Dr. Jaroslav Heinitz:

Kritické poznámky k vládnímu návrhu zákona o zrušení svěřenství. Tisk č. 4046.

Zásadní chybou vládní osnovy jest:
1. že nepřihlíží k nynějšímu stavu zákonodárství ve všech směrech, nýbrž jen v některých;
2. že. při řešení celé otázky zaujímá příliš doktrinářské stanovisko, opírající se o zastaralou teorii, znamenitého právníka Dr. Rahdy, více než o znění zákona.
Ad 1. Jak dobře vytkla osnova, že nesmí býti přihlíženo k omezením zřizovacích listin, která se příčí právnímu řádu nastalému po 28. říjnu 1918 zrušením šlechtictví a prohlášením občanské rovnosti, zejména k omezením pro nerovný sňatek, nedostatek šlechtictví, neb určitého počtu šlechtických předků a podobným — tak měla osnova přihlížeti i k našemu fundamentálnímu zákonu — k zákonu ze dne 29. února 1920 č. 121, kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky a kde v článku I. se praví: »Zákony odporující ústavní listině, jejím součástkám a zákonům ji měnícím a doplňujícím jsou neplatné« а k ústavní listině samé, kde v § 105. nadepsaném »rovnost« se praví:
Výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají.
Od 6. března 1920 neplatí tudíž žádná výsada ani pohlaví ani rodu a měla tudíž osnova zákona o zrušení svěřenství — chtíc respektovati vůli zakladatele — jako nejzazší hranici ustanoviti den 5. března 1920 jako dobu rozhodnou pro posouzení otázky, kdo dle vůle zakladatelovy a dle zřizovací listiny jest povolán k nástupnictví.
Tedy nesmí osnova vládní stará bezpráví prodlužovati ještě na dobu, kdy dle ústavní listiny panuje rovnost občanská.
Ad 2. Osnova vychází z předpokladu, že »vrchní vlastnictví« čekatelů jest podle obsahu zákonných předpisů spíše fiktivní, jen omezení vlastnictví uživatelova a že vlastníkem jest nynější držitel, jehož právo jest jen omezeno právy čekatelů.
To však jest náhled staré právní teorie, která pochází z doby úplně jiné, než jest doba dnešní; právní teorie ta pochází z doby, kdy se pohlíželo na fideikomis sub specie aeternitatis, a kdy se pomýšlelo pouze na práva držitele dočasného, na nástupnictví čekatelů, ale nikdy na zrušení fideikomisů.
Při zrušení fideikomisů nutno však držeti se jasných ustanovení zákona - neboť bude-li cizina kritisovati způsob, jakým jsme otázku to rozřešili, vezme ku pomoci právní předpisy o fideikomisu a z těch utvoří si pojem o struktuře jeho a nebude se nikterak ohlížeti po zastaralých právních teoriích.
O instituci rodinných svěřenství jedná občanský zákoník ve svém II. dílu v 10. hlavě v §§ 618.—646. a tu se čte: § 618. Fideikomis (fideikomis rodinný) jest nařízení, kterým se jmění jakés prohlašuje za statek náležející jako nezcizitelný rodině a to buď všem budoucím potomkům rodovým neb alespoň několika pokolením.
§ 629. Ve vlastnické právo k majetku vázanému dělí se všichni čekatelé a dočasný majitel. Omimo jsou vlastníky vládnoucími pouze podstatou, majitel však vládne jako vlastník také užitky.
§ 632. uznává rovněž práva čekatelů slovy: Ten, kdo drží fideikomis, může se práva svého vzdáti, ale jen za sebe, nikoli za potomstvo, třeba ještě nebylo narozeno.
§ 634. vyžaduje k změnám svěřenského jmění, aby všichni známí čekatelé byli dříve o změnách těch slyšeni.
§ 644. nařizuje, že svazek fideikomisní zrušuje se jen, když svolují vlastník vládnoucí užitky, všichni čekatelé, které jest povolati vyhláškou, jakož i soud, když vyslechl dříve opatrovníka zřízeného pro potomstvo.
V těchto předpisech jest tolikrát zcela jasně deklarováno vlastnické právo čekatelů a nelze toto právo jejich úplně přehlížeti.
