Čís. 9494.

Rozhodl-li prvý soud, že se útraty sporu navzájem zrušují, a rekursní soud k rekursu žalobce usnesení to potvrdil, žalobce pak navrhl, by usnesení rekursního soudu bylo doplněno, ježto prý rekursní soud nerozhodl o jeho návrhu, by bylo o útratách uznáno po případě podle § 43, druhý odstavec, c. ř. s., jest do usnesení rekursního soudu, jímž byl zamítnut návrh na doplnění usnesení, rekurs na dovolací soud nepřípustný.
(Rozh. ze dne 29. prosince 1929, R I 988/29.)
Prvý soud rozhodl, že se útraty sporu navzájem zrušují. Rekursní soud usnesením ze dne 1. října 1928 potvrdil usnesení prvého soudu o útratách. Návrhu na doplnění tohoto usnesení rekursní soud usnesením ze dne 25. října 1929 nevyhověl.
Nejvyšší soud odmítl rekurs do usnesení rekursního soudu ze dne 25. října 1929.
Důvody:
První soud rozhodl, že se útraty sporu navzájem zrušují. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rekurs, domáhaje se jeho změny v ten způsob, by žalovaná byla odsouzena k náhradě útrat sporu. Tomuto rekursu rekursní soud nevyhověl, potvrdiv usnesení prvního soudu ve výroku o útratách. Tento útratový výrok snažil se žalobce oklikou, návrhem na doplnění ve smyslu §§ 423 a 430 c. ř. s. zvrátiti, uváděje, že v rekursu napadl rozhodnutí soudu první stolice ze dvou důvodů, předně z toho, že soud měl o útratách rozhodnouti podle § 41 c. ř. s. a nikoli podle § 43 prvý odstavec c. ř. s., za druhé, že mělo o nich po případě býti uznáno podle druhého odstavce § 43 c. ř. s., o kterémžto návrhu rekursní soud prý nerozhodl. Leč rekursní soud rozhodl usnesením ze dne 1. října 1929 o útratách sporu konečně (§ 528 c. ř. s.), a nelze vůbec mluviti o nevyřízení návrhu. Která strana a do jaké míry má nésti útraty sporu, jest posouzením právním. Vyslovil-li rekursní soud právní názor, že prvý soud správně použil ustanovení § 43 c. ř. s., při čemž měl rovněž na zřeteli prvý odstavec tohoto předpisu, jakž vyplývá z jeho odůvodnění, dal tím zřejmě na jevo, že neshledává příčiny, by použil předpisu druhého odstavce § 43 c. ř. s. Zda se tak stalo právem čili nic, jest lhostejno, neboť proti souhlasným usnesením nižších soudů není opravného prostředku (§ 528 c. ř. s.). Měl tedy rekursní soud návrh na doplnění usnesení ze dne 1. října 1929 správně odmítnouti, poněvadž jím bylo oklikou usilováno o nové rozhodnutí ve věci již pravoplatně vyřízené. Rekurs podaný v třetí stolici proti usnesení ze dne 25. října 1929, jímž nebylo vyhověno návrhu na doplnění předcházejícího usnesení, jest opět jen pokusem, by byla vzata znovu na přetřes otázka, o níž bylo pravoplatně rozhodnuto, a jest proto nepřípustným, nehledíc ani k tomu, že ve své podstatě směřuje proti rozhodnutí soudu druhé stolice v otázce útrat, které nemůže býti vůbec napadeno ani přímo ani nepřímo (§ 528 c. ř. s.).

Citace:

č. 9494. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 867-868.