Čís. 14086.

Založena-li žaloba, opírající se o § 60 autorského zákona, jen na soutěžitelském poměru stran, vadí ji rozepře zahájená zdržovací a odstraňovači žalobou podle § 1 zák. o nekalé soutěži. Tato žaloba však nevadí tomu, by se nebylo domáháno ochrany podle § 60 aut. zák., jde-li o jiné zájmy než majetkově soutěžitelské (hmotné).
(Rozh. ze dne 11. ledna 1935, R I 1457/34.)
Žalobkyně A. M. přeložila z angličtiny knihu H., již opatřila titulem H. a B. Knihu tu vydala spolužalující firma Š. a Š. Žalobci tvrdíce, že překlad téže knihy vydal žalovaný Vojtěch Š. a opatřil před úvodem jednak titulem překladu žalobkyně A. M. a titulním obrázkem, který jen nepatrně se liší od titulního obrázku knihy vydané druhou žalobkyni, domáhají se žalobou podle § 60 aut. zák. výroku, že se žalovanému zapovídá pro knihu jím vydávanou užívati názvu H. a B. a úpravy podle titulního obrázku knihy vydané druhou žalobkyní. Žalovaný namítl mezi jiným, že druhá žalobicyně podala naň ještě před zahájením tohoto sporu žalobu podle. § 1 zák. o nekalé soutěži s týmž žalobním žádáním, že tedy jde o rozepři již zahájenou, a že i první žalobkyně je vyloučena z práva žalovati ustanovením § 15 (3) zák. o nekalé soutěži. První soud vyhověl těmto námitkám žalovaného a žalobu odmítl. Odvolací soud změnil k rekursu žalobců usnesení prvého soudu a námitku rozepře zahájené zamítl. Důvody: Třeba ustanovení § 60 aut. zák. je příbuzné s ustanoveními zákona o nekalé soutěži, jde v nynějším sporu o docílení ochrany podle autorského zákona; podmínky této ochrany jsou upraveny v tomto zákoně a pro žalobce podle zákona o nekalé soutěži platí zas úprava podle tohoto zákona. Totožnost nároku je dána stejným právním důvodem, ten však je u obou žalob různý. Třeba tedy petit žalobní je podobný v podstatě, právní důvod je různý. Že oba nároky se odvozují z téhož jednání, není ještě důvodem, aby oba byly z téhož právního důvodu. Není dle toho dána totožnost nároku v obou sporech a ohledně prvžalující nemůže vůbec býti použito předpisu § 15 čís. 3 zák. o nekalé soutěži, když ona žaluje z důvodu autorského práva, které nemá takového obmezujícího ustanovení.
Nejvyšší soud vyhověl částečně dovolacímu rekursu žalovaného, obnoviv usnesení prvého soudu pokud jde o žalobu spolužalující firmy Š. a S. v P., jinak dovolacímu rekursu nevyhověl.
Důvody:
Podle § 53 odst. 5 zákona proti nekalé soutěži zůstaly v platnosti předpisy jiných zákonů, které se přímo nebo nepřímo dotýkají látky upravené tímto zákonem. K takovým zákonným předpisům náleží také § 60 autorského zákona pro označení a vnější úpravu děl, jež jinak jsou předmětem zákona. Pro posouzení otázky, jde-li o týž nárok, nesejde ani tak na tom, že se žaloby opírají o dva zákonné předpisy, protože vycházeti je ze zásady jednotnosti právního řádu. Rozhodujícím je, jde-li o týž nárok založený na stejných právních skutečnostech. Na tuto otázku dlužno v souzeném případě odpověděti kladně, pokud jde o žalobu firmy Š. a Š. Tato je totiž založena na soutěšitelském poměru obou stran a tento poměr zůstává nedotčen v obou žalobách. Nechť se tato žalobkyně opírá o zákon proti nekalé soutěži nebo o zmíněné ustanovení autorského zákona, je a zůstává soutěžitelkou, tento hospodářský podklad je základem také jejího nároku na ochranu podle § 60 aut. zákona. Jinak je tomu u žalobkyně A. M. její žaloba není založena na soutěžitelském poměru, nýbrž jenom na skutečnosti, že v letech devadesátých minulého století se svolením autorovým přeložila do češtiny knihu »H.