Čís. 1100.
Sudiště podle § 87 a) j. n. Převzetím (odevzdáním) zboží dlužno rozuměti jeho vydání do rukou kupitele neb osoby jím ku přijetí zboží zmocněné. Svěření zboží pouhému dopravci nestačí.
§ 99 j. n. předpokládá věc, která je nesporně vlastnictvím žalovaného.
(Rozh. ze dne 21. června 1921, R I 769/21.)
Žalovaná vídeňská firma objednala dopisem ze dne 9. dubna 1920 u žalující protokolované tuzemské firmy 4000 krabiček zboží, jehož prodej
náležel do odvětví obchodu žalující firmy. Dle úmluvy měly zboží i faktury býti zaslány na firmu G. ve Vídni a to prostřednictvím zasílatele
F-a v B., sídle to žalující firmy. Část zboží (1500 krabiček) odevzdána
byla zasílateli F-ovi pro firmu G. ve Vídni, kteréž byly zaslány i účty.
Firma G. přijetí zboží odepřela, načež žalobce podal dvě žaloby. Žalobou
Cg II 228/20 domáhal se zaplacení kupní ceny za vypravenou zásilku
(1500 krabiček) a žalobou Cg II 249/20 naléhal na převzetí zbytku (2500 krabiček) z původní uzávěrky. Obě žaloby zadány u krajského soudu v B.,
co do místní příslušnosti opřena prvá o § 87 a) j. n., druhá pak o § 99 j. n. Žalovaný vznesl námitku místní nepříslušnosti, jíž soud prvé stolice vyhověl a žaloby odmítl. Důvody: Co se týče žaloby Cg II 228/20
jest sice objednávka, na které se zakládá zažalovaná pohledávka, dopisem
žalovaného ze dne 9. dubna 1920 listinně prokázána a jest také nesporno
a soudu známo, že žalující firma jest u obchodního soudu protokolována,
a není rovněž pochybnosti o tom, že prodej patří do odvětví jejích obchodů.
Schází tu však předpoklad skutečného převzetí zboží žalovaným aneb
odevzdání mu zboží, poněvadž faktury ohledně zažalovaného zboží nebyly zaslány žalovanému, nýbrž firmě G., znějí také na tuto firmu a bylo
zboží toto dle dopisu žalující ze dne 9. června 1920 také uloženo pro tuto
firmu u zasílatele a dle jeho dopisu ze dne 11. června 1920 příjem zboží
pro firmu G. potvrzen. Poněvadž dále dle přílohy ze dne 12. června 1920
žalovaný není totožným s firmou G., není tu předpokladu řádného odevzdání, pokud se týče převzetí zboží, neboť žalovanému zboží nebylo dodáno dáno, firmou G. však vrácením faktur a dle dopisu ze dne 10. června
1920 převzetí jeho bylo odepřeno, takže předpoklady příslušnosti dle
§ 87 a) j. n. tu nejsou. Go sc týče žaloby Cg II 249/20-1 není příslušnost
soudu ani dle § 88 odstavec prvý j. n. ani dle § 99 j. n. odůvodněna, jelikož v předložených listinách není obsažena úmluva stran, že smlouva
má býti splněna žalovaným a zboží, uložené u zasílatele, nemůže býti
pokládáno za jmění žalovaného, ježto nebylo pro něho, nýbrž pro firmu G.
