Dr. Josef Skoch:

Šestá Mezinárodní konference práce, její průběh a výsledky.

Od 16. června do 5. července 1924 zasedala v Ženevě VI. Mezinárodní konference práce, na jejímž denním pořadu byly tyto čtyři programové otázky:
1. Ocelné využití volných chvil' dělnictva.
2. Rovnocenné nakládání s cizími zaměstnanci jako s domácími při pracovních úrazech.
3. Dvacetičtyřhodinové týdenní zastavení výroby ve sklárnách s vanovými pecemi.
4. Noční práce v pekařství.
Vedle těchto bodů denního pořadu, které usneseny byly Správní radou Mezinárodního úřadu práce a jichž projednání připraveno akcí dotazníkovou, na jejímž podkladě vypracoval Mezinárodní úřad práce jako východisko konferenčního jednání v případě prvém návrh doporučení, v případě' druhém až čtvrtém návrhy mezinárodních úmluv, měla tato konference dále za úkol
5. zaujmouti stanovisko ke zprávě usnesené poradní komisí pro potírání sněti slezinné v Londýně, v prosinci 1922, a
6. ke zprávě o nezaměstnanosti a o výši životní úrovně dělnictva v zemích se znehodnocenou valutou, jejímž vypracováním a předložením pověřen byl Mezinárodní úřad práce čtvrtou Mezinárodní konferencí práce, usnesením ze dne 2. a 3. listopadu 1922.
Vedle vyřízení uvedených čtyř programových bodů a dvou vedlejších otázek bylo ještě úkolem konference projednati a vzíti na vědomí Zprávu ředitele Mezinárodního úřadu práce, podávající úhrnný obraz o působení Mezinárodní organisace práce v období od 1. července 1922 do 31. prosince 1923, a konečně, vzhledem k rozhodnutí IV. Mezinárodní konference práce z roku 1922, vyříditi na podkladě příslušné zprávy Mezinárodního úřadu práce ožehavou otázku úpravy řízení ve věci pozměňování konvencí. O obou posléze uvedených bodech pojednáno bude stručně před rozborem otázek programových a vedlejších, ježto postup tento odpovídá pořadu plenárního jednání konferenčního a jeví se nutným zejména рто vysvětlení systému dvojího čtení konvencí, který byl touto konferencí odhlasován a jehož bylo v případě programových bodů 2—4 také po prvé použito.
Podobně jako předchozí i VI. Mezinárodní konference práce obeslána byla četně: Z celkového počtu 57 členských států tvořících Mezinárodní orgamisaci práce1) zastoupeno bylo celkem 40 států, a to právě výrobně i politicky nejvýznamnějších, kdežto ony členské státy, které zastoupeny nebyly, patří jak po stránce produkční, tak i politické mezi země druhořadého významu: Z evropských členských států nebylo zastoupeno jediné Lucembursko; z mimoevropských
101 pak Bolivie, Columbie, Costa-Rica, Equator, Ethiopie, Haiti, Hedžas. Honduras, Liberie, Nicaragua, Nový Zéland, Paraguay, Peru, Persie, Salvador,Venezuela: absence vážící zajisté spíše počtem.
Ze 40 států na Konferenci zastoupených vyslalo 24 států delegace úplné, skládající se totiž ze dvou delegátů vládních, jednoho zaměstnavatelského a jednoho zaměstnaneckého, kdežto 16 států, většinou méně významných jak politicky tak produkčně, na př. Albánie. Estonsko, Guatemala, Siam, Uruguay, zastoupeno· bylo delegacemi kusými, složenými bud jenom z vládních delegátů, nebo postrádajících delegátů zaměstnavatelských, nebo zaměstnaneckých. Úhrnný počet všech delegátů na této Mezinárodní konferenci práce k hlasování oprávněných byl 127, z nichž 69 vládních, 30 zaměstnavatelských a 28 dělnických. Vedle delegátů zúčastnilo se dále konferenčního jednání v plenu a prací v komisích celkem 165 odborných poradců, nemajících práva hlasovacího leč v zastoupení delegátově a s jeho výslovným svolením, z nichž 59 vládních, 52 zaměstnavatelských a 54 dělnických; jednotlivým delegacím pak přiděleno bylo celkem 13 sekretářů, 1 attaché a 1 tlumočník.2) Nejpočetnější delegací zastoupena byla Velká Británie (29 členů), nejslabší kusé delegace o jediném vládním delegátu byly albánská, bulharská, guatemalská, litevská, panamská a uruguayská. Delegace československá čítala 19 členů, totiž dva delegáty vládní se dvěma odbornými poradci, delegáta zaměstnavatelů s šesti odbornými poradci, delegáta zaměstnanců rovněž se šesti odbornými poradci, a přiděleného sekretáře. Bylo tudíž Československo, právě tak jako ostatní průmyslově pokročilé státy evropské, zastoupeno· delegací netoliko úplnou ve smyslu mírové smlouvy, ale také přiměřeně početnou vzhledem k svému průmyslovému významu a svému postavení v Mezinárodní organisaci práce.
Konference zahájena byla dne 16. června předsedou Správní rady Mezinárodního úřadu práce za účasti členů Rady Společnosti Národů, v Ženevě právě zasedající, jejíž předseda, pan ministr zahraničních věcí republiky Československé dr. Eduard Beneš, jménem Rady konferenci uvítal na prahu jejích prací, zdůrazniv význam součinnosti Mezinárodní organisace práce na velkorysém díle mírovém. Ale ještě jiná, dnes bolestná vzpomínka se pojí k této zahajovací schůzi: Bylť na mí aklamací zvolen předjedou VI. Mezinárodní konference práce první vládní delegát švédský Hjalmar Branting, nad jehož čerstvým rovem se dnes pietně sklánějí vzpomínky všech, kdož znali jeho úsilí o uskutečnění demokratických ideálů a jeho účast na monumentálním díle Společnosti Národů.
