NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 16112.

I. Zrušil-li odvolací soud rozsudek soudu prvé stolice pro zmatečnost (§ 477 c. ř. s.), mohou strany přednésti nové skutečnosti a průvody.
II. Koná-li syn svým rodičům příležitostně práce tak nepatrné, že nelze mluviti o služebním poměru, může se v poskytování výživy se strany rodičů jeviti podporování ve smyslu § 3 vyživ. zák.
III. V žalobě lze uplatniti důvody podle § 2 a § 3 vyživ. zák. vedle sebe, avšak odsouditi lze jen podle jednoho z nich.
IV. Podle § 3 vyživ. zák. lze žalovati na plnění, která se stanou splatnými v budoucnosti po dobu, po kterou podpora bude poskytována.
(Rozh. ze dne 19. května 1937, Rv II 235/37.)
Ad IV. v témž smyslu rozh. č. 857 Úr. sb.
Syn žalovaných Jan K. je nemanželským otcem žalobkyně a má jí platiti podle rozsudku ze dne 8. května 1935 na výživném měsíčně předem 80 Kč od 4. dubna 1935 až do dokonaného 6. roku, pak měsíčně předem 100 Kč až do dokonaného 10. roku a od té doby měsíčně 120 Kč až do té doby, kdy se žalobkyně bude moci sama živiti. Žalobkyně tvrdí, že Jan K. vykonává žalovaným všechny zemědělské práce na polích i doma při chovu dobytka a že ho žalovaní za to lživí, šatí a dávají mu také hotovosti na osobní potřeby a útraty. Žalovaní mají asi 23 měřic pozemků, synovy pomoci nutně potřebují, neboť jsou staří a nestačí sami na vedení celého hospodářství. Podle vyživovacího zákona platí, že byla smluvena mzda, pro jejíž určení mimo stravu a jiné zaopatření uvádí žalobkyně částku 100 Kč měsíčně. Žalovaní věděli již v první, polovici roku 1935 o nároku žalobkyně na výživné proti Janu K., nejpozději však zvěděli o tom v září 1935 při skončení sporu o otcovství a jsou tedy povinni platiti žalobkyni výživné nejméně od 1. října 1935. Žalobkyně vedla také na svého nemanželského otce exekuci zabavením mzdy, avšak exekuce zůstala bezvýsledná. Žalovaní namítli, že jejich syn Jan K. není hoden mzdy 100 Kč měsíčně, neboť pouze vypomáhá v hospodářství, které sí žalovaní mohou sami opatřiti, aniž potřebují pomoci. Hospodaří pouze na 12 měřicích pozemků, ježto asi 8 měřic svých pozemků dali do užívání druhému synu Antonínu K. Za výpomoc syna Jana K. živí a šatí, poněvadž nemá jiného příjmu. Po zrušení rozsudku prvého soudu odvolacím soudem a vrácení věci k dalšímu jednání a novému rozhodnutí, přednesla žalobkyně dále, že žalovaní podporují svého syna poskytováním výživy, takže si nehledí výdělečné činnosti uložené mu § 1 vyživ. zák. Jan K. pomáhá i známým při polní práci z ochoty, nedává si za to platiti a o práci se ani neuchází. Domáhá se proto, aby žalovaní byli odsouzeni s Janem K. rukou společnou a nedílnou k placení výše dotčených vyživovacích dávek podle § 3 vyživ. zák., a to za dobu, po kterou synovi poskytují výživu. Žalovaní se ohradili proti tomuto dalšímu přednesu jako nepřípustnému a opožděnému. Nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žaloba byla opřena o §§ 2 a 3 vyživ. zák., prosba žalobní neodpovídá závazku podle § 2 řeč. zák. Prvý soud rozsudkem ze dne 25. února 1936 vyhověl žalobě z důvodu §§ 2 i 3 vyživ. zák. Odvolací soud zrušil rozsudek ten pro zmatečnost podle § 477 č. 9 c. ř. s., poněvadž § 2 vylučuje použití § 3 uved. zák., a vrátil věc prvému soudu, aby dále jednal a znova rozhodl. Poté zástupce žalobkynin přednesl při ústním jednání ze dne 4. listopadu 1936, že žalovaní podporují svého syna Jana K, nemanželského otce žalobkynina, poskytováním výživy, takže si nehledí