Právní stav jest tedy takový, že všichni k svěřenství povolaní, tedy jak držitel svěřenství, tak všichni čekatelé a to každý z nich má k objektu právo vlastnické omezené vlastnickými právy všech ostatních a držitel má mimo to právo k užitkům fideikomisů. Vládní návrh neuznává tohoto základu, z něhož zákon o svěřenství musí vycházeti a jest proto zmatečným. Osnova zákona přiděluje totiž vlastnictví k svěřenskému jmění tomu, kdo byl v den účinnosti zákona držitelem, ale obmezuje jej tím, že mu přikazuje právní postavení předního dědice ve prospěch prvého čekatele, který by byl podle zřizovací listiny v čas nápadu povolán k nástupnictví ve svěřenství.
Jaký je důvod pro toto řešení? Důvod by mohl býti jedině ten, že osnova nechce rušiti iura quaesita nynějšího držitele a že chce dáti majetek tomu, kdo má největší čáku na skutečné uvázání se v držení jmění svěřenského.
Přihlédněmež k důvodu prvnímu, ochraně nabytých práv nynějšího držitele.
Dosáhla osnova účelu toho řešením navrženým v §u 3.? Nikoliv; neboť držitel fideikomisů měl dosud právo nejen požitky ze jmění svěřenského bráti, nýbrž i zadlužiti jmění svěřenské do 1/2 § 635. oz.
Jakmile ale držitel fideikomisů obdrží právo předního dědice, nesmí jmění svěřenské ani do 1/2 zadlužiti (§§ 613. a 512. o. z.). Tedy řešením navrhovaným v §u 3. osnovy nepodařilo se uhájiti nabytých práv držitelových v plném rozsahu.
Přihlédněmež ku druhému důvodu, dáti majetek tomu, kdo má největší čáku, že se v něj uváže! Důvod na prvý pohled zcela spravedlivý. Osnova nechce jednoduše stanoviti svěřenské nástupnictví ve prospěch toho, kdo v den účinnosti zákona byl prvním čekatelem, poněvadž se neví, zda se ten první čekatel skutečně nápadu dočká a proto stanoví svěřenské nástupnictví ve prospěch prvého čekatele, který by byl podle zřizovací listiny v čas nápadu povolán k nástupnictví ve svěřenství.
Tím ovšem při velmi mladém držiteli svěřenského jmění na dlouhou řadu let může býti odsunuta otázka, kdo z čekatelů podle zřizovací listiny povolaných obdrží jmění svěřenské a tak se stane, že ještě na celý jeden věk lidský bude platiti výsada pohlaví i rodu, což příčí se platnému právnímu řádu.
Není tedy řešení otázky přídělu jmění svěřenského, navrhované § 3. osnovy ani principielně správné ani v srovnalé s dosavadním stavem právním.
Zákon o zrušení svěřenského jmění měl býti vydán již dávno, neb jest to důsledek zákona o zrušení šlechtictví a zákona o rovnosti občanské a proto jest správnějším navrhnouti takové řešení, které by rázem učinilo konec výsadám příčícím se právnímu řádu nyní platnému a při tom by odpovídalo více etice.
Nezapomeňme, že zrušení rodinných svěřenství neznamená zrušení vlastnického práva rodu resp. členů rodu toho k svěřenskému statku povolaných základní listinou zakladatelovou.
Zrušení rodinných svěřenství znamená zrušení instituce, to jest právního útvaru rodinných svěřenství a znamená to tedy zrušení svěřenské vázanosti.
Pomine-li svěřenský svazek, pominou tím všecka omezení vlastnictví uložená základní listinou všem těm, kdož listinou tou k svěřenství povoláni byli, nepominou však jich práva vlastnická k jmění svěřenskému. Jejich právo k jmění svěřenskému stane se volným a společným všem k svěřenství povolaným.
Tím stanou se všichni v okamžiku zrušení svěřenského svazku žijící, základní listinou k svěřenství povolaní (tedy jak držitel tak čekatelé svěřenství) spoluvlastníky neděleného statku svěřenského.
Povstane zde společenství comunio incidenc (držitele a všech čekatelů).
Což přirozenějšího tudíž, že na takové společenství použijeme norem zákonných o společenství takovém jednajících. O něm jedná hlava XVI. o. z. nadepsaná: O společném vlastnictví a jiných věcných právech společných«.
