NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 13249.

Slib výpravy (§ 1231 obč. zák.) přes meze zákonné povinnosti k výpravě, ať tu takové povinnosti vůbec nebylo, ať byla po právu jen menší měrou, jest považovati za darování bez odevzdání, jež vyžaduje formu notářského spisu.
(Rozh. ze dne 2. února 1934, Rv II 424/32.)
Žalovaná, žalobcova matka, zavázala se žalobci, když se oženil, že mu dá červenobílou jalovici, 50 kg rži a 50 kg ječmene. Žalobě o splnění tohoto závazku procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Odvolací soud nesdílí právní názor prvého soudu, jenž vyhověl žalobě. Podle § 943 obč. zák. nevzniká z ústní darovací smlouvy, sjednané bez skutečného odevzdání, pro příjemce žalobní právo. Toto právo musí býti založeno písemnou smlouvou. Ohledně věna i výpravy staví zákon úplně na roveň u obou těchto útvarů povinnost ascendentů a její objem: jen §§ 1220 až 1223 obč. zák. jsou v § 1231 citovány, nikoliv § 1217 obč. zák., jenž jedná o věnu v technickém smyslu. Povinnost podle § 1220 obč. zák. jest souběžná s vyživovací povinností podle §§ 141 a 143 obč. zák., uložena jest tedy přede všemi jinými nejprve otci. Povinnost manželské matky jest jen podpůrná. Žalobce ani netvrdí, že se matka zavázala místo otce převzíti tuto zákonnou povinnost. Neplnila tedy matka, slíbivši výpravu, zákonnou povinnost, aniž brala na sebe závazek místo otce, synovi něco poskytnouti. Smlouvou mezi synem a jeho ascendentem vzniká jen právní poměr mezi těmito osobami, uzavírajícími smlouvu. Žádným náznakem nedává zákon na srozuměnou, že by druhému manželi příslušely nějaké soukromoprávní nároky na výpravu mužovu. Výprava stane se volnou součástí jmění synova. Slib výpravy v určité výši ascendentem daný synovi a jím přijatý, není svatební smlouvou a není sice podroben předpisu § 1 a) zák. ze dne 25. července 1871 čís. 76 ř. zák., jiná otázka jest, zdali a za jakých podmínek může takový slib býti darováním bez skutečného odevzdání, vyžadující z tohoto důvodu podle § 1 d) zák. k platnosti zřízení notářského spisu. V souzeném případě dala matka tento slib mimo svou zákonnou povinnost k výpravě, neboť v první řadě jest výpravou povinen dosud žijící otec. Žalovaná nemá zákonné povinnosti, jde o darování a platnost jeho jest podmíněna zřízením notářského spisu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pokud se týče dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 503 čís. 4 c. ř. s. přehlíží dovolatel, že odvolací soud řešil sporný případ právě zřetelem k tomu, že slib výpravy byl dán žalobci žalovanou vzhledem na jeho budoucí sňatek, a že dochází k úsudku, že bylo v souzeném případě zapotřebí formy notářského spisu podle § 1 d) zák. ze dne 25. července 1871 č. 76 ř. z. postupem a úvahami hovícími, zásadám vysloveným v judikátu bývalého nejvyššího soudu čís. 240, čís. 1672 úř. sb., podle nichž slib výpravy učiněný mimo meze zákonné povinnosti k výpravě, ať by tu takové povinnosti buď vůbec nebylo, ať by byla po právu jen menší měrou, nutno považovati za darování bez i odevzdání, — jež vyžaduje formy notářského spisu. Že tu o takový j případ jde, odůvodnil napadený rozsudek zevrubně a poukazuje se dovolatel na jeho důvody.

Citace:

Čís. 13249. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 160-161.