NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Knihy redakci zaslané.

JUDr. Kazimír Čakrt: Základní pojmy obecného finančního práva.
Kritická studie. Vyšlo ve Sbírce spisů právnických a národohospodářských jako sv. LXXII., nákladem »Orbis«, Praha-Brno, 1934, stran I—VIII, 1—145. Cena 25 Kč
Normativní škola, jejíž ryzí metodě právnického poznávání se podařilo očistiti právní teorii od cizích příměšků a tak dopracovati se systému, kterého možno použiti pro jednotné poznání právních řádů všech dob. pokračuje pilně i úspěšně na této záslužné práci. Z posledních prací příslušníků této školy zaujímá Čakrtova kritická studie významné místo. Pracovati metodou ryzí nauky právní právě v tak ožehavém oboru, jakým právo finanční pro svůj vztah k veřejnému hospodářství jest, nebylo zajisté lehké. Autor se proto předem vypořádal se základním rozdílem mezi finančním právem a finanční vědou; kdežto tato »zjišťuje, co jest subjektem veřejného hospodářství chtěno«, ono »zjišťuje, co jest podle norem finančně- právních povinováno«, jeho úkolem je především napomáhati interpretaci.
Kniha je rozdělena na 11 kapitol. Po úvodě (kap. 1.) věnuje se autor v kар. II. vymezení pojmu finančního a berního práva to toto hlavně autoru běží). Vychází ze správného předpokladu, že pojem berního práva je pojmem systematickým, sloužíc přehlednému třídění obsahu norem empirického právního řádu. Vyvrací nedostatečnost obvyklého způsobu rozdělování empirického právního řádu podle úkolů státní politiky (účelu), jemuž představuje berní právo onu součást ze souboru norem, normujících příjmové hospodářství státu, která upravuje vybírání veřejných dávek, pro jeho nepřehlednost, poukazuje na nevhodnost upotřebili jako kriteria vynutitelnosti veřejných dávek státní mocí neb jejich všeobecnosti (ve formulaci Mayerově), odmítá názor (Blumenstein), jemuž je východiskem pojmu daně územní výsost. Dovozuje dále, že ani obsahová systematika, vycházející z relace existence majetkového pramene jakožto typické podmiňující skutkové podstaty k povinnosti placení veřejné dávky, pro synkretickou povahu definicí veřejných dávek nevyhovuje a dochází proto k formálně-právnímu vymezení pojmu berního práva, jež definuje jako »soubor norem, jež máji aplikovati berní správní orgány ve své specifické kompetenci« (str. 17). Správně zdůrazněno, že běží o kompetenci specifickou a aplikační, tedy o normy, které berní orgány výhradně jsou kompetentní aplikovati, čímž se zachovává hierarchie stejnorodých norem. Při tom neopomenul autor vypořádali se i s nezbytnou otázkou kvalifikace berního orgánu, který je mu součástí souboru orgánů, jež spojeny jsou organisační jednotou pramenící z derogační způsobilosti. V dalším obírá se systemisací obsahu berně-právních norem, podávaje na str. 28 konstrukci herní normy platební, vycházející z relačních koordinant — existence majetkového pramene jako podmiňující skutečnosti a placení veřejné dávky jako povinnosti — a berní normy kontrolní, která normuje za určitých okolností povinnost určitého subjektu přispěti ke kontrole berního orgánu. Kapitolu tuto ukončuje úvahami o berním právu materiálním a formálním, o poměru berního práva k právu správnímu (vystupuje tu proti slučování obou, jak by k tomu svádělo hledisko účelové) а k právu soukromému (partie pro praktika velmi instruktivní). V kap. III. (Přímé a nepřímé daně. — Berní řízení) podrobuje autor kritice obvyklé rozeznávání daní přímých a nepřímých a daní přímo placených a úřadem ukládaných; kapitola tato svědčí i o historické a národohospodářské erudici autorově. Správně vystihuje (str. 45), že pro rozdělení na daně přímě a nepřímé jest rozhodným obsah řízení, jež коп konkretisuje berní platební povinnost: u daní přímých určuje úřad závazně vyměřovací základ, u nepřímých dán je týž určitými kvalitami přirozenými. Autorovo vytříbené hledisko vysvítá hlavně v kap. IV. (Poměr mezi státem a poplatníkem)
V prvním oddílu této kapitoly podrobuje autor kritice velmi sprné konstrukce poměru mezi státem a poplatníkem, ideologii t. zv. mocenskou a t. zv. obligační; správně dovozuje, že obě teorie tvrdí vlastně samozřejmost, pokud totiž teorie obligační mluví o tom, že poplatník je tedy povinen daň platit, a teorie mocenská o tom, že stát je oprávněn placení daně uložit, v čemž má býti vyjádřeno uznání platnosti určitého právního řádu (str. 57). Stejně je neplodné rekurování obligační teorie k t. zv. »subjektivním právům« poplatníků, pro která prý nemůže finanční orgán uložiti větší daň, než mu dovoluje zákon; autor jako stoupenec normologického směru uvádí správné vysvětlení, vycházející ze samozřejmého vztahu obecné normy ha konkrétnější. Podávaje pak ještě kritiku Schneidrova »Das Abgabengewaltverhältnis«, dokazuje, že ovšem ani mocenská teorie nemůže otázku juristicky konstruovat! Autorovy úvahy předvádějí názorně Synkretismus běžných daňových teorií a jejich naprosté neuvědomení momentu delegace k vydávání norem, v němž nutno hledati jádro řešení — Další kapitoly (V. Poplatník — VI. Vyměření daně, repartice daně, paušalování daně, daňové dohody — VII. Předmět daně a podmínka berní povinnosti: vyměřovací základ. Třídní daň. Prejudicialita v berním řízení — VIII. Sazba daně. Sazební stipulace — IX. Čas a místo — X. Daňová osvobození a úlevy — XI. Zánik berní platební povinnosti; exekuce) obsahují rovněž detailní úvahy o základních pojmech finančně (berně) - právních, jež autor konstruuje z obsahu norem; z uvedených nadpisů jednotlivých kapitol je patrno, že autor vypořádal se se všemi základními obecnými pojmy, při jichž řešení zůstal věrným normologickému nazírání.
Pro náš účel nemůžeme se podrobněji zmíniti o detailech a podnětech, k nimž tato studie nabádá. Autor v úvodu připomíná, že podává vlastně jen kritiku základních finančně-právních (specielně pak berně-právních) pojmů, ne systém neb učebnici; přes to však považuji jeho dílo za jedno z nejvýznamnějších, jež v poslední době t. zv. brněnská škola vydala, ježto se se zdarem pokusil o normologický návod a první systematické podání obecných pojmů důležitého oboru finančního práva. Význam takové práce přesahuje přes omezený teritoriální rámec našeho positivního právního řádu a možno proto Čakrtovo dílo srovnávati s Merklovým »Obecným právem správním«, jehož význam po této stránce byl náležitě pochopen. Dílo samo podává opět důkaz o tom, s jakou vážností a vědomím vědecké zodpovědnosti přistupuje normativní škola k řešení právně-teoretickému. Námitky, které se proti této škole uváděly a jež vyhrocovaly hlavně v tom, že nevyhovuje potřebám praktického života, nelze již bráti vážně; smysl pro objektivní interpretaci a z toho plynoucí zájem na zodpovědnosti práce zákonodárců budou pro praktický život zajisté velkým přínosem této školy.
Dr. Žofka.

Citace:

JUDr. Kazimír Čakrt: Základní pojmy obecného finančního práva.. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1935, svazek/ročník 17, číslo/sešit 6, s. 59-60.