NPD documents search: Právník, 66 (1927) - Navrhuje-li se exekuce na pohledávku, nutno, aby navrhovatel kromě jména a bydliště poddlužníkova udal též právní důvod pohledávky, která má býti zabavena a pokud možno i její výši

K praxi čl. IX. a X. uvozovacího zákona k exekučnímu řádu a §§. 294, 295, 299 a 307 ex. ř.

Někteří věřitelé J. B—a, officiala c. k. severní dráhy v F., který dnem 1. ledna 1907 přestoupil do služeb c. k. správy státních drah, nabyli před touto dobou proti němu zástavního práva na jeho služebních platech, jichž zabavitelná část byla jim přikázána k vybrání. Poněvadž v době, kdy zabavení a přikázání to bylo povoleno, nebyl J. B. dosud veřejným zřízencem, jsa ještě úředníkem akciové společnosti c. k. priv. severní dráhy císaře Ferdinanda, prováděl se tento zájem dle zákona ze dne 29. dubna 1873, č. 68 ř. z., pokud se týče dle zákona ze dne 26. května 1888, č. 75 ř. z. — Komplikace pak nastala ještě tím, že J. B. po novém roce 1907 byl přesazen na nové působiště a i v tomto novém působišti vymohli si zase noví jeho věřitelé zájem a přikázání jeho služného, tak že fungují nyní dva soudy exekuční. C. k. ředitelství severní dráhy ve Vídni jakožto zástupce poddlužníka složilo dne 12. května 1907 u nynějšího exekučního soudu v F. obnos 324 K 68 h, officiálu J. B. zabavený (v němž zahrnuto bylo i dvojí čtvrtletní příbytečné po 150 K), neuvádějíc však výslovně, že skládá tento obnos ve smyslu § 1425. obč. zák. ev. 307 ex. ř.; ba naopak, uvádělo, že příbytečné sráží jenom z opatrnosti, proti svému přesvědčení, ježto příslušné obnosy vůbec neměly býti J. B-ovi již sráženy, poněvadž nastala změna ve službodárci (§ 299. posl. odst. ex. ř.) a pak, kdyby i tohoto důvodu nebylo, nesmí prý se od 1. ledna 1907 J. B-ovi srážeti příbytečné, ježto pro něho od této doby platí zákon ze dne 21. dubna 1882, č. 123 ř. z., který v § 3. stanoví, že na příbytečné může býti vedena exekuce jen pro nájemné. Žádá pak, aby soud obnos složený přijal a co třeba zařídil.
Okresní soud v F. uvědomil o tomto vkladu všechny oprávněné interessenty a také dlužníka J. B. s vyzváním, aby podali návrhy. Věřitelé navrhli ovšem, aby se obnos ten dle pořadí jim příslušejícího po provedeném roku likvidačním rozdělil; dlužník se vůbec nevyjádřil. Okresní soud v F. ustanovil o návrzích věřitelů rok k dalšímu projednání, jmenovitě také pokud se týče kompetence soudní, obeslal i dlužníka pod pohrůžkou, že nedostaví-li se, bude se za to míti, že s návrhem na rozdělení složeného obnosu souhlasí. Avšak dlužník ani v tomto případě k soudu se nedostavil; věřitelé rovněž nepřišli. Okresní soud v F. učinil dne 11. června 1907 usnesení, že tento obnos per 324 K 68 h nutno rozděliti, že však bude zaslán c. k. okr. soudu v P., kterýž u věřitelů v první řadě oprávněných jest soudem exekučním a který tedy rozdělení ono provésti má.
Usnesení toto nabylo moci práva.
C. k. okresní soud v P. vycházel však z jiného stanoviska. Souhlasil s okresním soudem v F. jen potud, že neuznával důvod § 299. posl. odst. ex. ř., že by totiž byla zástavní práva věřitelů před 1. lednem 1907 nabytá pominula, ale neměl za to vzhledem k petitu poddlužnice, že obnos ten má se rozděliti celý mezi oprávněné věřitele. Vydal pak, chtěje dáti výraz svému přesvědčení a dále z důvodu, že okresní soud v F. rozhodoval o otázce jemu již nepříslušející, usnesení ze dne 27. srpna 1907, dle něhož vyhradil dlužníku J. B. právo podati do 8 dnů návrh na zrušení oněch srážek z příbytečného, které se staly proti ustanovení § 3. zák. ze dne 21. dubna 1882, č. 123. respve čl. IX. odst. 8. exekučního řádu po 1. lednu 1907.