« a že pak překlad ten vyšel v určité úpravě. Na tomto skutkovém základě nemohla by se dovolávati ochrany podle zákona o nekalé soutěži, avšak smí tak činiti podle § 60 autorského zákona, který je potud širší, že chrání také ještě jiné zájmy nežli právě majetkové, soutěžitelské (hmotné). Proto dlužno této žalobkyni přiznati právo samostatné žaloby/jejíž vyřízení není nutně závislým na osudu dalšího sporu, pokud jde o druhého žalobce, neboť tato žalobkyně smí nárok uplatňovati, í kdyby druhý žalobce od žaloby upustil, a protože u ní nejde o žalobu podle zákona proti nekalé soutěži, nebrání tu samostatné žalobě ani předpis § 15 odst. 3 zákona proti nekalé soutěži. Co do žalob firmy Š. a Š., běží v obou žalobách o týž nárok a týž právní poměr. Pokud jde, jako v tomto případě, o soutěžitele, není ani co do skutkové podstaty, ani co do nároku rozdílu mezi oběma již zmíněnými právními předpisy, neboť také jednání, jak je skutkovým podkladem § 60 aut. zák., odporuje dobrým mravům soutěže, což je pramenem zákazu v obou předpisech; v obou jde o klamavost, která je v podstatě shodně vyznačena v obou předpisech, a je zřejmé, že by ani zákona proti nekalé soutěži nemohlo býti použito, kdyby se ukázalo, že jednání, jež se jinak v § 60 aut. zák. zakazuje, stalo ze závažných důvodů, protože by se v takovém případě a při takových důvodech, jak je má na mysli toto místo zákona, nedalo mluviti ani o jednání, jež by se příčilo dobrým mravům soutěže. V obou zákonných předpisech dává se postiženému stejný nárok na právní ochranu a to jak nárok zdržovací a odstraňovači, tak i nárok na náhradu škody za předpokladů v podstatě stejných. Že tu jde v obou žalobách o stejný nárok na ochranu, a to o nárok zdržovací — jak co do zvoleného titulu, případně podtitulu díla, tak také co do zevní úpravy — vyplývá již z petitů obou žalob, aniž sejde na doslovné formulaci. Za těchto okolností příčilo by se zásadě procesní ekonomie a z ní vyplývající zásadě ne bis in idem a tedy také předpisu §§ 232, 233 a 240 c. ř. s., kdyby se mělo mezi týmiž stranami jednati ve dvou žalobách, vybudovaných na stejném skutkovém podkladu a směřujícím k uplatnění téhož nároku, takže by ani nemohl nastati případ, že by žaloby mohly býti nestejně vyřízeny v konečném rozhodnutí. Tu jde o předpoklady podstatně jiné, nežli které byly v rozh. čís. 8856 a 8917 sb. n. s., v nichž probrány byly případy konkurence předpisů zákona proti nekalé soutěži s předpisy zákona na ochranu známek. V těchto zákonech nejsou ani skutkové podstaty zcela stejné, oba zákony, třebaže sledují týž účel, činí tak přece odližným způsobem a žaloby, z nichž každá by byla založena na jednom z obou zákonů, mohly by míti v konečném vyřízení různý výsledek, jak bylo v uvedených rozhodnutích dovoděno, což vsak nelze říci o žalobách, které jsou předmětem tohoto dovolacího rekursu. Pokud jde o soutěžitele v oboru, jehož se dotýká také § 60 aut. zák., jde v obou případech o týž nárok na právní ochranu a touž skutkovou podstatu.

Citace:

č. 14086. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 53-55.