Čís. 4089.

Vyrovnávací dlužník není povinen platiti věřitelům více, než se vyrovnáním zavázal zaplatiti, třebas se ten který věřitel vyrovnacího řízení (hlasování o vyrovnání) nebyl súčastnil.
Lhostejno, že pohledávka zůstala v řízení vyrovnacím nepovšimnuta, раk-li neprokázáno výhradné zavinění dlužníka v tomto směru.
(Rozh. ze dne 12. srpna 1924, Rv I 738/24.)
Žalobci domáhali se na žalovaném zaplacení celé své původní pohledávky. Žalovaný namítl, že o jeho jmění bylo po vzniku pohledávky žalobců zahájeno vyrovnací řízení, jež skončilo vyrovnáním na 70%, a že první splátka byla dospělou dnem 1. prosince 1924. Žalobci oproti tomu poukazovali k tomu, že se o zahájení vyrovnacího řízení nedozvěděli a že jejich pohledávka nebyla uvedena v seznamu věřitelů ani ve vyrovnací tabele. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, zjistiv, že pohledávka žalobců nebyla uvedena v seznamu věřitelů, v čemž spatřoval zavinění dlužníka ve smyslu §u 53 (4) vyr. řádu. Odvolací soud žalobu pro tentokráte zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobci uplatňují jen dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s. Dovolání jejich jest neoprávněno, neboť soud stolice druhé posoudil věc v podstatě správně po stránce právní. Žalobci domáhali se žalobou na žalovaném zaplacení celé pohledávky 4416 Kč 16 h jako trhové ceny za dodané zboží a před ukončením ústního přelíčení v první stolici omezili žalobní žádost o 1000 Kč, které jim byly po žalobě hotově zaplaceny. Podle obsahu vyrovnání, soudně uzavřeného, byl žalovaný povinen, zaplatiti svým věřitelům toliko 70% jejich pohledávek a to ve čtyřech lhůtách, z nichž první byla dospělou teprve 1. února 1924, tedy později, než ústní přelíčení v první stolici v tomto sporu bylo skončeno a rozsudek v první stolici byl vynesen. Podle prvního odstavce §u 53 vyr. ř. vyrovnávací dlužník není povinen, věřitelům zaplatiti více, než vyrovnáním zaplatiti se zavázal; to platí podle tohoto zákonného předpisu bez ohledu na to, zda věřitelé súčastnili se vyrovnávacího řízení a hlasování o vyrovnání, čili nic. Jsou tudíž i žalobci vázáni vyrovnáním žalovaného a jejich omezená žalobní žádost byla v době vynesení rozsudku prvého soudce (§ 406 c. ř. z.) předčasná, poněvadž v této době nebyla jejích pohledávka proti žalovanému ani úplně, ani částečně ještě splatna. Ovšem mohou podle §u 53 (4) vyr. ř. věřitelé, jichž pohledávky zůstaly pouze zaviněním dlužníkovým ve vyrovnání nepovšimnuty, zaplacení celé své pohledávky na dlužníkovi žádati. To jest výjimka z pravidla prvního odstavce §u 53 vyr. ř.; aby tedy mohlo této zákonné výjimky užito býti ve prospěch žalobců proti žalovanému v tomto sporu, žalobci musili by dokázati, že jejich pohledávka jen vinou žalovaného zůstala ve vyrovnání nepovšimnuta, že tedy žalovaný výhradně jen sám jím jest vinen. Tento důkaz se žalobcům nepodařil a podařiti nemohl, poněvadž vzhledem na publicitu vyrovnávacího řízení není vyloučena možnost, že žalobci zavinili to spolu s žalovaným, ba jest to i pravděpodobno. Podle §u 4 vyr. ř. totiž bylo zahájení vyrovnávacího řízení, žalovaným navrženého, uveřejněno vyhláškou a podle §u 4 čís. 6 byli věřitelé vyzváni, by své pohledávky přihlásili v určité lhůtě. Žalobci nedokázali, že bez vlastního zavinění nedověděli se o tomto soudním řízení. Sami připouštějí v dovolacím spise, že denní noviny, jež odebírají, obsahují záznamy o vyrovnáních i úpadkách a že nečtou vždy těchto záznamů. Jest sice možno, že tyto noviny neobsahovaly žádné zprávy o vyrovnávacím řízení žalovaného a že žalobci ani jinak nemohli přes náležitou péči a pozornost (§ 1297 obč. zák.) se dověděti o zahájení tohoto řízení, ale žalobci toho nedokázali, ač byli důkazem podle §u 3 (4) vyr. ř. povinni a žalovaný nebyl povinen dokazovati jejich zavinění. Zavinění žalovaného jako vyrovnávacího dlužníka jest sice zjištěno, ale samo o sobě jest nerozhodno, poněvadž podle jasného a určitého znění §u 53 (4) vyr. ř. zavinění dlužníkovo má účinek tam uvedený jen tenkráte, když jest to zavinění výhradné, neprovázené spoluzaviněním věřitele. Mínění dovolatelů, že výklad odvolacího soudu měl by za následek, že by vyrovnávací dlužníci předkládali soudu vyrovnávacímu neúplné a nespolehlivé seznamy věřitelů, nemůže na věci nic změniti, neboť zákonodárce byl si vědom této možnosti a právě proto nařídil veřejnou vyhlášku zahájení vyrovnávacího řízení (§ 4 vyr. ř.) jakož i poznámku jeho v pozemkové knize a v různých rejstřících, podobně jako v §§ 74 až 76 konk. řádu vyhlášku a poznámku úpadku, by věřitelé mohli se o zahájeném řízení dozvěděti a své pohledávky též sami u soudu přihlásiti. Žalobcové nebyli tudíž oprávnění, žádati zaplacení již nyní ani úplně, ani částečně, pročež soud odvolací právem zamítl na ten čas jejich žalobní žádost.

Citace:

č. 4089. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 152-153.