Dosud neřešili jsme otázku, jakým poměrem mají se státi čekatelé a držitel svěřenství spoluvlastníky jmění svěřenského. Než i pro tuto otázku najdeme odpověď v normách ob. zák. jednajících o společném vlastnictví.
V §u 841. o. z., který mluví o rozdělení společenství jest stanovena zásada, že věc má býti rozdělena tak, aby všichni, podílníci byli spokojeni. Rozděliti jmění svěřenské tak, aby byli všichni, držitel a čekatelé spokojeni, jest věcí nemožnou. Spokojenosti všech nelze docíliti. Proto bude jedině možným řešení takové, které dle nynějšího nazírání právního i sociálního jeví se býti nejspravedlivějším. Tedy držitel svěřenství by měl obdržeti největší podíl, první čekatel menší, další čekatel ještě menší a poslední čekatel nejmenší. Tomuto principu by dobře odpovídalo následující schema: každý čekatel svěřenství budiž označen pořadovým číslem, počínaje čekatelem nejvzdálenějšího nároku na svěřenství. Součet těchto pořadových čísel jest zároveň cifrou stejných dílů, na něž k účelu tohoto schematu statek svěřenský rozděliti jest čekatel nejvzdálenějšího nároku stane se spoluvlastníkem jednoho dílu svěřenského statku, následující čekatel 2 dílů, další čekatel 3. dílů atd., tak, že každý dle nároku bližší čekatel dostane o jeden díl více než čekatel předcházející. Pořadové číslo čekatelovo jest zároveň cifrou dílů.
Námitka, že nynější držitel fideikomisu by obdržel málo, objeví se nicotnou, uvážíme-li, že jsou vedle primogenitur majoráty a senioráty a že při majorátu nejbližším,čekatelem jest ten, kdo jest v rodině zakladateli dle stupně nejbližší a při seniorátu ten, kdo jest nejstarší z rodiny, nehledíc k větvi. A tu by držitel majorátu neb seniorátu dostál největší díl fideikomisu do vlastnictví volného, jejž by mohl zanechati svým dětem a u primogenitury by opět prvorozený syn dostal vedle svého otce držitele druhý největší díl jmění svěřenského a ostatní jeho synové díly postupně menší, takže by celá rodina byla dokonale před ostatními čekateli odškodněna.
A řešiti jinak primogenitury, jinak majoráty a jinak senioráty není možné, neboť my musíme stejně hodnotiti vůli zakladatelovu ať již nařídila jakoukoli posloupnost a rovněž stejně odníti vůli té závaznost, poněvadž se nesrovnává s nynějším právním řádem. S uznáním nutno konstatovati, že nynější osnova vůli zakladatele při všech formách svěřenství stejně hodnotí, kterýžto moment zřejmě dokumentuje snahu po spravedlnosti. Položme si nyní otázku, je-li možno, aby všichni žijící čékátelé participovali na jmění svěřenském? Je-li možno při fideikomisech velmi starých, kde rodina se velmi rozvětvila a rozmnožila, aby všichni dostali podíl na jmění svěřenském? Je-li spravedlivo, aby oni čekatelé velmi a velmi vzdálení, jichž nástupnictví ve svěřenství bylo naprosto nepravděpodobné, obdrželi podíl na jmění svěřenském. Jest nesporné, že ideálně nejspravedlnější by bylo, aby všichni čekatelé participovali na jmění svěřenském, ale to by bylo v mnohých případech neproveditelné. Z tohoto praktického zřetele jest nutno, aby zákonodárce určil řadu nejbližších čekatelů, kterým podílu na jmění svěřenském dostati se má. Čím bližší jest čekatel, tím větší jest pravděpodobnost, že ve svěřenské jmění nastoupí, čím vzdálenější, tím nepravděpodobnější jest jeho nárok. Pro otázku tu musí nám býti vodítkem následující úvaha. Nástupnictví ve svěřenství jest velmi podobné posloupnosti dědické a proto pro rozhodnutí otázky, kolik po sobě jdoucích nejbližších čekatelů mělo by participovati na rozdělení svěřenského jmění, použíti lze obdobně předpisů dědického práva o nápadu