NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 10805.

Prohlášení zástupce nezletilce, žalujícího o uznání nemanželského otcovství, že odpírá součinnost při provádění důkazu zkouškou krve, nevyžaduje schválení poručenského soudu.
(Rozh. ze dne 20. května 1931, Rv II 382/30.)
Žalobě o uznání nemanželského otcovství bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatel uplatňuje jako dovolací důvody zmatečnost podle § 477 čís. 5 (§ 503 čís. 1) c. ř. s., vadu řízení a nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 2 a 4 c. ř. s.). Dovolatel provádí tyto dovolací důvody tvrzením, že se odvolací soud spokojil s prohlášením právního zástupce žalobců, že nesouhlasí s provedením krevní zkoušky, že si nevyžádal schválení tohoto prohlášení poručenským soudem podle § 216 obč. zák., že následkem tohoto prohlášení nepřipustil důkaz krevní zkouškou jako neproveditelný a že proto trpí řízení i zmatečností podle § 477 čís. 5 c. ř. s., i vadou řízení a nesprávným právním posouzením věci. Dovolacímu soudu bylo se zabývati jen otázkou, zda tu bylo zapotřebí schválení řečeného prohlášení poručenským soudem. Dotyčné prohlášení zástupce žalující strany, učiněné před odvolacím soudem, není ovšem přesné, neboť žalující strana mohla jediné odepříti součinnost při provádění důkazu krevní zkouškou a odvolací soud mohl posouditi ono prohlášení žalující strany podle svého volného uvážení. A skutečně, jak
Civilní rozhodnutí XIII. 45 vychází ze spisů a zejména též z dovolání a z dovolací odpovědi, chtěl zástupce žalující strany vysloviti tímto prohlášením jediné, že odpírá součinnost při provádění tohoto důkazu, t. j., že nesvoluje, by se odebrala žalující straně krev. Toto prohlášení nevyžadovalo schválení poručenského soudu, ježto nešlo u žalující strany o důležitou neb pochybnou věc (§§ 216, 233 obč. zák.), zejména ana měla jiné důkazy, by prokázala správnost svých tvrzení. Ovšem přísluší procesnímu soudu posouditi toto odepření podle § 272 c. ř. s. podle volného uvážení. Schválení poručenského soudu k tomuto prohlášení však není zapotřebí.

Citace:

Čís. 10805. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 729-730.