NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 14002.

Školství: * Nemajetný vydržovatel církevní školy ludové v zemi Slovenské nemá stihatelného nároku, aby státní školská správa mu poskytla podle zák. čl. XXVII:1907 a XVI:1913 státní podporu ve výši potřebné k úhradě správcovského přídavku ve smyslu § 15 zákona č. 104/1926 Sb.
(Nález z 9. prosince 1937 č. 3246/35-6.)
Věc: Evangel. a. v. církevního sboru v Nižním Skálniku proti rozh. referátu min. škol. a nár. osvěty v Bratislavě z 8. dubna 1935 o správcovském přídavku.
Výrok: Stížnost se zamítá.
Důvody: Podáním z 12. března 1935 žádal evangelický farář v Nižním Skálniku jako předseda školské stolice evangelické ludové školy augšpurského vyznání církve nižno-vyšno-skálnické, aby byl referátem min. škol. a nár. osvěty v Bratislavě doplněn učitelský plat, resp. správcovský přídavek učitele jednotřídní ludové školy v Nižním Skálniku ročních 750 Kč ve smyslu § 15 zákona č. 104/1926 Sb., a to od 1. ledna 1926. Nárok na tento doplněk učitelského platu správcovským přídavkem ze státních prostředků opíral o ustanovení § 35 zák. čl. XXXVIII:1868, dále o § 12 odst. 1 a 2 zák. čl. XXVII:1907 a konečně o předpis § 26 zák. čl. XVI:1913.
Referát min. škol. a nár. osvěty v Bratislavě nař. rozhodnutím vyslovil, že této žádosti školské stolice evangelické ludové školy augšpurského vyznání v Nižním Skálniku nemá možnosti vyhověti se zřetelem na ustanovení § 45 zákona č. 104/1926 Sb.
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí, řídil se nss těmito úvahami:
Na sporu jest otázka, má-li vydržovatel církevní školy ludové v zemi Slovenské v případě, že nemůže z vlastních prostředků hraditi náklad na správcovský přídavek učitele této církevní školy ve smyslu § 15 zákona č. 104/1926 Sb., nárok na to, aby mu byla poskytnuta státní podpora ve výši potřebné k úhradě tohoto přídavku. Žal. úřad nař. rozhodnutím nárok takový popřel v podstatě proto, že podle § 45 cit. zákona má hraditi tento náklad na nestátní škole církev jako vydržovatelka, nikoli stát, který jest jen podporovatelem, a že usnesení vlády z 22. prosince 1926 o poskytování záloh nestátním učitelům škol obecných a občanských na Slovensku a Podkarpatské Rusi ze státních prostředků se na správcovské přídavky nevztahuje. Tím tedy implicite vyslovil, že z ustanovení zákonných, jichž se st-l dovolával ve své žádosti z 12. března 1935, nelze nárok takový dovoditi. Stížnost naproti tomu namítá, že žal. úřad nesprávně vykládá předpis § 45 zákona č. 104/1926 Sb., přehlížeje prý dosavadní platné předpisy zákonné (§ 35 zák. čl. XXXVIII:1868, § 12 odst. 1 a 2 zák. čl. XXVII:1907 a § 26 zák. čl. XVI:1913), které předpis § 45 doplňují pro případ, že vydržovatel církevní školy není s to učiniti zadost zákonným povinnostem pro svou nemajetnost, protože by jinak zákon v tom smyslu, jak jej chápe žal. úřad, byl neproveditelný. Poukazujíc pak na to, že správcovský přídavek je zákonitou součástkou platu učitele-správce školy dovozuje, že st-lka dokázala, že náklad spojený s výplatou tohoto správcovského přídavku ze svých prostředků hraditi nemůže, ježto členové církve v Nižním Skálniku platí 184% a nikoli jen 5% přímé daně. Nss nemohl stanovisko stížnosti uznati za správné.
Zákon č. 104/1926 Sb. o úpravě platových a služebních poměrů učitelstva obecných a občanských škol (učitelský zákon) stanovil sice v § 1 odst. 1, že platí jen pro učitele státních obecných a občanských škol, dále pro učitele veřejných škol obecných a občanských, uvedených v odst. 2. čl. XIV. zákona č. 251/1922 Sb. (t. j. pro učitele veřejných škol obecných a občanských v Čechách s Vitorazskem, na Moravě s Valčickem a ve Slezsku s Hlučínskem a na učitelstvo státních škol ludových a občanských na Slovensku a Podkarpatské Rusi), jakož i pro učitele cvičných škol přičleněných k státním učitelským ústavům, ale v odst. 2. normoval, že obdobná úprava platových a služebních poměrů učitelstva ostatních veřejných škol obecných a občanských provede se zvláštním zákonem a až do té doby že platí pro toto učitelstvo platová ustanovení tohoto zákona (t. j. zákona č. 104/1926 Sb.) a dosavadní služební předpisy. Platí tudíž až do vydání onoho slíbeného zvláštního zákona platová ustanovení zákona č. 104/1926 Sb. i na učitele církevních škol ludových na Slovensku; proto také platí pro ně ustanovení § 15 téhož zákona, které přiznává ředitelům škol (správcům škol, řídícím učitelům a ředitelům občanských škol) nárok na ředitelské přídavky, započitatelné pro výměru výslužného, jichž výše je v odst. 1 cit. paragrafu blíže vytčena. Ježto pak podle § 45 téhož zákona »náklad, který vznikne prováděním tohoto zákona, uhradí dosavadní vydržovatelé«, nemůže býti žádné pochybnosti a sama stížnost to uznává, že i stěžující si církevní sbor jako dosavadní vydržovatel církevní školy obecné augšpurského vyznání v Nižním Skálniku je povinen uhraditi ze svého náklad, který vzešel tím, že podle zákona č. 104/1926 musí svému učiteli-správci školy tamiže poskytovati správcovský přídavek, zavedený tímto zákonem.
Jak nss dovodil již v nálezu Boh. A 12351/36 (srov. též Boh. A 10581/33 a Boh. A 12620/36), nečiní zákonodárce v § 45 zákona č. 104/1926 Sb. žádného rozdílu mezi vydržovateli co do jich soběstačnosti a nemá ustanovení, z něhož by bylo lze vyčisti, že chtěl zmírniti břímě osobního nákladu ze zákona toho vyplývající těm z vydržovatelů škol, jejichž prostředky nestačí k úhradě nákladů spojených s úpravou tou. Nutno proto míti zato, že osobní náklad spojený s úpravou podle zákona č. 104/1926 Sb. nesou vydržovatelé církevních škol ludových sami ze svého a že nelze v tom směru, zejména co do otázky státních podpor, nic vytěžiti ve prospěch vydržovatelů škol z předpisů dřívějšího zákonodárství uherského. Na tomto právními názoru trvá nss i v daném případě a odkazuje podle § 30 jedn. řádu pro nss č. 191/1937 Sb. na jeho bližší odůvodnění v cit. nálezu.
Z ustanovení § 35 zák. čl. XXXVIII:1868 o národním školství, pak z § 12 odst. 1 a 2 zák. čl. XXVIII:1907 o právních poměrech ne- státních národních škol a o příjmech učitelů obecních a církevních škol ludových a konečně z předpisu § 26 zák. čl. XVI:1913 o úpravě platů komunálních a církevních obecnoškolských učitelů — jichž se dovolává stížnost — neplyne také skutečně nic pro nárok vydržovatelů církevních škol ludových na úhradu správcovského, přídavku z prostředků státních. Naopak předpis § 23 posléze citovaného zák. článku omezuje nárok na státní podporu nemajetného vydržovatele, jsou-li tu dány ostatní zákonné předpoklady, výslovně jen na doplnění učitelských platů na výši požitků stanovených tímto zákonem, t. j. zák. čl. XVI:1913, tedy na plat (základní plat a t. zv. věkový přídavek), nikoli tedy na platy normované zákony pozdějšími. Nemůže se proto také vztahovati na správcovský přídavek zavedený teprve od 1. ledna 1926 zákonem č. 104/1926 Sb. Kdyby se měly dřívější předpisy uherské, týkající se povolování státní podpory k doplnění platů nemajetných vydržovatelů církevních škol ludových, týkati také přídavků k platům zavedených teprve zákony pozdějšími, musily by tyto pozdější zákony a tudíž i zákon č. 104/1926 Sb. obsahovati o tom zvláštní výslovné ustanovení (srov. vlád. nař. č. 380/1922 Sb. a č. 120/1924 Sb.). Takovéto ustanovení však — jak už shora řečeno — v zákoně č. 104/1926 Sb. není. Že by nárok na úhradu správcovského přídavku ze státních prostředků vyplýval z jiných právních norem, speciálně z usnesení vlády republiky Československé z 22. prosince 1926, na které poukázalo též nař. rozhodnutí, stížnost sama netvrdí a žádných námitek s hlediska tohoto vládního usnesení proti nař. rozhodnutí neformuluje.
Ale pak je nerozhodnou skutečnost, že správcovský přídavek je součástí platu učitele-správce školy a že není snad zákon toho času proveditelný pro nedostatek vlastních prostředků vydržovatele církevní školy ludové k poskytnutí tohoto přídavku svému učiteli, neboť i kdyby tomu tak bylo skutečně, neplynulo by z toho nic pro tvrzený nárok vydržovatele školy vůči státu na povolení státní podpory k výplatě zmíněného přídavku.

Citace:

Č. 14002. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 1095-1098.