při zákonném právu dědickém. Nynější občanské právo propůjčuje dědické právo čtyřem kolenům, avšak do 12. října 1914, kdy bylo vydáno cís. nařízení č. 276 ř. z. náleželo právo dědické šesti liniím. Bylo by tudíž nejpřiměřenější, aby právo čekatelské, resp, řada čekatelů byla rovněž obmezena tímto způsobem a sice na šest čekatelů; obmeziti řadu čekatelů na čtyři by se nedoporučovalo, poněvadž zde jedná se o jednotlivé osoby po řadě k nástupnictví povolané, kdežto při zákonném právu dědickém se jedná o celé linie, tedy na příklad při první linii o děti zůstavitele a jich potomků. Při druhé linii o rodiče zůstavitele, sourozence zůstavitele a jich potomků, atd. Kdyby se přiznalo práva na svěřenství šestí nejbližším čekatelům vedle držitele, byla by to dosti dlouhá řada a lze tvrditi, že souhrn jich práv čekatelských znamená jistě největší pravděpodobnost, že by jeden z nich ve fideikomis nastoupil a teprve další, sedmým počínaje, bylo by možno vyloučiti z dělení z toho důvodu, že právo sedmého čekatele a dalších bylo již právem velmi nejistým a realisace jeho velmi nepravděpodobná. Dr. Jan Heinitz:
Kritické poznámky k vládnímu návrhu zákona o zrušení svěřenství.
Tisk č. 4046.
(Dokončení.)
K § 2.
K odstavci prvému. (1)
Z odstavce tohoto jest vypustiti slova:
»V den, kterého nabude zákon účinnosti, jsou povoláni podle zřizovací listiny k posloupnosti ve svěřenství a jsou alespoň již zplození«. — a nahraditi slovy: »kteří dne 5. března 1920 měli náležitosti předepsané zřizovací listinou pro posloupnost ve svěřenství a byli toho dne alespoň již zplozeni, po případě zemřel-li, jejich potomkům«,
takže by odstavec 1. zněl: Držiteli svěřenství, čekatelům, kteří dne 5. března 1920 měli veškeré náležitostí předepsané zřizovací listinou pro posloupnost ve svěřenství a byli toho dne aspoň již zplozeni, případně раk-li po dnu 5, března 1920 zemřeli, jejich potomkům a opatrovníku potomstva, se především ponechává, aby dohodou upravili poměry uvolněného svěřenského jmění.
K odstavci 2.
Z odstavce toho vypustiti jest slova:
»nejbližší tři čekatelé« a nahraditi slovy: »Nejbližších šest čekatelů«.
Dále vypustiti jest slova: »Nástupce povolaného zřizovací listinou a dvou nejbližších« a nahraditi je slovy: »«šesti nejbližších«.
Dále vypustiti jest větu: »Při tom nehledí se k přímým potomkům těchto čekatelů«, takže by odstavec 2. zněl: K dohodě postačí, souhlasí-li držitel svěřenství a nejbližších šest čekatelů, kteří by podle zřizovací listiny mohli nastoupiti ve svěřenství a není-li jich, opatrovník potomstva. Je-li svěřenství uvolněno úmrtím držitelovým, stačí souhlas šesti nejbližších čekatelů, pokud se týče opatrovníka potomstva
§ 3.
K odstavci 1.
Z tohoto odstavce vypuštěna bud’tež slova: »Vlastnictví toho, kdo byl v den účinnosti zákona držitelem. Nabyvatel svěřenského jmění bude míti právní postavení předního dědice (fiduciáře) a bude omezen svěřenským nástupnictvím (fideikomisární substitucí) ve prospěch prvého čekatele, který by byl podle zřizovací listiny v čas nápadu povolán ve svěřenství« a nahražena slovy: · »spoluvlastnictví toho, kdo byl v den účinnosti zákona držitelem a šesti nejbližších čekatelů a to tím způsobem, že držitel obdrží 7/28, první čekatel 6/28, další čekatel 5/28, další 4/28, další 3/28, další 2/28 a poslední 1/28 celého jmění svěřenského.
Čekatelem jest ten, u koho byly dne 5. března 1920 splněny náležitosti předepsané zřizovací listinou pro nástupnictví ve svěřenství, po případě zemřel-li čekatel po dni 5. března 1920, jeho potomci, kteří všichni dohromady představují osobnost svého předchůdce.
