NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12906.

Řízení správní: * Pokutu pro svévoli podle čl. 10 odst. 4 org. zákona č. 125/1927 Sb. pro svévolné zavdávání příčiny k řízení lze uložiti jen v konkrétním řízení pro svévolné vyvolaní tohoto řízení.
(Nález z 20. května 1937 č. 12867/37.) Věc: František E. v Terezíně proti rozh. zem. úřadu v Praze z 23. února 1934 o uložení pořádkové pokuty.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Okr. úřad v Litoměřicích vyslovil výměrem z 13. května 1932, že odsuzuje st-le pro přestupek čl. 10 odst. 4 org. zákona, t. j. pro svévolné zavdávání příčiny k úřednímu řízení, k peněžité pokutě 1000 Kč.
St-lovo odvolání zamítl zem. úřad v Praze nař. rozhodnutím jako bezdůvodné, vysloviv, že st-l soustavným podáváním stížností zavdává příčinu k úředním řízením, takže nutno tuto jeho činnost označiti jako svévolnou, což vyplývá jednak z nesčetného počtu podaných jím odvolání a stížností, kterými zaplavuje a obtěžuje jak obecní úřad v Terezíně, tak státní politické úřady, jednak z toho, že převážná většina těchto stížností musila býti jako bezdůvodná nebo pro nedostatek legitimace zamítnuta. K námitkám st-lovým podotkl zem. úřad, že nepřichází v úvahu oprávněnost či neoprávněnost jednotlivých jeho odvolání, nýbrž jediné celkový ráz jeho činnosti, kterou zaneprázdňuje úřady a tím ruší chod veřejné správy měrou neodpovídající nijak prospěchům, kterých pro sebe nebo spoluobčany může dosíci, nebo škodě, kterou může odvrátiti.
O stížnosti uvážil nss: — — —
Nař. rozhodnutím byla st-li uložena pořádková pokuta podle čl. 10 odst. 4 org. zákona č. 125/1927 Sb. pro svévolné zavdávání příčiny k úřednímu řízení. Že jde o svévolnou činnost st-le, to podle názoru žal. úřadu vyplývá jednak z toho, že st-l podal nesčetný počet odvolání a stížností, kterými zaplavuje a obtěžuje jak obecní úřad v Terezíně, tak státní politické úřady, jednak z toho, že převážná většina těchto stížností musila býti jako bezdůvodná nebo pro nedostatek legitimace zamítnuta. Podle toho je tedy žal. úřad toho právního názoru, že pro úsudek, je-li v činnosti st-le spatřovati svévolné zavdávání příčiny k úřednímu řízení ve smyslu ustanovení čl. 10 odst. 4 org. zákona, dlužno za relevantní pokládati nerozlučně jednak počet podaných stížností, jednak skutečnost, že z celého počtu jím podaných stížností pře- vážná většina musila býti zamítnuta pro bezdůvodnost nebo pro nedostatek legitimace. Proti právnímu názoru, že pro otázku, jde-li o svévoli ve smyslu cit. ustanovení zákona, je rozhodným počet podaných stížností a odvolání, namítá st-l, .... že počet podaných odvolání a stížností nemůže býti považován za relevantní skutečnost při právním posouzení otázky, je-li činnost st-lovu možno označiti za svévolnou ve smyslu ustanovení čl. 10 odst. 4 org. zákona, jak se mu za vinu klade, a namítá dále, že k počtu podaných odvolání a stížností nezavdal sám příčiny. Otázku však, kdo zavdal příčinu k velkému počtu stížností a odvolání, bylo by uvažovati teprve v druhé řadě za předpokladu, že primární předpoklad, že pro právní posouzení věci je rozhodujícím počet podaných odvolání a stížností, ukáže se správným, neboť v opačném případě, nebyl-li počet ten pro právní posouzení případu podle zákona vůbec rozhodným, odpadla by eo ipso i potřeba zjistiti, kdo k počtu tomu zavdal příčinu. V řečené primární otázce uvážil pak nss:
Pořádková pokuta byla uložena podle čl. 10 odst. 4 org. zákona pro svévolné zavdávání příčiny k úřednímu řízení. Zákon v odst. 4 stanoví: »K zajištění nerušeného chodu řízení může úřad těm, kdo řízení ruší, po bezvýsledném napomenutí uložiti pořádkové pokuty do 2000 Kč, v případě nedobytnosti vězení do pěti dnů a po případě naříditi, aby se vzdálili. Stejně může zakročiti proti tomu, kdo svévolně zavdává příčinu k řízení nebo je protahuje nebo bez dostatečného důvodu nevyhoví příkazům v řízení vydaným«. Jak již z úvodní části první věty tohoto ustanovení je patrno (»K zajištění nerušeného chodu řízení ...«), má zákon na mysli provádění určitého řízení. Tak je tomu i podle druhé věty, zvláště závěrečných slov, kde zákon mluví o nevyhovění příkazům v řízení vydaným. Z toho plyne, že slova zákona: »Stejně může úřad zakročiti proti tomu, kdo svévolně zavdává příčinu k řízení ....«, dlužno vykládati tak, že úřad provádějící určité řízení může potrestati pořádkovým trestem v zákoně uvedeným toho, kdo k tomuto řízení svévolně zavdal příčinu ... Víže tedy zákon uložení pořádkového trestu na konstatování této svévole v určitém řízení. Stačí tedy, že k jednomu určitému řízení byla svévolně zavdána příčina. Koná-li úřad několik řízení v důsledku většího počtu podaných stížností nebo odvolání, může sice uložiti pořádkový trest jedním aktem, ale musí výslovně uvésti, chce-li potrestati st-le podle cit. ustanovení, ke kterým řízením a z kterého důvodu zavdal st-l svévolně příčinu. Není tudíž podle zákona rozhodným, kolik bylo vyvoláno řízení v důsledku většího počtu stížností neb odvolání, neboť počet těchto stížností neb odvolání nerozhoduje, nýbrž rozhodným jest, kterými konkrétními stížnostmi neb odvoláními byla zavdána svévolně příčina k řízení. Odchylný právní názor žal. úřadu, který pro to, jde-li o svévolné zavdávání příčiny k úřednímu řízení, pokládal za relevantní také počet podaných odvolání a stížností, je právně mylný, a nař. rozhodnutí na tomto názoru spočívající nezákonné.

Citace:

Č. 12906. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 620-622.