NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 2

Čís. 3440.

Mezispediter, jenž vydal zboží bez zaplacení dobírky, ač bylo mu výslovně přikázáno vydati je proti vybrání dobírky, ručí speditéru za škodu tím způsobenou. Rozsah škody. Mezispediter musí bezpodmínečně šetřiti imperativních instrukcí spediterem mu daných a kde by pokládal úchylku v zájmu svého mandanta za nutnou, musí nejprve podati zprávu a vyžádati si nové instrukce.
(Rozh. ze dne 29. ledna 1924, R I 44/24.)
Žalující zasílatelská firma udělila žalovanému jako mezispediterovi dopisem ze dne 18. února 1920 příkaz, by, řídě se co nejpřesněji jemu danými instrukcemi, vydal vagon strojů a strojních součástek destinatáři Josefu K-ovi jen proti zaplacení dobírky. Žalovaný dopisem ze dne 21. února 1922 příkaz tento přijal a výslovně slíbil, že všechny příkazy žalující firmy přesně provede, že zboží vydá až po vybrání dobírky a že zájmy žalující firmy nejlepším způsobem bude hájiti. Žalující firma telegramem i současným dopisem ze dne 27. února 1922 oznámila žalovanému výši dobírky a znova žádala, by žalovaný jen proti vybrání dobírky vagon adresátovi vydal. Žalovaný přes to zásilku bez zaplacení dobírky Josefu K-ovi vydal a ježto žalobkyně z dobírkových částek peníz 2391 Kč 45 h dosud sporný ani od Josefa K-a ani od žalovaného obdržeti nemohla a neobdržela, domáhala se žalobkyně zaplacení na žalované žalobou, jíž procesní soud prvé stolice vyhověl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a uložil mu, by rozhodl ve věci samé.
Důvody:
Správně posuzuje odvolací soud žalobu na zaplacení 2391 Kč 45 h jako žalobu o náhradu škody a správně vyslovil, že žalovaný zanedbal péči řádného obchodníka a prohřešil se tím proti předpisu čl. 380 obch. zák. Žalující zasílatelská firma uložila žalovanému mezizasilateli velice důtklivě a připomněla opětovaně, by zásilka jen proti zaplacení dobírky byla vydána, a žalovaný slíbil to způsobem téměř slavnostním v dopise ze dne 21. února 1922. Nedostál-li přes to této smluvní povinností, porušil zjevně své povinnosti uložené mu v čl. 282 a 380 obch. zák. Mezispediter, t. j. ten zasílatel, na nějž jest zboží adresováno k cíli dalšího zaslání, nebo vydání, musí bezpodmínečně šetřiti imperativních instrukcí jemu spediterem daných, a, kde by pokládal úchylku v zájmu svého mandanta za nutnou, musí nejprve podati zprávu a vyžádati si nové instrukce, je-li to vůbec jen možno. Jen od fakultativních instrukcí mohl by se podle rozumného uvážení a v zájmu svého mandanta uchýliti. Ježto tedy žalovaný své povinnosti porušil, jest podle čl. 380 obch. zák. povinen k náhradě škody. Že jde o nárok na náhradu škody, vidno nejen ze čl. 380 obch. zák., nýbrž i z §u 72 (4) žel. dopr. ř., podle kterého železnice, která by vydala zboží bez vybrání dobírky, jest povinna nahraditi škodu odesílateli až do výše dobírky. Také z předpisů §u 920 obč. zák. a čl. 283 obch. zák. jde to na jevo. V čem škoda v tom kterém případě záleží, jest otázkou případu. Podle §u 1323 obč. zák. nutno dle možnosti uvésti vše v předešlý stav, nebo dáti náhradu in natura, nebo v rovnocenné náhražce nebo konečně — není-li to jinak možno — v penězích. Již z toho jest viděti, v čem záleží škoda při vydání zboží dobírkou zatíženého bez vyplacení dobírky. Záleží v oné částce dobírky, kterou by byl odesílatel obdržel z ruky do ruky již při vydání zboží a které následkem porušení smluvní povinnosti mezispediterovy neobdržel a kterou by si musil teprve od destinatáře s vynaložením práce, útrat a času zjednati, nebo dokonce — jako v tomto případě — sporem dobývati. Nelze tedy souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že řízení procesního soudu jest v tom směru kusým, že nebylo zjištěno, zač žalobkyně 2391 Kč 45 h požaduje a v jaké výši jí škoda vznikla, neboť v poměru mezi žalobkyní a žalovaným stačí úplně, že částka ta v dobírkovém příkazu byla obsažena a proti příkazu nebyla vybrána. Na tom ničeho nemění okolnost, že žalovaný nechal složiti od Josefa K-a dobírkové částky u banky, neboť tím nebyla pro žalobkyni žádná jistota zřízena, jak to již nižší soudy správně odůvodnily, když uloženými penězi může disponovati jen Josef K. a nikoliv žalobkyně. Tím méně ovšem byla takovým uložením u banky nahrazena výplata dobírky, kterou by byl odesílatel bez dalších obtíží a bez sporu obdržel, nebo zásilku jako zástavu podle čl. 382 obch. zák. zadržel. Nerozhodno jest také pro tento případ, že Josef K. se zdráhal dobírku vyplatiti, neboť pak bylo povinností žalovaného, by vyžádal si od žalobkyně nové instrukce a neuchýlil se svémocně od imperativního příkazu. Jednal-li na vlastní pěst, jednal také na vlastní nebezpečenství. Jemu vůbec nenáleželo zkoumati, zda a v jaké výši žádaná dobírka byla proti destinatáři odůvodněna. Poměr mezi žalující firmou a destinatářem Josefem K-em jest pro tento spor úplně lhostejným, jak již oba nižší soudy správně vyslovily, třebaže Josef K. přistoupil za vedlejšího intervenienta k žalovanému, neboť tím se stranou ve sporu nestal (§ 19 a 20 c. ř. s.). Ježto tedy není zde kusosti řízení po rozumu §u 496 čís. 2 a 3 c. ř. s., ze kteréhožto důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvé stolice zrušil, bylo důvodnému rekursu žalující firmy vyhověti a napadené usnesení zrušiti.

Citace:

Čís. 5568. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 839-842.