání, které obyčejné bývá spojeno se správou podniku, poněvadž takovýto způsob mzdové úhrady není vůbec pravidelný ani obvyklý. Namítá-li dovolatel, že kancelářský nábytek jest snadno nahraditelný, že Rudolf M. si mohl hned příštího dne nakoupiti účelnější, levnější a lepší nábytek a tak zlepšiti provoz podniku, a že při několikamilionovém podniku prodej několika kusů staršího kancelářského nábytku nehraje žádnou roli, nevyvrátil tím shora vyslovený názor, že zcizování kancelářského zařízení není obvyklou činností správy podniku, ba naopak připouští tím sám, že kancelářského nábytku jest potřebí k řádnému provozu podniku. Dovolatel jest také na omylu, má-li za to, že nedostávající se schválení pozůstalostního soudu bylo nahrazeno usnesením věřitelského výboru ze dne 14. března 1936, proto prý, že podle rozhodnutí č. 12967 Sb. n. s. vyhlášením konkursu na pozůstalost přestává působnost pozůstalostního soudu a že další řízení přechází na soud konkursní a na úřední orgány pozůstalostního řízení. Neboť uvedené rozhodnutí se týkalo jmění, které patřilo do konkursní podstaty, kdežto v souzeném případě jde o jmění vyloučené z konkursní podstaty, takže nemůže býti předmětem konkursního řízení, nýbrž jest volným jměním pozůstalostním a musí býti posuzováno podle obecných právních pravidel (§§ 12, 47, odst. 1, konk. ř.). Důvodně uznal proto odvolací soud, že prodej kancelářského nábytku jest právně neúčinný.

Citace:

č. 16307. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 195-198.