Čís. 3732.

Vady, pro něž jest soudu opatřiti posudek jiných znalců, jsou uvedeny v § 126 tr. ř. výčetmo. Podle § 134 tr. ř. (odst. prvý), který nebyl změněn zákonem čís. 107/27, jest vyšetřování duševního stavu obžalovaného předsevzíti dvěma lékaři, jimiž však nemusí býti odborníci z oboru psychiatrie.
Předpis ten vztahuje se na veškeré případy, v nichž vzešla potřeba dáti vyšetřovati duševní stav obviněného; nečiní rozdílu co do závažnosti obvinění nebo tíže trestu; ani okolnost, že jde o obvinění ze zločinu hrdelního nezavazuje soud, by přibral za znalce osoby se zvláštními odbornými znalostmi ve smyslu druhého odst. § 118 tr. ř.
Ustanovení zákona ze dne 28. června 1929, čís. 114 sb. z. a n., jímž byl upraven jen výkon lékařské prakse, nemohou míti významu při řešení otázky, zda postup soudu při volbě znalců v řízení trestním nebo civilním vyhovuje zákonu.
(Rozh. ze dne 16. ledna 1930, Zm I 748/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského jako porotního soudu v Chebu ze dne 7. října 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem vraždy úkladné a loupežné podle §§ 134, 135 čís. 1 a 2 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnosti, dovolávající se důvodů zmatečnosti podle čís. 5 a 6 § 344 tr. ř., nelze ani v tom ani v onom směru přiznati oprávnění. Důvod zmatku podle čís. 5 § 344 tr. ř. spatřuje zmateční stížnost v tom, že porotní soud zamítl návrh stěžovatelova obhájce, by za účelem přezkoumání posudku soudních znalců MUDr. T-a a MUDr. H-a byli o duševním stavu obžalovaného slyšeni psychiatři a byl o něm vyžádán posudek fakulty. Tak zněl průvodní návrh obhájcův podle zápisu jednacího protokolu, o jehož doplnění ani obžalovaným ani jeho obhájcem zakročeno nebylo a který zůstává tudíž nadále jediným, podle § 271 tr. ř. výhradně směrodatným podkladem pravého doslovu i rozsahu návrhu, v němž však nemá opory tvrzení zmateční stížnosti, že obhájce zároveň navrhl, by o duševním stavu obžalovaného byl po případě vyžádán i posudek soudní lékařské rady. Vzhledem k tomu, že za vlastní účel navržených důkazů označil sám obhájce výslovně přezkoumání posudku znalců již slyšených, zabýval se porotní soud správně zejména i otázkou, zda jsou tu předpoklady, za nichž ukládá zákon soudu, by opatřil posudek jiných znalců; v důvodech usnesení, jímž byl průvodní návrh obhájcův zamítnut, se praví, že návrh je neodůvodněn již proto, že tu není podle § 126 tr. ř. (v doslovu zákona ze dne 1. července 1927, čís. 107 sb. z. a n.) vůbec příčiny slyšeti další znalce, jelikož posudek znalců dosavadních netrpí vadami, uvedenými v citovaném ustanovení. Zvlášť se připomíná v usnesení, že takové vady neuplatňoval ani obhájce; a nejinak je tomu, pokud jde o zmateční stížnost, která rovněž nevytýká posudku samotnému vady nebo nedostatky, v § 126 tr. ř. výlučně (taxativně) uvedené (rozh. čís. 3059 sb. n. s.), nýbrž shledává přibrání odborníků-psychiatrů za znalce nevyhnutelně potřebným vlastně jen proto, že slyšení soudní lékaři nemají podle jejího tvrzení zvláštních odborných znalostí ve smyslu druhého odstavce § 118 tr. ř. Než právě v tomto předpise je vytčena zásada, od níž lze se odchýlili jen v některých případech výjimečných, že totiž volba znalců přísluší soudu, že však zpravidla jest přibrali znalce trvale ustanovené u soudu pro obor, o který jde (stálé znalce), kteří mohou arci býti pominuti mimo jiné i tehdy, vyžaduje-li případ zvláštních odborných znalostí (na rozdíl od odborných znalostí ve smyslu prvého odstavce téhož §). Zmateční stížnost dovozuje sice, že případem toho druhu pokud se týče případem důležitým ve smyslu čtvrtého odstavce § 126 tr. ř. je i případ obžalovaného, v němž obžaloba zněla na zločin úkladné vraždy, ohrožený trestem smrti, při čemž však přehlíží, že podle předpisu prvého odstavce § 134 tr. ř., který nedoznal změny ani