Čís. 1113.

Význam napotomního narovnání při zločinu podvodu. Nelze tu užíti obdoby §u 187 tr. zák.
(Rozh. ze dne 12. února 1923, Kr II 31/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 21. listopadu 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu dle §§ 197, 200, 201 a) tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost dovozuje s hlediska čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř., že činnosti obžalovaného nedostává se podvodného úmyslu dle §u 199, správně 197 tr. zák., a že narovnáním mezi obžalovaným a lesním S-em o vybraném obnosu vznikl poměr civilněprávní. Smysl prvé námitky není zcela jasným. Stížnost naráží jí asi na obhajobu, obžalovaným před soudem nalézacím uplatňovanou, že obžalovaný chtěl paděláním a předložením potvrzenek dosíci pouze zálohy, t. j. že zamýšlel dodatečně vykonati práce, za něž takto vymohl odměnu předem. Než nalézací soud dospěl, uváživ tuto obhajobu a ostatní výsledky hlavního přelíčení, ku zjištění, že potvrzenky byly obžalovaným padělány v úmyslu, by jimi na velkostatku vylákal peníze, že obžalovaný předložením potvrzenek uvedl S-a v omyl, aby ho přiměl k jednání, jímž velkostatek měl býti poškozen, a že obžalovaný při tom nemyslel na poskynutí nějaké zálohy, nýbrž že mu šlo o vylákání peněz. Těmito zjištěními je zlý úmysl, §em 197 tr. zák. předpokládaný, poškoditi někoho na majetku uváděním jeho neb jiné osoby lstivým předstíráním v omyl, úplně opodstatněn. Stížnosti není dovoleno, by námitkou, obmezující se na větu, že tu není podvodného úmyslu, brala pod rouškou provedení hmotněprávního důvodu zmatečnosti ono skutkové zjištění v pochybnost a odpor. Další věta stížnosti, že u obžalovaného není náležitostí podvodu po stránce objektivní, poukazuje se na zjištění nalézacího soudu, že obžalovanému následkem omylu, který v osobě S-ově vyvolal, bylo na škodu velkostatku vyplaceno kromě zálohy 550 Kč dalších 850 Kč, kdežto mu za vykonané práce příslušelo pouze 528 Kč, tedy částka, jež byla menší než původní záloha, takže celé další platy staly se na úkor velkostatku. Trestní povaha zjištěného činu nebyla pozdějším narovnáním změněna v civilní bezpráví. Zločin podvodu byl dokonán, jakmile lesní S. byl padělanými potvrzenkami uveden v omyl, pro nějž předsevzal výplaty obžalovanému, tedy činy, kterými dle úmyslu obžalovaného velkostatek měl býti poškozen. Narovnání může proto přijití v úvahu jen buď jako poznatek, zda byl tu již v době činu poškozujícího úmysl bezprávný, nebo jako smlouva o náhradě způsobené škody. Nalézací soud uvažuje o něm v obou směrech. Nepříčí se zásadám logického myšlení, dospěl-li v onom směru ku přesvědčení, že obžalovaný již předem peníze vylákal, nehodlaje vykonati to, zač byl předem odměněn, ze skutečnosti, že obžalovaný během tří měsíců po onom narovnání zjednal si pracemi jen nepatrnou náhradu (co do části 120 Kč) a pak vůbec zmizel a do práce nepřišel. V druhém směru pak jest narovnání pro posouzení viny obžalovaného bez významu, ježto zákon pro obor podvodu neobsahuje ustanovení, obdobného §§ 187 a 188 tr. zák., nehledě k tomu, že nebyla ujednána určitá doba pro náhradu škody a že obžalovaný narovnání nedostál.

Citace:

č. 1113. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 103-104.