Po schůzi zahajovací ustavily se tři skupiny, vládní, zaměstnavatelská a zaměstnanecká, k jichž návrhům zvoleni byli druhou plenární schůzí místopředsedy konference za vládní skupinu první vládní delegát kubánský, za skupinu zaměstnavatelskou delegát francouzský, a za skupinu zaměstnaneckou dělnický delegát belgický, načež přikročeno k ustavení komise návrhové а k volbám do šesti komisí odborných, totiž do komise pro účelné využití volných chvil
102 dělnictva, jejíž počet členů stanoven plenem k návrhu proposicní komise na 36, pro rovnocenné malkiládlání s cizími zaměstnanci jako s domácími při pracovních úrazech (36 členů), pro dvacetičtyřhodinové týdenní zastavení výroby ve sklárnách s vanovými pecemi (36 členů), pro noční práci v pekařství (36 členů) a do komisí pro potírání nezaměstnanosti (30 členů) a pro potírání sněti slezinné (30 členů). V každé z těchto odborných komisí zastoupena byla každá ze tří uvedených skupin stejným počtem členů.
Zastoupení Československa jak v jednotlivých skupinách, tak v odborných komisích bylo uspokojující: Ve skupině vládní byl zvolen tajemníkem první vládní delegát československý dr. Štern, ve skupině zaměstnavatelské místopředsedou československý delegát zaměstnavatelský prof. dr. Hodáč; v komisi pro. účelné využití volných chvil dělnictva zastoupeno bylo Československo druhým vládním poradcem drem Skochem, poradcem zaměstnavatelským drem Ferneggem jako náhradníkem a delegátem dělnickým posi. Cuříkem, v komisi pro rovnocenné nakládání s cizími zaměstnanci zaměstnavatelským delegátem prof, drem Hodáčem jako náhradníkem a dělnickým poradcem posi. Röscherem, v komisi pro 24hodinové zastavení výroby ve sklárnách s vanovými pecemi prvním delegátem vládním drem Šternem, prvním odborným poradcem vládním Ing. Pokorným jako náhradníkem, delegátem zaměstnavatelským prof, drem Hodáčem a odborným poradcem dělnickým p. Lieblem, v komisi pro noční práci v pekařství zaměstnavatelským poradcem drem Holubem jako» náhradníkem a dělnickým odborným poradcem p. Hejnou, v komisi pro potírání sněti slezinné zaměstnavatelským poradcem drem Vaňkem a konečně v komisi pro potírání nezaměstnanosti druhým československým vládním delegátem drem Palkoskou, druhým vládním poradcem drem Skochem jako náhradníkem, zaměstnavatelským poradcem drem Vaňkem a dělnickým poradcem p. Bílým jako náhradníkem. Československo bylo tudíž zastoupeno ve všech odborných komisích, z nichž ve třech svými exponenty všech tří skupin.
Současně se započetím prací v komisích zahájena byla debata o Zprávě ředitelově (srov. svrchu), kterou vhodně a ekonomicky usměrnil generální tajemník Mezinárodní organisace práce a spolu ředitel Mezinárodního úřadu práce Albert Thomas, navrhnuv její rozvržení v pět oddílů, a to: 1. o· problémech organisačních (složení Mezinárodní organisace práce, konferencí a správní rady, vztahy ke Společnosti národů), 2. o úpravě pracovní doby (nejdůležitější to z komplexu otázek obsažených v druhé části Zprávy ředitelovy, jednající o stavu mezinárodního zákonodárství upravujícího pracovní poměry se zřením k přijatým konvencím a rekomandacím, jich ratifikaci jednotlivými státy, po případě přistoupení k nim, pokud jde o doporučení), 3. o ostatních výsledcích ve věci mezinárodního zákonodárství upravujícího pracovní poměry, 4. o činnosti informační, vědeckých anketách a působení stálých komisí Mezinárodního úřadu práce (ke třetí části Zprávy ředitelovy, jednající o těchto otázkách) a 5. o všeobecných závěrech a směrnicích. Pro nedostatek místa lze pojednati toliko o nejdůležitějších dvou oddílech této debaty, totiž o oddílu prvém a zejména druhém.
V prvém oddílu debaty upjal se zájem řečníků zejména k oněm
103 pěti státům, vytčeným ve Zprávě· ředitelově (srov. cit. ofiíc. Zprávu, sv. 2., str. 664, § 7), které posud nenáležejí k Mezinárodní organisaei práce. Jsou to: Spojené státy severoamerické, Mexiko, Turecko, Egypt a Svaz sovětských republik ruských. Ve věci účasti Spojených států probrána byla po stránce právní zajímavá otázka, je-li možno Spojeným státům přistoupiti k Mezinárodní organisai práce, aniž byly členy Společnosti Národů, otázka po názoru generálního tajemníka sporná, jejíž formální řešení má však již precedens v případu Litvy, Estonska a Lotyšska, o jejichž přijetí do Mezinárodní organisace práce v době, kdy ještě nebyly tyto státy členy Společnosti Národů, rozhodovala Všeobecná konference, která by tudíž analogicky byla povolána rozhodovati i o· připuštění Spojených států do Mezinárodní organisace práce. Ve věci účasti sovětského Ruska byli to mluvčí belgického a francouzského dělnictva (Mertens a Jouhaux), kteří zdůraznivše universální poslání Mezinárodní organisace práce, vytýčili nutnost součinnosti sovětského Ruska na jejím díle, stanovisko, které však převážnou většinou konference bylo přijato chladně.
Druhá část debaty, věnovaná otázce osmihodinné doby pracovní, vzbudila pochopitelně neobyčejný zájem konference a přivedla na tribunu vedle vůdčích zjevů západoevropského dělnického světa také zástupce vlád nejinteresovamějších evropských států průmyslových. Probrána otázka ratifikací Washingtonské konvence v nejtěsnější souvislosti s otázkou prodloužení pracovní doby v Německu, dekretované vládou říšskouěmeckou v prosinci 1923. Tento bod pak stal se osou celé rozpravy.
