Čís. 15590.

Pozůstalostní soud nemůže rozhodnouti o platnosti manželství zůstavitelova ani jako o otázce předurčující.
Předpis § 160 obč. zák., podle něhož jest pokládati děti zrozené v manželství neplatném za manželské, nevěděl-li alespoň jeden z rodičů bez viny o překážce manželství, platí obecně, ať neplatnost manželství spočívá na jakýchkoliv důvodech. Dítěti z takového manželství, jež se přihlásilo k dědictví, nelze odepříti zastoupení pozůstalosti ve sporu vedeném proti pozůstalosti třetí osobou.
(Rozh. ze dne 12. listopadu 1936, R I 1105/36.) Prvý soud přijal na soud dědickou přihlášku pozůstalé vdovy Anny P-ové a její dcery nezl. Jany P-ové a odkázal ostatní dědice, kteří popírali dědické právo pozůstalé vdovy pro tvrzenou neplatnost jejího manželství se zůstavitelem (§ 62 obč. zák.), s jejich odporem podle § 126 nesp. pat. na pořad práva. Zároveň nevyhověl žádosti pozůstalé vdovy, by se její dcera nezl. Jana P-ová, zastoupená zvláštním opatrovníkem, nezúčastnila zastoupení pozůstalosti ve sporu, jejž vedla vdova proti pozůstalosti na zaplacení určité pohledávky. Rekursní soud nevyhověl rekursu pozůstalé vdovy.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dědické přihlášky zůstavitelových dcer Marie P. a Kláry H. a pozůstalé vdovy Anny P., třebaže se všechny opírají o zákonnou posloupnost, odporují si mezi sebou potud, pokud ony chtějí vdovu vůbec vyloučiti z dědického práva. Jedná se tudíž o případ vytčený v § 126, odst. 2 nesp. pat., pročež pozůstalostní soud měl odkázati na pořad práva toho z dědiců si odporujících, který by musel dříve zbaviti moci silnější důvod dědického práva svého odpůrce, aby mohl zjednati platnost svému dědickému právu. Pozůstalostní soud nemůže sám rozhodnouti o platnosti zůstavitelova manželství, a to ani jako o otázce předurčující (§ 25 nesp. ř.), pročež věcné úvahy dovolací rekurentky po této stránce jsou předčasné. Mylným jest i její právní názor, že ustanovení § 90 obč. zák. nasvědčuje správnosti jejího stanoviska, že totiž pozůstalostní řízení hledíc na předpokládanou platnost manželství není přerušiti, neboť z tohoto předpisu plyne pouze, že pozůstalá vdova má právě pro domněnku svědčící platnosti manželství silnější důvod dědického práva než zákonný dědic popírající platnost jejího manželství. Pokud jde o zastoupení nezl. Jany P. ve sporu pozůstalé vdovy proti pozůstalosti po Josefu P., nutno především podotknouti, že se nezl. Jana P., zastoupená zvláštním opatrovníkem, přihlásila podmínečně za dědičku ze zákona a že její dědické právo nikým nebylo popřeno. I kdyby bylo uznáno na neplatnost manželství zůstavitelova, bylo by tu ještě hleděti k ustanovení § 160 obč. zák., podle něhož děti, které byly zplozeny v manželství neplatném, jest pokládati za manželské, pokud alespoň jeden z rodičů bez viny o překážce manželství nevěděl, při čemž § 50 zákona ze dne 8. října 1856 čís. 185 ř. z. a cís. nař. ze dne 3. června 1858 čís. 92 ř. z. zrušily výjimku stran překážek uvedených v §§ 62—64 obč. zák., takže § 160 obč. zák. platil všeobecně, byť i neplatnost manželství spočívala na jakýchkoli důvodech, a dřívější stav nebyl v tomto ohledu obnoven čl. II, odst. 2 zák. ze dne 25. května 1868 č. 47 ř. z. Jest proto nezl. Janu P. toho času pokládati také za zástupkyni pozůstalosti ve sporu uvedeném pozůstalou vdovou. Ježto ta netvrdí, že uvedená dědička, pokud se týče její opatrovník uznává žalobní nárok (rozh. č. 5712, 11866 Sb. n. s.), nevyhověly nižší soudy právem jejímu návrhu, aby se tato nezúčastnila zastoupení pozůstalosti v onom sporu. Tím ovšem není vyloučeno, aby k uvarování zbytečných útrat za schválení poručenského soudu mezi dovolací rekurentkou a řádně zastoupenou nezl. dcerou byla uzavřena dohoda, jež by v případě uznání žalobního nároku anebo dostatečného zajištění nároků dítěte (na příklad zastoupení příslušného podílu, o který by dítě jinak bylo zkráceno), umožnila upustiti od dalšího účastenství na onom sporu. Takový návrh může však býti učiněn pouze u prvního soudu, nikoli u soudu vyšší stolice, a nelze tudíž v nynějším stadiu věci k němu hleděti.

Citace:

Čís. 15590.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1063-1065.