Do poslední i věty vsunouti slovo »zásadně« mezi slovy »však a »přihlíženo«.
Zněl by tudíž odstavec I. následovně: Nebude-li předložena dohoda do šesti měsíci po dnu, kterým nabude zákon účinnosti, svěřenskému soudu ku schválení, přejde svěřenské jmění do spoluvlastnictví toho, kdo byl v den účinnosti zákona držitelem a šesti nejbližších čekatelů a to tím způsobem, že držitel obdrží 7/28, první čekatel 6/28, další čekatel 5/28, další 4/28, další 3/28, další 2/28 a poslední 1/28 celého jmění svěřenského.
Čekatelem jest ten, u koho byly dne 5. března 1920 splněny náležitosti předepsané zřizovací listinou pro nástupnictví ve svěřenství, po případě, zemřel-li čekatel po dni 5. března, jeho potomci, kteří všichni dohromady představují osobnost svého předchůdce. Při tom nebuď však zásadně přihlíženo k omezením zřizovacích listin, které se příčí právnímu řádu nastalému po 28. říjnu 1918 zrušením šlechtictví a prohlášením občanské rovnosti zejména k omezením pro nerovný sňatek, nedostatek šlechtictví neb určitého počtu šlechtických předků a podobným.
Odstavec 2.
vynechána buďtež slova: »do neobmezeného vlastnictví čekateli, který podle zřizovací listiny jest povolán k nástupnictví« a nahražen slovy: »spoluvlastnictví nejbližších šesti čekatelům ve smyslu odstavce 1. a sice tím způsobem, že první čekatel obdrží 6/21, druhý 5/21, třetí 4/21, čtvrtý 3/21, pátý 2/21 a šestý 1/21.
Zněl by tudíž 2. odstavec: Bylo-li by uvolněno svěřenství v den, kdy zákon nabude účinnosti, úmrtím dosavadního držitele, buď odevzdáno do spoluvlastnictví šesti nejbližších čekatelů ve smyslu odstavce 1. a sice tím způsobem, že první čekatel obdrží 6/21, druhý 5/21, třetí 4/21, čtvrtý 3/21, pátý 2/21 a šestý 1/21. Při tom se nepřihlíží k omezením ve zřizovácí listině uvedeným v odstavci 1.
Odstavec 3.
Z odstavce toho jest vynechati slovo »omezeného« a nahraditi slovem »kvóty spoluvlastnictví« a vynechati slovo »dědická« a nahraditi je slovy »ohledně čekatelů«.
Zněl by tudíž odstavec 3.
Zemřel-li by dočasný držitel po dnu účinnosti zákona v šestiměsíční lhůtě odstavec 1. a nedošlo-li v této k dohodě, platí, že nabyl kvóty spoluvlastnictví a nastává ohledně čekatelů posloupnost podle ustanovení odstavce 1. Odst. 4. Kdyby nebylo šesti čekatelů nýbrž méně, přejde svěřenské jmění do spoluvlastnictví držitele a všech,čekatelů dle následujícího schematu: nejvzdálenější čekatel svěřenství obdrží pořadové číslo 1, každý bližší další číslo pořadové; součet těchto čísel pořadových udává počet dílů, na které jmění svěřenské se dělí a pořadové číslo udává zároveň počet dílů, který čekatel, respektive držitel dostává:
Rozdělení dle tohoto schématu platí i v případech odstavce 2. a 3.
V §6.
vypustiti slova »nebo svěřenskému nástupci«.
V § 7 .
vynechati v 1. odstavci »§ 3«, vynechati v 1. odstavci slova: »držiteli svěřenství a zemřel-li, nástupce podle zřizovací listiny povolanému pak třem nejbližším čekatelům« a nahraditi slovy: »nabyvatelům svěřenství«.
V § 8.
vynechati slova: »s omezením podle § 3« a nahraditi slovy: »a ostatním nabyvatelům dle § 3«.
V § 14.
vynechati v odstavci 1. slova: »nehledíc k omezení svěřenským nástupnictvím« (odst. 2.) vynechati celý odstavec.

Citace:

JANKO, Jaroslav. Snahy po mezinárodní srovnatelnosti statistiky nezaměstnanosti. TABULKA. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1926, svazek/ročník 7, s. 258-263.