Authors:
= Váž. civ., 14 (1932), sv. 2
PDF

Čís. 12014.


Udržuje-li žalobce původní právní důvod žalobního nároku, opírá-li však žalobní nárok i ještě o další právní důvod, jest pro otázku, zda jde o změnu žaloby, rozhodné, zda žalobce dosavadní skutkový přednes jen po právní stránce kvalifikuje jiným právním důvodem, či zda míní tento důvod opříti ještě o jiný, z náznaků snad vyvozovatelný, avšak dosud neučiněný přednes. V onom případě by nešlo o změnu žaloby, v tomto případě by šlo o změnu žaloby ve smyslu § 235 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 21. října 1932, R I 835/32.)
Žalobní nárok na zaplacení peněžité pohledávky byl původně opřen o smlouvu, při ústním jednání dne 4. června 1932 přednesl žalobce, že žalobní nárok jest odůvodněn též z důvodu náhrady škody. Soud prvé stolice tuto změnu žaloby nepřipustil, rekursní soud změnu žaloby připustil. Důvody: O změně žaloby po rozumu ustanovení § 235 c. ř. s. lze mluviti jen tehdy, když na místo původního právního důvodu nastupuje důvod jiný, nikoli však i tehdy, když k původnímu žalobnímu důvodu přistoupí ještě důvod další. V souzeném případě je důvodem žaloby smlouva o půjčku. Od tohoto prvního důvodu stěžovatel ve sporu neustoupil, nýbrž založil při líčení dne 4. června 1932 žalobu též na právním důvodu náhrady škody, při čemž skutkový základ žaloby změny nedoznal. V tom však změnu žaloby spatřovati nelze, nýbrž jen její doplnění, které je dovoleno i bez souhlasu strany žalované a na které se ustanovení § 235 c. ř. s. nevztahuje.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a vrátil věc
soudu prvé stolice, by dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Žalobní nárok byl původně opřen o smlouvu, jejímž předmětem bylo úplatné přenechání lešení k použití. Při ústním jednání dne 4. června 1932 pak přednesl žalobce, že žalobní nárok jest odůvodněn též z důvodu náhrady škody. Tento nový přednes jest však nejasný. Jest sice z něho patrno, že žalobce původní právní důvod žalobního nároku i nadále udržuje, že však opírá žalobní nárok ještě také o právní důvod náhrady škody. V tom směru však jest nejasné, zda žalobce dosavadní skutkový přednes jen po právní stránce kvalifikuje in eventum jako náhradu škody, či zda míní tento důvod opříti ještě o jiný, z náznaku snad vyvozovatelný, avšak dosud neučiněný přednes jak co do důvodu, tak co do výše náhradního nároku. V onom případě by nešlo o změnu žaloby podle § 235 c. ř. s., protože právní posouzení náleží soudu, a jest v té příčině právní posouzení strany nerozhodné. V druhém případě však by šlo o změnu žaloby, protože by nešlo již jen o právní posouzení, nýbrž o zcela odlišný skutkový podklad pro nárok nově — třebas jen in eventum — uplatněný. Za tohoto stavu věci jest nutno, aby použitím ustanovení § 182 c. ř. s. tato nejasnost byla odstraněna. Teprve pak bude lze posouditi, zda jde o změnu žaloby, a, pakli ano, zda by připuštění změny přivodilo značné stiženi nebo průtah jednání, kteroužto otázku bude — nastane-li toho potřeba — po doplnění na novém podkladu znovu prozkoumati.
Citace:
č. 12014. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 356-357.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).