při poslední zákonné úpravě do té doby platných předpisů o znalcích (zákonem ze dne 1. července 1927, čís. 107 sb. z. a n., jest vyšetřování duševního stavu obžalovaného předsevzíti dvěma lékaři, jimiž tedy nemusí býti odborníci z oboru psychiatrie. Předpis sám se vztahuje na veškeré případy, v nichž vzešla potřeba dáti vyšetřovati duševní stav obviněného, nečiní se v něm zejména rozdíl co do závažnosti obvinění nebo tíže zákonného trestu tak, že ani okolnost, zdůrazňovaná zmateční stížností, že totiž v souzeném případě šlo o obvinění ze zločinu, ohroženého trestem smrti, nezavazovala soud sama o sobě, by za znalce přibral osoby se zvláštními odbornými znalostmi ve smyslu druhého odstavce § 118 tr. ř.; bylo naopak jak předpisu prvého odstavce § 134 tr. ř., tak zejména ustanovením prvého i druhého odstavce § 118 tr. ř. vyhověno tím, že za znalce, vykazující odborné znalosti ve smyslu jeho odstavce prvého, byli v osobách obou shora řečených lékařů zároveň přibráni stálí znalci po rozumu jeho odstavce druhého, o nichž se nadto v důvodech zamítacího usnesení uvádí, že se po dlouhou dobu své činnosti jako soudní znalci již osvědčili, najmě i v oboru psychiatrie. Okolnost, dovolující souditi bezpečně, že se znalci úkolu na ně vzneseného zhostili i v souzeném případě způsobem bezvadným, lze právem spatřovati v tom, že podle toho, co shora uvedeno, nejen porotní soud neshledal v jejich posudku vady, uvedené v § 126 tr. ř., nýbrž posudku samotnému nevytýká takové vady ani zmateční stížnost. Ve svých vývodech poukazuje sice zmateční stížnost dále i na zápis jednacího protokolu, podle něhož bylo při hlavním přelíčení k obhájcovu návrhu zjištěno, že si řečení znalci nečiní nárok na označení za odborné lékaře z oboru psychiatrie ve smyslu ustanovení zákona ze dne 28. června 1929, čís. 114 sb. z. a n., než ustanovení tohoto zákona, jímž byl podle jeho nadpisu upraven jen výkon lékařské prakse, nemohou vůbec míti význam při řešení otázky, zda postup při výběru znalců v řízení trestním nebo civilním vyhovuje zákonu. Najmě nemá v tom směru významu ustanovení druhého odstavce § 9, který by tu jinak mohl především přicházeti v úvahu, v němž se však nestanoví nic více, než, že titul odborného lékaře uděluje příslušný zemský úřad po dobrém zdání lékařské fakulty a příslušné lékařské komory. Jak již řečeno, je výběr znalců v řízení trestním upraven zásadně předpisy §§ 118 a násl. tr. ř., z nichž snaží se zmateční stížnost neprávem vytěžiti oporu pro názor, že úkolem vyšetřovati duševní stav obviněného (obžalovaného) směli býti vůbec a v souzeném případě zvlášť pověřeni právě jen odborníci z oboru psychiatrie. Na oporu tohoto názoru dovolává se sice zmateční stížnost i ustanovení druhé věty čtvrtého odstavce § 126 tr. ř., a předpisu čl. 2. třetího odstavce § 1 zákona čís. 107/27 sb. z. a n. , oba tyto předpisy vztahuji se však výslovně jen na posudky, pokud se týče na vnitřní působnost soudních lékařských rad, nepřicházejí tedy v úvahu v souzeném případě, v němž obhájce podle zápisu jednacího protokolu vyžádání posudku soudní lékařské rady vůbec nenavrhl. Ostatně byl by se i tento průvodní návrh mohl, ba musil porotnímu soudu jeviti podle zákona neodůvodněným, pokud se týče aspoň předčasným vzhledem k tomu, že v § 126 tr. ř. jest postup, směřující k přezkoumání znaleckého posudku, upraven přesně v ten rozum, že po předchozím bezvýsledném pokusu o vysvětlení se strany znalců původně slyšených jest opatřiti nejprve posudek jiných znalců, jimiž jsou v případech, v nichž jde o posudek znalců lékařů, stálí znalci lékaři sborového soudu prvé stolice v sídle sborového soudu druhé stolice, tak že teprve, kdyby ani posudek těchto znalců nevyhovoval, má soud požádati za posudek příslušnou soudní lékařskou radu.

Citace:

č. 3732. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 22-25.