výdělečné činnosti uložené mu § 1 vyživ. zák., že Jan K. pomáhá i známým při polních pracích z ochoty a nedává si za to platiti, že se o práci ani nikdy nikde neucházel a že jsou tedy žalovaní podle § 3 řeč. zák. zavázáni s Janem K. rukou společnou a nedílnou za dávky na výživném po dobu, po kterou podporu tu poskytují. Uvedený nový přednes byl přípustný, ježto původní rozsudek prvého soudu nebyl zrušen z důvodu § 496 č. 2 c. ř. s., nýbrž z důvodu zmatečnosti, a je výtka dovolatelů v té příčině neoprávněna. Prvý soud v novém rozsudku ze dne 10. listopadu 1936 zjistil souhrnně z provedených důkazů, že syn žalovaných Jan K. pomáhá jim v jejich polním hospodářství a že by byl za to jako čeledín hoden mzdy asi 300 Kč měsíčně. Z toho je skutkovým zjištěním jen to, že syn Jan K. pomáhá svým rodičům při jejich polním hospodářství, kdežto zda a jaké mzdy by za íto byl hoden, jest jen právním posouzením čerpaným z posudku soudního znalce Josefa V., který udal, že odhaduje mzdu čeledína při stálém zaměstnání asi na 300 Kč měsíčně. Odvolací soud byl oprávněn i bez opakování důkazů doplniti hořejší skutkové zjištění prvého soudu zjištěním, že žalovaní Jana K. živí a šatí, že on jim za to občas v hospodářství vypomáhá pouze, jde-li o nutné práce, že jinak veškerou práci v jejich hospodářství dělá jeho otec sám a že se Jan K. o práci nikde neucházel. Považuje tedy odvolací soud práci, kterou Jan K. tu a tam žalovaným koná, za tak nepatrnou, že nelze mluviti o služebním poměru mezi nimi a že se tedy poskytování výživy a šatstva Janu K. se .strany žalovaných jeví podporováním ve smyslu § 3 vyživ. zák. K témuž úsudku dospěl ostatně i prvý soud, zdůrazniv, že žalovaní podporují svého syna Jana K. poskytováním výživy nad svoji rodičovskou povinnost, takže si Jan K. nehledí výdělečné činnosti zákonem mu uložené, a odsoudil žalované podle § 3 vyživ. zák. Není zde proto nějakého rozporu se spisy a také právní posouzení odvolacího soudu odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. V žalobě možno uplatniti oba důvody jak podle § 2, tak podle § 3 vyživ. zák., odsoudili lze ovšem toliko podle jednoho z nich. Žalovaní nejsou povinni vyživovati svého syna Jana K., jemuž je 28 let a jenž je výdělku schopný, a žalovaní ani netvrdili, že ho živí i šatí proto, že výdělečné práce, ač se o ni snaží, nikde dostati nemůže. Nemohli proto nižší soudy přihlížeti k svědecké výpovědi Jana K., že se dosud o práci nikde neucházel, poněvadž ví, že práce není, ale kdyby bylo možno, že by si rád vydělával. To, že pomáhá při polních pracích svým známým z ochoty a zdarma, nic na věci nemění, neboť podle § 1 vyživ. zák. jest povinen vykonávati činnost výdělečnou, aby z jejího výtěžku mohl řádně dostáti vyživovacímu závazku vůči svému žalujícímu dítěti. Pokud dovolatelé uplatňují, že ani za podmínek § 3 vyživ. zák. neměli býti odsouzeni k placení výživného za dobu budoucí, nelze jim přisvědčiti. Podle § 3 uved. zák. jest podporovatel osoby k výživě povinné zavázán s ní rukou společnou a nedílnou za dávky příslušící oprávněnému za dobu, po kterou poskytoval podporu. Z této solidárnosti závazku podporovatele za dávky povinného, opětující se v budoucnosti, plyne, že lze podle § 3 vyživ. zák. žalovati i na plnění, která se stanou splatná po vynesení rozsudku, tedy v budoucnosti, ovšem jen po dobu, dokud se bude podpora ta poskytovati (rozh. č. 857 Úr. sb.).

Citace:

Čís. 16112. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 671-673.