Byli to především mluvčí belgického, francouzského a anglického dělnictva, Mertens, Jouhaux a Poulton, kteří ostře zaujali stanovisko proti tomuto zdánlivě v zájmu reparací učiněnému opatření říšskoněmecké vlády, zejména pak Jouhaux, opíraje se o odmítavé stanovisko zaujaté německými odborovými svazy dělnickými, zdůraznil pevné odhodlání dělnictva uhájit! osmihoditmou dobu pracovní, tento úhelný kámen lidského a mravního vývoje dělníkova. Reč francouzského ministra práce Justina Godarta, který se zúčastnil rozpravy jako oficielní mluvčí Herriotova kabinetu, byla projevem významu zcela mimořádného. Justin Qodart tlumočil vůli své vlády ratifikovati Washingtonskou konvenci, kterou ve skutečnosti Francie na podkladě svého zákona z 23. dubna 1919 do důsledků provádí, a břitce vytkl, že jeho země přesně odlišuje tento základní postulát sociálně politický od boje s hospodářskými obtížemi, před které byla postavena jako bezprostřední oběť devastací válečných, aniž však zdolání jejich činí závislým na prodloužení pracovní doby. Obdobně charakterisoval i první vládní delegát československý dir. Štem3) úsiilí našeho státu o> vyváznutí z hospodářské kříse při rigorosním šetření zásad osmihodinné doby pracovní a správně poukázal, že v samotném Německu je o -to spor, zdali lze trvale získati prodloužením pracovní doby po stránce zlevnění výroby a mezinárodní soutěže. Neblahému opatření Německa, které vyvolává nežádoucí zneklidnění v ostatních sociálně pokročilých státech, lze celiti jenom urychlenou ratifikací Washingtonské úmluvy. Podobně vyzněl i projev polského vládního zástupce.
104 Naproti tomu říšskoněmecký vládní delegát dr. Leymann nevybočil z ideologie prosincového dekretu z roku 1923, zdůrazniv, že částečné prodloužení pracovní doby stalo se v Německu následkem okupace Poruří, katastrofálního znehodnocení měny a obrovského zvýšení dopravních tarifů hospodářskou nezbytností, provedenou v řadě průmyslových odvětví kolektivními smlouvami, při čemž však osmihodinná doba pracovní· zůstala nedotčena v hornictví, sklářství a průmyslu stavebním. Jediným kladným bodem odpovědi říšskoněmeckého vládního delegáta a nepřímým uznáním závaznosti principu osmihodinné doby pracovní bylo opětovné jeho zdůraznění přechodnosti těchto opatření, v čemž však příkře se od něho odlišoval německý delegát zaměstnavatelský, který kategoricky popřel jakýkoli mravní závazek Německa vůči Washingtonské úmluvě, usnesené bez jeho účasti, a opětovný důkaz kládí na plnou volnost Německa ve věci úpravy doby pracovní výlučně dle potřeb diktovaných jeho hospodářským stavem.
Stanovisko říšskoněmeckých zástupců, usilujících prokázati nejtěsnější nexus mezi otázkou placení reparací a prodloužením pracovní doby, správně osvětlil vládní delegát velkobritský, který z elaborátu výboru znalců krok za krokem jasně dovodil, že reparacní povinnosti Německu uložené nepřevyšují svým hospodářským tlakem na poplatnictvo břemen vyplývajících ze vzájemných závazků mezispojeneckých, a že tudíž nelze připustiti, aby krytí těchto německých závazků dálo se, na rozdíl od ostatních států respektujících princip osmihodinné doby pracovní, na podkladě zásad dělnictvu méně příznivých, nežli jakých šetří ostatní státy, čili na úkor dělnictva.
Ve svém resumé vytkl Albert Thomas nebezpečí plynoucí ze stanoviska Německa pro rodící se hospodářskou rovnováhu a jako positivní východisko zdůraznil nutnost urychleného vyřízení ratifikací Washingtonské konvence.
Paralelně s generální debatou o Zprávě ředitelově vyřídila konference řadu protestů podaných proti planosti mandátů dělnických delegátů, a to československého,4 italského, japonského jihoafrického a rumunského. O protestu podaném šesté Mezinárodní konferenci práce Odborovým sdružením československým a Československou obcí dělnickou proti platnosti mandátu československého dělnického delegáta, zastupujícího Svaz křesťanského dělnictva československého, bylo svého času v denním tisku referováno a postačí, konstatujeme-li, že členové příslušné 'mandátové komise interpretovali čl. 389 odst. 3 mírové smlouvy Versailleské ve svém rozhodnutí v ten smysl, že delegát zaměstnavatelů nebo zaměstnanců má býti určen jen z nejvýznamnější organisace buď zaměstnavatelů, nebo zaměstnanců. Otázka zrušení mandátu čs. dělnického delegáta nestala se však předmětem jednání a zpráva komise vzata byla plenem bez debaty na vědomí.
Pokud jde o úpravu řícení ve věci pozměňování konvencí, byla tato předmětem jednání již na III. Mezinárodní konferenci práce, která zasedala v Žene v ě v roce 1921. Tehdý na popud Mezinárodního úřadu práce, který sledoval myšlenku usnadnění ratifikace konvencí jednotlivými státy, mělo býti uvažováno o připuštění pozměňovacích
105 návrhů ke konvencím již přijatým na podkladě zvláštní klausule, připojené k textu, která by umožňovala v bodech nikoli zásadních, ale v detailech menšího významu uplatňovati podobné návrhy k těm kterým článkům, v klausuli předem přesně vytčeným, s podmínkou, že příslušný návrh nebude podán před uplynutím dvou let po přijetí konvence a že schválen bude konferencí kvalifikovanou, totiž dvoutřetinovou většinou přítomných delegátů, obsahující hlasy všech přítomných delegátů vládních a alespoň po jednom hlase mimovládních delegátů těch států, kteří příslušnou konvenci již ratifikovali. Při tomto řešení vynořila se však značná obtíž ve věci eventuelně požadovaného souhlasu ústavních činitelů u států, které již ratifikovaly. IV. Mezinárodní konference, zasedající v roce 1922, pověřila tudíž Mezinárodní úřad práce specielním studiem této otázky, což se stalo ve zvláštní zprávě, předložené členům VI. Mezinárodní konference práce v roce 1924, jejíž návrhová komise však rozhodla otázku řízení ve věci pozměňování konvencí odročiti sine die, pokud nebudou zjištěny zkušenosti nabyté se systémem dvojího čtení, Mezinárodním úřadem práce navrženého. Z těchto důvodů předložila plenu toliko návrh tohoto systemu jako dodatek k čl. 6. stanov konference. Podle tohoto návrhu se vyhledává, aby v prvním čtení schválena byla konvence většinou kvalifikovanou, načež konference rozhodne, má-li k definitivnímu hlasování dojiti již v přítomném zasedání, či má-li býti odročeno do příštího. V posléze uvedeném případě jest jednotlivým členským státům podati eventuelní pozměňovací návrhy ve lhůtě do čtyř měsíců před zahájením nového zasedání. Tento system dvojího čtení při schvalování konvencí byl 1. čer.vence šestou konferencí 63 hlasy přítomných delegátů schválen a stal se tudíž smerodajným již při hlasování o osnovách úmluv, uvedených na jejím denním pořadu sub 2—4, jak níže bude podrobněji objasněno.