uloženo a touto firmou převzetí zboží bylo odepřeno. Rekursní soud
zamítl námitku místní nepříslušnosti. Důvody: Náhledu prvého soudu
nelze přisvědčiti. Dle motivů k § 87 a) j. n. pojem »skutečné převzetí«
dlužno klásti na roveň pojmu »skutečné odevzdání« ve smyslu čl. 347 a
349 obch. zák., při čemž stačí jako listinný doklad skutečného odevzdání
potvrzení dráhy, pošty neb osoby, jejíž prostřednictvím odevzdání se
stalo. Žalovaný objednacím dopisem ze dne 9. dubna 1920 poukázal žalující firmu, aby mu objednané zboží poslala prostřednictvím zasílatele
F-a v B. na firmu Sch. ve Vídni pro firmu G. ve Vídni. Když však žalovaný odepřel přijati zboží, uložila je žalující firma, používajíc práva, jí
dle čl. 343 obch. zák. příslušejícího, dne 9. června 1920 pro firmu G. u zasílatele F-a, o čemž tohoto i žalovaného vyrozuměla. Tímto uložením a
převzetím zboží splnomocneným zasílatelem žalovaného (kupujícího) bylo
zboží žalovanému řádně odevzdáno a stalo se jeho vlastnictvím (§§ 429
a 1063 obč. zák.), při čemž jest nerozhodno, že faktury ohledně tohoto
zboží vystaveny a zaslány byly pro firmu G. a že zboží bylo uloženo
pro tuto firmu, poněvadž stalo se tak přesně dle poukazu žalovaného ze
dne 9. dubna 1920 stejně jako tomu bylo v příčině prvé zásilky, žalovaným
bez námitek přijaté a poněvadž žalovaný nikde netvrdí, že by byl obchod
uzavřel v zastoupení firmy G. jako její plnomocník a nikoli ve vlastním
jméně, a rozhodným je proto pro otázku skutečného odevzdání pouze
právní poměr mezi žalující firmou a žalovaným, založený objednávkou
dle dopisu ze dne 9. dubna 1920 a potvrzením téže dle závěrečné listiny
žalující firmy ze dne 20. dubna 1920 a nikoli poměr mezi žalovaným a
firmou G. Jest tedy i předpoklad skutečného odevzdání zboží pro žalovaného listinně prokázán a tím příslušnost dle § 87a) j. n. založena. Tím
jest však odůvodněna i příslušnost ohledně žaloby Cg II 249/20, opírající
se o ustanovení § 99 j. n., neboť zboží, uložené u zasílatele F-a, nemůže
býti pokládáno za majetek firmy G., jak mylně předpokládá soud prvé
stolice, nýbrž za majetek žalovaného, pro něhož ve smyslu jeho poukazu
bylo uloženo.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Dovolacímu rekursu žalovaného nelze upříti oprávněnosti. 1. Soud
rekursní ve shodě s tím, co žalobkyně uváděla ve svém rekursu do usnesení prvého soudu, zcela správně poukázal k tomu, že dle motivů k § 87 a)
j. n. dlužno pojem převzetí (odevzdání) klásti na roveň pojmu odevzdání
čili dodání (Ablieferung) v čl. 347 a 349 obch. zák. Odevzdání (dodání)
ve smyslu těchto článků (též čl. 365, 386, 404, 405, 409 a. j.) nastává však
teprve tehdy, když zboží se dostane do skutečné (faktické) moci
kupitele t. j. když buďto prodatel sám vydá zboží do rukou kupitele neb osoby tím to k přijetí zboží zmocněné, nebo — bylo-li zboží svěřeno
dopravci — tento se zbaví faktické moci nad zbožím a kupitcl neb osoba
jím k přijetí zboží zmocněná nabude této moci (srv. Staub-Pisko čl. 347, § 19). Že tomu tak jest, plyne též z příkladů uvedených v motivech k k § 87 j. n. co do listin, jimiž skutečné převzetí (odevzdání) se dokazuje (zpáteční listy pošty nebo dráhy). V tomto případě bylo by sporné zboží jen
tenkrát žalovanému skutečně odevzdáno, pokud se týče jím skutečné
převzato bývalo, kdyby se bylo dostalo do oné faktické moci žalovaného
samého nebo firmy G. Zasílatel, jehož prostřednictvím žalobkyně dle
dopisu žalovaného ze dne 9. dubna 1920 měla ('desiati zboží, byl pouhým
dopravcem zboží, nikoliv osobou žalovaným k přijetí zboží ve smyslu
výše naznačeném zplnomocněnou. Zboží nedostalo se tudíž do faktické
moci žalovaného, i kdyby snad žalobkynč byla je odevzdala F-ovi za
účelem dopravy, a ne jen, jak rekursní soud sám předpokládá, uložila
u něho zboží ve smyslu čl. 343 obch. zák., což na žádný způsob nelze
pokládali za odevzdání po rozumu § 87 a) j. n. Schází tedy podstatná
náležitost § 87 a) j. n., totiž listinný důkaz skutečného převzetí zboží
žalovaným, i nemůže proto· ve sporu Cg II 228/20 místní příslušnost krajského soudu v В. o toto ustanovení zákona býti opírána. 2. Ustanovení
§ 99 j. n. předpokládá věc, která jest nesporně vlastnictvím žalovaného.
Zde však otázka, je-li zboží u speditéra F-a uložené vlastnictvím žalovaného (nebo firmy G. nebo žalobkyně), jest sporna a nelze ji rozhodnouti
bez řešení věci samé. Následkem toho nemůže toto zboží býti pokládáno
za vlastnictví žalovaného ve smyslu § 99 j. n., které by zakládalo místní
příslušnost dovolaného sborového soudu ve sporu Cg II 249/20. Ježto ani
jiné důvody příslušnosti krajského soudu v B. dány nejsou, bylo vyhověno
dovolacímu rekursu žalovaného.