V odůvodnění mezi jiným uvedl, že od 1. ledna 1907 stal se J. B. zřízencem ve službě veřejné a tudíž zákonu ze dne 21. dubna 1882, č. 123 ř. z. jest podroben. Tento zákon pak nařizuje v § 8., že zápovědi (Verbote) před jeho platností vydobyté, pokud se s tímto zákonem nesrovnávají, mají býti na návrh dlužníka zrušeny. Toliko věcná práva, která před touto dobou na základě dohodnutí stran neb na základě exekučních předpisů — počítaje v to i exekuci ku zjištění — byla nabyta, trvají neporušeně dále a nedoznala tímto zákonem v další platnosti nijaké změny. Dle § 3. cit. zák. může býti na příbytečné osob tomuto zákonu podrobených vedena exekuce jen pro nájemné. Ze spisů exekučních nedá se však zjistiti, byla-li exekuce pro nájemné vedena a z podání c. k. ředitelství státních drah dtto 12. května 1907 nelze zase konstatovati, bylo-li toto podání za souhlasu dlužníkova učiněno. Poněvadž pak toliko dlužníku přísluší právo zakročiti o zrušení srážek, které byly proti zákonu ze dne 21. dubna 1882, č. 123 ř. z. provedeny, bylo mu právo k návrhu tomuto vyhraženo. Ponechati pak rozhodnutí této předběžné otázky teprve roku rozvrhovému, jeví se vzhledem k ustanovení §§ 286, 212 a 213 ex. ř. nepřípustným; stav podstaty rozdělované musí býti zjištěn nade vší pochybnost ještě před rokem rozvrhovým.
Dlužník práva jemu daného opět nepoužil, za to však vymáhající věřitel, který nejprve měl býti uspokojen, podal na toto usnesení rekurs.
Usnesením c. k. krajského soudu v Olomouci ze dne 20. září 1907, R. I. 167/7/12 bylo rekursu vyhověno a usnesení c. k. okr. soudu v P. zrušeno z těchto podstatných
důvodů:
Úvahy prvního soudce spočívají na mylném výkladu zákona a odporují i částečně spisům. První soudce nepochopil ustanovení § 8. zákona ze dne 21. dubna 1882, č. 123 ř. z. Nařizuje-li tento zákon, že zápovědi, před početím platnosti tohoto zákona na platy osob ve veřejné službě postavených a jich pozůstalých vydobyté, pokud s novými ustanoveními tohoto zákona se srovnati nedají, na návrh dlužníka mají býti zrušeny, jest bez dalšího odůvodnění patrno, že slovy »počátek platnosti tohoto zákona« nemá se mysliti 1. leden 1907, nýbrž onen den, kterým tento zákon všeobecně vešel v platnost. Rovněž jasno jest a druhým odstavcem § 8. téhož zákona objasněno, že slovem »zápovědi« může býti míněn jen prozatímný prostředek zjišťovací ve smyslu §§ 283. a násl. všeob. řízení soudního (t. č. soudní zápověď osobám třetím, jakožto prozatímné opatření ve smyslu § 382 č. 7. ex. ř.).
Je-li dle toho jisto, že dlužníku nepřísluší právo k podání návrhu dle § 8. cit. zákona, není nijaké další překážky k pokračování v řízení likvidačním, poněvadž pak nemůže také býti nijaké pochybnosti o obnosu podstaty rozdělované. Nehledí-li se ani k tomu, že J. B., když vymáhající věřitel navrhl, aby bylo ustanoveno stání za účelem rozdělení deposita 324 K 68 h, nedostavil se dne 9. července 1907 v určený den a tudíž dle § 56.2 ex. ř. s návrhem vymáhajícího věřitele souhlasil, sluší vytknouti, že nějakým přípravným řízením na základě § 3. zák. cit. nelze stanoviti, má-li část deposita, sražená z příbytečného býti stižena zástavním právem vymáhajícího věřitele čili nic. Rozhodnutí této otázky, jakož i jiných otázek právních, kterými se usnesení v odpor vzaté zabývá, přesahuje proto hranici předběžného výměru, jakým se toto usnesení právě jeví, poněvadž teprve usnesení rozvrhové, které dle § 307. a 312. ex. ř. a dále dle analogie § 231. ex. ř. až po výslechu interessentů učiniti jest, těmito otázkami se má zabývati, obzvláště také tím, připadne-li z podstaty rozdělované nějaká část na dlužníka.
Na základě tohoto rozhodnutí ustanovil okresní soud v P. rok k rozvrhu celého obnosu 326 K 68 h. — K tomuto roku nedostavil se nikdo; vymáhající věřitel, který ze všech první měl býti uspokojen, zaslal písemnou přihlášku. Rozvrhové usnesení týkalo se celé dílčí podstaty, která v úhrnném obnosu 326 K 68 h byla přikázána jednotlivým věřitelům, jak po sobě následovali.