První programový bod řešený konferencí byla otázka
účelného využití volných chvil dělnictva,
která jako samozřejmý korrelát problému omezení pracovní doby vynořila se během řady předchozích rozprav, týkajících se postupu ratifikací Washingtonské konvence, zejména pak během zasedání IV. Mezinárodní konference práce v roce 1922. Vůdčí myšlenkou bylo zde zabezpečiti dělníku netoliko prázdeň příslušející mu jako zdvih po kladu práce, ale ochrániti zároveň tuto prázdeň před působením vlivů nepříznivých, ano i škůdných a umožnili takto zdárný vývoj nejen dělníkovy individuality, ale na podkladě rodiny také dělnictva jako kollektiva. Rovněž bylo uvažováno, že povinnost státu se nevyčerpáva pouhou úpravou podmínek práce, nýbrž že zůstává zde nerozřešen ještě vážný problém její lidské kompensace.
Z těchto hledisek vyšla iniciativa správní rady Mezinárodního úřadu práce, která do denního pořadu zasedání této konference zahrnula otázku využití volných chvil. Nebylo zajisté bez ironie, jak správně podotkl zástupce francouzského dělnictva Jouhaux během debaty o Zprávě ředitelově, že k jednání o této otázce došlo ve chvíli, kdy váznou ještě ratifikace stěžejní Washingtonské konvence; bylo však také povzbuzující pro včasnost řešení tohoto problému,
106 uvedla-li osobnost tak kompetentní jako francouzský ministr práce Justin Gpdart v téže rozpravě výsledky vědecké ankety, uskutečněné francouzským Úřadem práce, jejíž zkušenosti vedly k Zjištění pozoruhodného vlivu osmihodinné doby pracovní na dělnickou prázden ve Francii, prokázavše značný pokles alkoholismu, zvýšení úrovně rodinného života dělníkova a jeho novou orientaci k cílům individuelní zdatnosti a společenského zdraví. V této atmosféře zahájila komise svoje jednání o tomto problému, do budoucna tak slibném.
Podkladem jejích rozprav byla osnova doporučení, vypracovaná Mezinárodním úřadem práce, členící se v pět hlavních oddílů: Ochrana dělníkovy prázdně před nezbytností vedlejšího výdělečného úsilí, otázky individuelní, bytové a veřejné hygieny, podpora institucí usnadňujících využití volných chvil dělnictva pro blaho jeho fysického i intelektuálního vývoje, neodvislost dělníkova ve výběru směrů nejvhodněji vyhovujících individuálním potřebám jeho prázdně, nechť již běží o volbu institucí dělnických, či státem nebo zaměstnavateli zřízených, a konečně styk jednotlivých členů Mezinárodní organisace práce navzájem a s Mezinárodním úřadem práce jako střediskem za účelem sledování vývoje a výsledků těchto opatření.
V zásadě se komise od tohoto rámce, daného Mezinárodním úřadem práce, neuchýlila, v některých bodech však jej vhodně prohloubila. Byla to zejména otázka zamezení vedlejšího výdělečného úsilí, která zaujala její pozornost. Je-li dělník dohnán k tomuto překročení pracovního maxima, děje se to vždy pod tlakem nouze, čemuž čeliti lze jen vhodnou úpravou mzdy. Stane-li se tak na podkladě kolektivní smlouvy, zakazující výdělečnou práci mimo továrnu, dílnu, při zabezpečení normální úrovně životní a za eventuelního použití sankcí, dochází se k účinné úpravě regulující jak životní niveau dělníkovo, tak i možnost vhodného využití jeho prázdně, za garancií smluvními stranami převzatých, a tudíž za vzájemného materiálního i morálního tlaku. Toto řešení doporučeno v první kapitole definitivního textu. Mimořádnou váhu pak kladla komise také na racionální politiku bytovou, zdůraznivši závažnost této otázky tím, že ji umístila ve zvláštní kapitole. Vedle pro alkoholního boje pak postavila neméně důležitý boj proti tuberkulóse a pohlavním nemocem, a nepominula ani nutných opatření proti zlořádu hazardních her. V těsné souvislosti se zdravou politikou bytovou 'doporučila nejúčiuněijší podiporu všeho druhu institucí majících za cíl zdokonalení rodinného', tělesného i duševního, a odborného vývoje dělníkova, za přísného šetření jeho individuální neodvislosti ve volbě těchto institucí. K rekomandaci pak přičleněn návrh resoluce žádající, aby Mezinárodní úřad práce vyvinul všechno potřebné úsilí za účelem soustředění informací, získaných od pokud možno největšího počtu svých členů, k tomu cíli, aby sloužily za podklad dalšího iniciativního studia tohoto problému. Konečně rozhodla komise nahraditi v celém textu slovo »dělník« slovem »zaměstnanec« vzbledem k širšímu rozsahu tohoto pojmu.
V plenárním zasedání byl text vypracovaný komisí bez podstatné změny schválen a definitivně odhlasován 79 proti 16 hlasům pod názvem: Doporučení týkající se účelného využití volných chvil zaměstnanectva.
107 Otázka
rovnocenného nakládání s cizími zaměstnanci jako s domácími při pracovních úrazech
pojata byla na denní pořad VI. Mezinárodní konference práce v XVII. zasedání správní rady v únoru 1923 jako jeden z problémů vyňatých z komplexu otázek rovnorodého nakládání s cizími dělníky jako s vlastními, který nejsnáze připouští řešení na podkladě’ jed notné úpravy. Důvodem k tomuto rozhodnutí správní rady byla odnosit, že ve věci odškodnění pracovních úrazů vykazují zákonodárství jednotlivých průmyslových států v zásadě značné podobnosti, neboť ve všech téměř jest uznán princip odpovědnosti zaměstnavatele za důsledky úrazu utrpěného při práci, jakož i nárok zraněného na odškodnění. Rozdíly vyskytují se jenom ve způsobu provádění tohoto principu: rozsah pojištěnců-bývá tu bud širší, nebo užší (vztahuje se na př. jenom na zaměstnance v průmyslu, nebo také na zaměstnance zemědělské a obchodní), závazek zaměstnavatelův vůči oběti pracovního' úrazu bývá různě upraven (bud pojistnou povinností v případě možnosti úrazu, nebo přímým závazkem vůči úrazem postiženému a jeho příslušníkům), nebo se konečně vyskytují odchylky ve vypočítávání výše odškodného-, ve způsobu jeho plnění, v postupu při místním ohledání a pod. Proti převážné většině států, které mají zvláštní zákonodárství ve věci odškodnění úrazů při práci, stojí toliko nepatrná menšina států, postrádajících takovýchto specielních předpisů a vyžadujících, aby závazek zaměstnavatele na plnění odškodného plynul z prokázaného jeho zavinění.
Postavení cizího dělníka vůči domácímu jest pak různě upraveno uvedenými předpisy jednotlivých států. Bud se mu a priori dostává méně příznivého postavení, anebo je kladen na roveň dělníku domácímu, pokud neopustí státního území. Stane-li se tak. tu pozbývá podle předpisů některých států bud zcela, nebo z části nároku na odškodnění, což platí i pro jeho příslušníky, v jiných státech však zůstává i v tomto případě postaven na roven dělníku domácímu, ale s výhradou reciprocity. Konečně jsou státy, které zavedly bezvýhradnou rovnost v nakládání s cizími zaměstnanci jako s domácími při pracovních úrazech, nechť již postižený na jeho území sídlí čili nic, a bez ohledu na reciprocitu. Potřeba vzájemného přizpůsobení těchto mnohdy značně odlišných předpisů ve věci nakládání s cizími dělníky při pracovních úrazech byla průmyslovými státy živě pociťována, čehož důkazem je řada bud speciálních mezistátních smluv, anebo mezistátních smluv, týkajících se povšechně zaměstnávání cizího dělnictva toho kterého státu, které mezi jiným řeší také otázku vzájemnosti ve věci úrazového odškodnění.5) Zde také hledati jest východisko iniciativy Mezinárodního úřadu práce pro řešení této otázky na podkladě mezinárodní úmluvy.
Úkol, který si zde Mezinárodní úřad práce vytkl, nebyla mezi národně jednotná úprava odškodnění úrazů při práci, nebo tíže vyjádřeno úrazového pojištění, kterážto otázka se stane předmětem
108 jednání VII. Mezinárodní konference práce letošního roku; běželo mu o úpravu problému užšího, totiž o stanovení mezinárodní základny, která by cizímu dělníku zaručovala rovnocenné odškodnění jako domácímu v případě úrazu při práci podle zákonů té které země.
Dotazníková akce, kterou za tím účelem Mezinárodní úřad? práce zahájil, rozdělila členské státy ve dvě velké skupiny, z nichž první navrhovala řešení přímé, na podkladě konvence, upravující otázku rovnocenného nakládání s cizími dělníky při pracovních úrazech. Část těchto států pak žádala* aby takto přijatá konvence měla platnost obecnou, většina však souhlasila toliko s tím, aby její účinnost byla omezena na státy, které ratifikovaly. Pro toto řešení s účinností obecnou vyslovilo se, s určitými výhradami, zejména Německo, pro řešeni s účinností omezenou na státy, které ratifikovaly, zejména Velká Británie. Druhá skupina států navrhovala řešení nepřímé na podkladě konvence nebo rekomandace, která by uložila státům řešiti otázku rovnocenného nakládání partikulárními smlouvami, uzavřenými ovšem na podkladě reciprocity. V této skupině bylo to Rakousko, které navrhovalo řešení konvencí a zejména Československo a Francie, které navrhovaly řešení rekomandací. Vzhledem k tomu, že většina států vyslovila se pro řešení přímé s účinností omezenou, vypracoval Mezinárodní úřad práce jako podklad pro jednání VI. konference předběžný návrh úmluvy, ukládající státům, které ratifikují tuto úmluvu, povinnost rovnocenného nakládání s cizími zaměstnanci při pracovních úrazech.