Proti tomuto usnesení nepodal nikdo z věřitelů, ani dlužník stížnost. —
Za to ředitelství c. k. severní dráhy podáním ze dne 7. listopadu 1907 znovu připomíná okresnímu soudu v P., že dle jeho názoru požívá J. B. od 1. ledna 1907 postavení veřejného zřízence a tudíž ohledně existenčního minima také výhod zákona ze dne 21. dubna 1882 č. 123 ř. z., následkem čehož příbytečné mělo býti z podstaty rozdělované vyloučeno a dlužníku vydáno. Ředitelství c. k. severní dráhy má za to, že z důvodů veřejných musí okresní soud na to upozorniti, aby ještě před právoplatností tohoto usnesení z moci úřední je opravil, poněvadž dle jeho názoru k zákonu ze dne 21. dubna 1882, č. 123 ř. z. přihlížeti jest z povinnosti úřední. Pro případ, že by úřední změna tohoto usnesení byla odepřena, žádalo ředitelství c. k. severní dráhy, aby toto podání bylo předloženo jakožto rekurs vyšší instanci k rozhodnutí.
Okresní soud v P. nevyhověl této žádosti a předložil, nezabývaje se úmyslně otázkou o nepřípustnosti tohoto rekursu hned v I. stolici, tento rekurs c. k. krajskému soudu v Olomouci k rozhodnutí. V usnesení okresního soudu v P. uvedeny jsou tyto důvody:
Vymáhajícím věřitelům byla v tomto případě povolena k vydobytí jich pohledávek exekuce na služební platy dlužníkovy ještě před 1. lednem 1907, tedy ještě v době, kdy bylo u dlužníka použíti zákona ze dne 29. dubna 1873, č. 62 ř. z. respektive zákona ze dne 26. května 1888, č. 75. ř. z. Na základě tohoto zákona nabyli vymáhající věřitelé zástavního práva na tehdejších služebních platech dlužníkových, tedy i na příbytečném. Toto nabyté právo může jen zaplacením dluhu pominouti. Od 1. ledna 1907 nesmí ovšem na příbytečné dlužníkovo ve smyslu § 3. zák. ze dne 21. dubna 1872, č. 123 býti povolen nový zájem, avšak nabytá práva exekuční trvají až do úplného zaplacení pohledávky.
Stížnost ředitelství c. k. severní dráhy zamítl pak c. k. krajský soud v Olomouci usnesením ze dne 14. listopadu 1907, č. j. R. I. 208/7/20 jakožto nepřípustnou z těchto
důvodů:
Soud rekursní má za to, že jest dle zákona nepřípustno, aby svrchu zmíněné podání mohlo, jakožto rekurs býti projednáváno. Již z formálních důvodů nedostává se ředitelství c. k. severní dráhy legitimace k podání stížnosti. Že pak ředitelství nezamýšlí podávati stížnost jménem J. B. jakožto strany, lze pokládati za nepochybno.
Může se tedy za to míti, že ředitelství c. k. severní dráhy zamýšlelo jménem poddlužníka (§§ 294, 295., ex. ř.) — v tomto případě jménem železničního eráru — rozvrhovému usnesení prvního soudce odporovati. Jelikož však každému podání rekursu proti soudcovskému usnesení přísluší charakter aktu, vyžadujícího právního zastoupení, byla by bývala dle § 1. nař. veškerého ministerstva ze dne 9. března 1898, č. 41 ř. z. formelně nutnou intervence c. k. finanční prokuratury.
Ve stadiu, v němž však tento výkon exekuce právě jest, není stížnost poddlužníka vůbec přípustna, neboť již z ustanovení §§ 294. a 295. ex. ř., dle něhož platební zápovědi může býti poddlužníkem cestou stížnosti odporováno, lze a contrario vyvoditi, že rekursní právo poddlužníkovo jest omezeno a nanejvýš ještě tehdy může býti odůvodněno, když poddlužník súčastněn jest na věci materielně, jako jest tomu v případech §§ 301. odst. 6 a 307. ex. ř. Ostatně z § 234. ex. ř., jehož zde analogicky použíti dlužno, lze vyvoditi, že při rozdělování exekučních podstat dílčích přísluší právo rekursu ohledně těchto podstat toliko osobám, které mají na rozdělovanou podstatu nárok a kromě toho i dlužníkovi.
Že správa dráhy sama se necítí materielně stiženou usnesením v odpor vzatým, vyplývá ze závěrečné věty jejího podání, dle níž ona toliko »z důvodů veřejných« má za to, že jest povinna intervenovati.
Následkem toho mělo býti podání ředitelství c. k. severní dráhy také v tom směru, pokud jako stížnost jest označeno, dle § 523. c. ř. s. a 78. ex. ř. již soudem I. stolice odkázáno. Když však již rekursní instanci bylo předloženo, musilo býti dle § 526. odst. 2. civ. ř. s. a § 78. ex. ř. zamítnuto.
Dr. Mareš.

Citace:

Prof. Kelsen o státní suverenitě. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1930, svazek/ročník 11, číslo/sešit 4, s. 140-140.