Odborná komise, ustavená při VI. Mezinárodní konferenci práce, tento předběžný návrh v některých podstatných bodech pozměnila, po případě doplnila. Byla to především otázka změny pobytu osoby odškodnění požívající a jejích ' příslušníků, na kterou upjal se zájem jednání v komisi. Zásada neztenčeného nároku poškozeného, po případě jeho rodinných příslušníků, v případě vystěhování ze státního území nebyla sice porušena, zato však ponecháno vzájemné úmluvě mezi jednotlivými členskými státy, kterak upraviti plnění tohoto odškodného mimo vlastní území, což vyjádřila komise ve zvláštním odstavci Čl. 1. předběžného návrhu úmluvy, jímž nahrazena poslední věta čl. 1. původního návrhu. Čl. 2. původního návrhu přejat komisí beze změny: Běží-li o osoby zaměstnané na účet podniku, který má své sídlo· v jiném státě, může býti zvláštní dohodou stanoveno pro případ, že osoby takovéto jsou zaměstnány přechodně nebo občasně na území vlastním, aby pro odškodnění pracovních úrazů bylo v jejich případě použito zákonných předpisů tohoto cizího státu. Jako nový vsunut byl komisí čl. 3., který stanoví: »Členské státy, které ratifikují tuto úmluvu a které posud nezavedly odškodnění úrazů při práci anebo úrazového pojištěni zavazují se ve lhůtě co nejkratší zavésti příslušné zákonné předpisy.« Slova »ve lhůtě co nejkratší« stala se podnětem obsáhlé debaty v plenu, kde anglický vládní zástupce poukazoval na neurčitost této dikce a na eventualitu nežádoucích průtahů v zavedení úrazového odškodnění u států, které ho posud nemají, proti čemuž však zástupci dělnictva, opírajíce se o dobrou víru ratifikujících států, zdůrazňovali vhodnost tohoto ustanovení, jehož účelem je urychliti zavedení úrazového pojištění
109 právě v těchto státech. K návrhu předsedy správní rady Fontaina byl v plenu rozpor překlenut tím, že slova »ve lhůtě co nejkratší« nahrazena slovy »ve lhůtě tří roků pò ratifikaci«. ČI. 4. předběžného návrhu převzat z prvního a posledního odstavce čil 3. původního znění, jimiž stanoví se všeobecně zásada vzájemné součinnosti mezi členskými státy za účelem usnadnění použití jich příslušných zákonných předpisů, jakož i závazek hlásiti změny těchto zákonův a nařízení Mezinárodnímu úřadu práce. Naproti tomu detailní ustanovení čl. 3. původního návrhu sub a), b) a c), týkající se usnadnění výplaty dávek a umožnění vedení sporu v cizím státě, jakož i osvobození veškerých podání od poplatků, byla z textu konvence vyňata a pojata do zvláštního návrhu rekomandace, který současně s předběžným návrhem konvence schválen plenem konference dne 3. července 85 proti 1 hlasu v prvním čtení (srov. svrchu), načež konference rozhodla 54 proti 35 hlasům, aby definitivní hlasování o této předběžné osnově úmluvy a o návrhu s ní co nejtěsněji související rekomandace odročeno bylo do sedmého, totiž letošního zasedání Mezinárodní konference práce, která tuto osnovu, s případnými pozměňovacími návrhy jednotlivých členských států, podanými nejpozději do čtyř měsíců před svým zahájením,6) ve druhém čtení vyřídí.
Značně složitý a místy i napjatý byl průběh jednání o třetí otázce denního pořadu, totiž o
dvacetičtyřhodlinovém týdenním zastavení výroby ve sklárnách s vanovými pecemi.
Otázka tato byla rozhodnutím správní rady ze dne 1. února 1923 dána na pořad VI. Mezinárodní konference práce k návrhu francouzské vlády, při čemž vůdčí myšlenkou bylo poskytnouti dělnictvu v tomto odvětví sklářství zaměstnanému týdenní kolektivní odpočinek dvacetičtyřhodinový, umožněný zastavením výroby a doplňující individuelní denní odpočinek dělníkův, resultující z postupu směn. A priori byly z tohoto řešení vyloučeny sklárny, které místo objemných pecí vanových, způsobilých pojmouti velmi značné množství roztavené skloviny, používají malých pecí pánvových či kukaňových, při nichž netřeba nepřetržitého provozu a v nichž týdenní kolektivní odpočinek všeho dělnictva již existuje.
Vzhledem k nepřetržitému provozu zavedenému ve sklárnách s vanovými pecemi omezil Mezinárodní úřad) práce již ve své přípravné anketě dotazníkové a v předběžné osnově úmluvy, kterou jako podklad! konferenčního jednání vypracovali, rozsah dvacetičtyřhodinového zastavení produkce toliko na práce, které nutně nevyžadují nepřetržitého provozu po stránce technické, a vyloučil tudíž z tohoto opatření ony práce a pochody, které z technických důvodů přerušení nepřipouštějí, jakož i práce, které sice nevyžadují nepřetržitého provozu po stránce technické, zato však nutně musí býti konány během kolektivního odpočinku ostatního zaměstnanectva, aby normální chod závodu neutrpěl) újmy. V těchto obou bodech bylo ohnisko jednání jak v odborné komisi, tak i v plenu.
110 Již sama zásada týdenního zastavení výroby ve sklárnách s vanovými pecemi stala se v komisi předmětem živé debaty. Na jedné straně byli to zástupci sklářského dělnictva anglického, belgického, československého', francouzského a německého, kteří poukazovali na sociální a lidský ráz tohoto problému, zdůrazňujíce exponovanost sklářského dělnictva po· stránce zdravotní a jeho značnou úmrtnost, a dovolávali se uskutečnění týdenního zastavení výroby jako účinného prostředku pro zvýšení zdravotní odolnosti a životní úrovně sklářů. Zastavení výroby ve většině případů připouštěli jako technicky proveditelné, nevyjímajíce v zásadě ani mechanické výroby tabulového skla stroji Fourcaultovými a Libbey-Owensovými, ač připouštěli obtížnost řešení těchto případů. S nejširšího hlediska pak žádali, aby zájmům života a zdraví dělnictva dána byla přednost před zájmy produkčními a finančními.
Na těchto však spočívalo právě stanovisko·, hájené v komisi i v plenu skupinou zaměstnavatelskou, která zastavení mechanické výroby tabulového skla z důvodů technických zcelá vylučovala, z důvodů hospodářských pak poukazovala na zvýšení výrobních nákladů, jež bude míti v zápětí udržování vanových pecí na nutném stupni žáru po· dobu přerušení při stagnaci skelné masy, která na jakosti utrpí a vanové pece značně poškodí. Jak v komisi tak v plenu usilovali zástupci zaměstnavatelů o záměnu principu zastavená výroby principem individuelního týdenního odpočinku, v čemž byli v komisi i v plenu podporováni vládními zástupci velkobritskými. Naproti tomu však zásadu zastavení výroby účinně obhájili v komisi vládní zástupci belgický a československý, poukazujíce, že o týdenním klidu zaměstnanců v průmyslu pojednává již konvence přijatá na III. Mezinárodní konferenci práce. Zásada zastavení výroby konečně komisí přijata 21 proti 11 hlasům.
Všeobecný zájem komise upjal se nyní na neobyčejně důležitý moment výjimek z této zásady. Již předběžná osnova Mezinárodního úřadu práce připouštěla ve svém čí. 3 výjimky pro práce a pochody takové, které z technických důvodů nutně vyžadují nepřetržitého provozu, majíc zejména na mysli výrobu tabulového skla stroji Fourcaultovými a Libbey-Owensovými. Proti těmto výjimkám neměla ani většina zástupců dělnictva zásadních námitek, stavěla se však proti tomu, aby z dosahu konvence vyňaty byly nemechanické pochody při výrobě tabulového skla foukáním a rovnáním V předpokladů, že konány jsou ve třech směnách.7) V tomto bodě však vládní zástupci belgický a francouzský navrhli řešení značně se blížící stanovisku zaměstnavatelů, formulujíce první odstavec čl 3. návrhu konvence v tom smyslu, aby připuštěny byly výjimky pro· práce vyžadující nepřetržitého provozu nejen z důvodů technických, ale i hospodářských, aby tudíž vyňaty byly netoliko pochody mechanického zpracování skelné hmoty stroji Fourcaultovými a Libbey-Owensovými, ale také pochody manuelní, totiž foukání a rovnání tabulového skla. K tomuto řešení se posléze komise přiklonila po· úvaze, že by výjimka platící pouze pro mechanickou výrobu tabulového skla znamenala citelné poškození
111 soutěžně schopnosti oněch závodů, které posud používají starých výrobnách method V druhém odstavci téhož čl. 3. pak podrobeny výjimce nejen veškeré činnosti přípravné a doplňovací u vanových pecí, které shrnouti lze pod pojem tavicího procesu, jenž nedopouští přerušená, ale i práce opravné, které v zájmu nerušeného chodu závodu konati jest během odpočinku ostatního zaměstnanectva. Články 4. a 5. návrhu konvence, týkající se povinnosti členských států předložiti Mezinárodnímu úřadu práce seznamy prací ve výjimky zahrnutých a hlásiti případné změny předsevzaté v těchto seznamech, převzaty byly bez podstatné změny ze základní osnovy, což platí částečně i očil 6., který stanoví pro dělnictvo vyňaté z dosahu úmluvy 24hodinový tindividuelní týdenní odpočinek, a o čl. 7., který připouští přechodné výjimky v případě nouzových oprav, nehod a vyšší moci.
Osnova úmluvy o dvacetičtyřhodinovém týdenním zastavení výroby ve sklárnách s vanovými pecemi schválena byla dne 4. července v plenárním zasedání konference v prvním čtení 68 proti 22 hlasům, tudíž kvalifikovanou většinou, načež konference 66 proti 2 hlasům rozhodla odložiti druhé čtení a definitivní hlasování do zasedání letošního.
Poslední otázka denního pořadu, týkající se
noční práce v pekařství,
byla zejména v příslušné odborné komisi předmětem velmi živé diskuse. Již sama forma, do které pojmouti bylo řešená tohoto problému, byla od, samého počátku jednání sporná. Skupina zaměstnavatelská navrhovala, na rozdíl od předložené osnovy úmluvy, vypracované Mezinárodním úřadem práce na podkladě výsledků předchozí akce dotazníkové, řešení této otázky pouhým doporučením a dovolávala se mezi jiným zvláště místně odlišného' a čistě regionálního rázu tohoto odvětví výroby, které nepřipouštějíc exportu, vylučuje možnost mezinárodní soutěže a tudíž se vymyká z řešení mezinárodní konvencí. Naproti tomu však zástupci dělnictva právem poukazovali na to, že úkolem Mezinárodní organisace práce není jen vyrovnávati na společném podkladě rozdíly v úpravě pracovních podmínek v jednotlivých hospodářsky soutěžících státech, ale že úkol tento· směřuje výše, neboť konečným cílem jeho jest stanovení spravedlivých zásad sociálně-politického zákonodárství, které by sloužily státům za vzor a byly jim povzbuzením pro vlastní legislativní opatření. Noční práce; v pekařství pak jest z těchto závažných problémů, neboť těžce doléhá na dělnictvo svým každodenním tlakem a svými zhoubnými důsledky jak zdravotními, tak i sociálními a mravními. Z těchto důvodů také trvala dělnická skupina na řešení konvencí, zdůrazňujíc zejména, že v některých státech zákaz noční práce v pekařství již existuje, aniž by tím ohroženy byly životní podmínky tohoto výrobního' odvětví a poškozen byl zájem konsumentů. Komise se po skončení této diskuse 19 proti 16 hlasům přiklonila k řešení konvencí.
Jednání pak pokračovalo na podkladě osnovy, předložené Mezinárodním úřadem práce, která však podrobena byla změnám dosti pronikavým. Tak zejména upustila komise od myšlenky podati v textu konvence přesnou definici významu a obsahu slova »pekařství« vzhledem k značným různostem rozsahu tohoto pojmu
112 v jednotlivých státech a spokojila se vymezením zákazu noční práce na »výrobu chleba, pečiva a podobných výrobků z mouky«. Pochopitelně vyňata z tohoto zákazu domácnostní výroba, určená výhradně pro spotřebu rodiny. Článek 1. pak prohlouben ještě přesným vymezením osob zákazu podléhajících: jsou to netoliko dědici, ale i zaměstnavatelé, tudíž veškeré osoby na této výrobě zúčastněné. V tomto bodě bylo jedno z těžisek odporu zaměstnavatelů, který projevil se nejen v komisi, ale i v minoritní zprávě zaměstnavateli vypracované a v plenárním zasedání projednané.
Článek druhý textu definuje pojem »noci«. Podle původního textu Mezinárodního' úřadu práce jest pod pojmem »noc« rozuměti dobu sedmi po· sobě jdoucích hodin, obsahující šestihodinný interval od 11. hod. večerní do 5. hod. ranní, aneb tam, kde ohledy klimatické to připouštějí, od 10. hod. večerní do 4. hod!, ranní. K tomuto řešení přiklonila se konečně i komise. Vzhledem k pohyblivé jednohodinné mezeře vztahuje se tudíž noc na dobu bud od 10. hod. večerní do 5. hod, ranní, nebo od 11. hod. večerní do 6. hod. ranní, naproti čemuž dělníci žádali období osmi hodin, totiž od 10. hod, večerní do 6. hod', ranní, zaměstnavatelé pak období šesti hodin, od 10. hod. večerní do· 4. hod, ranní. Jako' novum stanovila komise, aby počáteční a konečné hodiny tohoto intervalu o sedmi hodinách určeny byly příslušnými úřady každého státu po slyšení zúčastněných organisací zaměstnavatelských a dělnických.. Výslovně pak uvedla zpráva majority komise, že tento pojem noci, vymezený specielně pro tuto konvenci, neprejudikuje pojmu noci, definovanému ve Washingtonských konvencích.
Čl. 3. konvence pak shrnuje přípustné výjimky, které dělí na trvalé a přechodné. Výjimky trvalé týkají se prací přípravných a doplňovacích, k nimž však smí býti použito jen nezbytně nutného počtu dělnictva, a to nikoli mladšího 18 let; dále týkají se zvláštních poměrů zemí tropických, a konečně umožnění týdenního klidu. Výjimky přechodné jsou přípustný při nahromadění práce a při mimořádných pracích konaných z důvodů veřejných.
Čl. 4., připouštějící výjimky v případě hrozícího nebezpečí nebo nehody, nutných oprav a vyšší moci, vyřízen byl hladce.
V čl. 5. nepřiklonila se komise k řešení navrženému Mezinárodním úřadem práce, který stanovil jako záruku provádění konvence zákaz prodeje pečivá před určitou hodinou ranní, nýbrž přenechala vyřešení těchto záruk jednotlivým státům v dohodě s příslušnými organisacemi.
Konečně v či 6. stanoven byl počátek účinnosti konvence na 1. leden 1927, vzhledem k tornu, aby poskytnuta byla příslušnému průmyslu jednotlivých států dostatečná možnost k přizpůsobení.
Proti majoritě komise zaujala velmi rozhodné stanovisko zaměstnavatelská skupina, která plenu předložila zvláštní minoritní zprávu, v níž uplatňovala svůj názor o vhodnosti řešení tohoto bodu denního pořadu ve formě rekomandace, jakož i svůj protest ve věci zahrnutí zaměstnavatelů mezi osoby zákazu,noční práce podrobené. Plenum však elaborát komise, účinně obhájený zpravodajkou, francouzskou inspektorkou práce paní Letellier, beze změny schválilo. V závěrečné schůzi dne 5. července byl pak předběžný návrh úmluvy o noční práci v pekařství VI. Mezinárodní
113 konferencí práce v prvním čtení 73 proti 15 hlasům přijat, načež konference většinou 72 proti 4 hlasům rozhodla, aby definitivní projednání osnovy v druhém čtení odročeno bylo do zasedání VII Mezinárodní konference práce.
Značně theoretického dosahu byly výsledky činnosti oboru poradních komisi ustavených při VI. Mezinárodní konferenci práce, z nichž první měla za úkol navrhnouti konferenci příslušné direktivy ve věci řešení otázky potírání sněti slezinné, druhá pak zaujmou ti stanovisko k otázce boje proti nezaměstnanosti na podkladě souborné studie o tomto problému, předložené konferenci Mezinárodním úřadem práce. V otázce prvé navrhla příslušná komise, aby na pořad jednoho z nejbližších zasedání Všeobecné konference dán byl návrh úmluvy týkající se povinné desinfekce jednak žíní používaných v kartáčnictví a v průmyslu nábytku, jednak rohů a kopyt používaných v jiných odvětvích průmyslové výroby, aby zamezilo se zavlečení sněti slezinné, kterýžto návrh byl plenem konference schválen. V otázce druhé podala komise o nezaměstnanosti obsáhlý posudek o stavu nezaměstnanosti za poslední pětiletí, pojednala o působení otřesů hospodářského' života na stabilitu námezdního poměru, ocenila vědecké úsilí Mezinárodního úřadu práce při sledování otázek souvisejících s problémem nezaměstnanosti a doporučila mezinárodní součinnost ve věci zkoumání nejúčinnějších prostředků, kterak cčeliti nezaměstnanosti.
Šestá Mezinárodní konference práce skončila svůj obsáhlý program dne 5. července 1924 a je důvodné označiti její výsledky jako velmi uspokojující. Vedle definitivně vyřízeného doporučení o dalekosáhlé otázce využití volných chvil schválila v prvním čtení důležité tři osnovy úmluv, které svými ustanoveními znamenají pronikavý krok kupředu na poli sociálních reforem a ochrany dělnictva.8) Nejtěžší úkol vlastního vypracování těchto osnov je již vyřízen, zbývá nyní prohlubující a korigující práce druhého čtení, jež bude úkolem letošní mezinárodní konference, která, jak doufáme, se ho shostí s plným zdarem a dovrší tak svým definitivním votem dílo tak slibně v život uvedené.
114

Srov. § 4 cit. Zprávy ředitele Mezinár. úřadu práce, otištěné v oficielní Zprávě Mezinárodního úřadu práce о VI. Mezinárodní konferenci práce, Ženeva, 1924, sv. 2, str. 661 násl.*
Svrchu uvedená čísla jsou definitivní a převyšují tudíž o něco málo výsledky uvedené ve Zprávě předsedy správní rady Mezinárodního úřadu práce ze dne 15. června 1924, vydané před zahájením Konference. Srov. cit. ofic. zprávu Mezinárodního úřadu práce, sv. 2, str. 505 a násl.*
Srov. cit. ofic. Zprávu, str. 73-74, sv. 1*
Srov. cit ofic. Zprávu sv. 2, str. 517—524.*)
Srov. »Emigration et immigration: législations et traités«, dílo, vydané Mezinárodním úřadem práce, Ženeva, 1922.*
Do 19. ledna 1925.*
V republice Československé pracuji foukací a jich pomocníci ve smyslu min. nař. z 13. září 1913, č. 208 ř. z., ve čtyřech směnách a mají tudíž po každých 8 hodinách práce 24hodínový odpočinek.*
Doporučení a předběžné návrhy úmluv, přijaté šestou M. K. P., budou otištěny v příštím čísle.*

Citace:

KALLAB, Jaroslav. Příspěvek k nauce o fikcích v právní vědě. Pocta podaná prof. dr. L. Heyrovskému k sedmdesátým narozeninám dne 14. listopadu 1922 jeho ctiteli a žáky. Praha: Bursík a Kohout, 1922, s. 13-23.