Čís. 1100.

Došlo-li k novému hlavnímu přelíčení následkem zrušení původního rozsudku soudem zrušovacím, jest původní hlavní přelíčení »řízením předchozím« ve smyslu §u 247 tr. ř.
Soud porotní jest oprávněn dáti dodatkovou otázku o duševním stavu pachatelově pouze tehdy, jsou-li okolnosti, za hlavního přelíčení tvrzené, takového rázu, že opodstatňují, předpokládajíc jich pravdivost, důvod, trestnost vylučující.
(Rozh. ze dne 1. února 1923, Kr I 1309/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského jako porotního soudu v Jičíně ze dne 11. listopadu 1922, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem úkladné vraždy dle §§ 134, 135 čís. 1 tr. zák., — mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti čís. 3, 4, 5, 6, 10 b), 12 §u 344 tr. ř. Zmatek čís. 3 §u 344 tr. ř. shledává v tom, že při hlavním přelíčení byly (přes odpor obhájcův) přečteny svědecké výpovědi Anny N-ové a Antonie Š-ové. Stížnost má za to, že hlavní přelíčení, předcházející před rozsudkem porotního soudu ze dne 20. října 1921, jenž byl nejvyšším soudem zrušen jako zmatečný, jest rovněž zmatečné a zápisy o svědeckých výsleších, tam obsažené, neplatné. V tomto směru jest však stížnost na omylu. Rozsudkem nejvyššího soudu z 5. října 1922 č. j. Kr I 1362/21 (čís. sb. 946) byl zrušen jako zmatečný pouze rozsudek, nikoliv i řízení, jemu předcházevší. Nebylo proto závady, by porotní soud nepřečetl, ježto zde jsou předpoklady odstavce prvního §u 252 tr. ř., zápis o bezvadném výslechu svědkyň N-ové a Š-ové z protokolu o dřívějším hlavním přelíčení, které se zrušením rozsudku nestalo ani zmatečným ani bezúčinným. Dle čís. 4 §u 344 tr. ř. vytýká stížnost, že soud porušil předpis §u 247 tr. ř., jehož dlužno dbáti pod zmatečností, tím, že přes obhájcův odpor nevzal svědkyni Antonii S-ovou do přísahy, nýbrž ji pouze upozornil na svatost přísahy již vykonané. Stížnost má za to, že takovéto upozornění jest přípustno pouze u svědků, kteří byli vzati do přísahy v přípravném řízení, nikoliv však u těch, kteří vykonali přísahu za hlavního přelíčení, které bylo rozsudkem nejvyššího soudu zrušeno jako zmatečné. Pokud jde o námitku, že první hlavní přelíčení se stalo zrušením rozsudku vadným a zmatečným, stačí odkázati stížnost na vyvrácení zmatku čís. 3 §u 344 tr. ř. Jinak stížnost přehlíží, že pro svědky, kteří vypovídali pod přísahou již při prvém hlavním přelíčení dne 19. října 1921 a svou výpověď museli opakovati, dlužno pokládati dřívější hlavní přelíčení za přípravné řízení, o němž mluví § 247 tr. ř. Byloť by nejen zbytečným, nýbrž i duchu zákona se příčícím hromaděním přísah, kdyby takoví svědci při druhém hlavním přelíčení znova měli býti vzati do přísahy.
Důvod zmatečností čís. 6 §u 344 tr. ř. spatřuje stížnost v tom, že první soud, odepřev dáti porotcům druhou otázku dodatkovou, »spáchala-li obžalovaná čin, uvedený v první hlavní otázce, ve střídavém pominutí smyslu, v době, kdy pominutí to trvalo«, porušil předpis §u 319 tr. ř. Stížnost má za to, že svědci Anna Č. a Dr. M. uvedli a soudní znalci připustili nové okolnosti, nasvědčující tomu, že obžalovaná není příčetnou. Avšak soud porotní jest oprávněn, dáti dodatkovou otázku jen tehdy, jsou-li okolnosti, za hlavního přelíčeni tvrzené, rakového rázu, že opodstatňují, předpokládajíc jich pravdivost, některý z důvodů, trestnost vylučujících, jak uvedeny jsou v §u 2 tr. zák. V tomto případě udala svědkyně Č-ová, že obžalovaná byla za nemoci (asi 6 týdnů před činem) silně rozrušená, že měla silné horečky, že jí vypravovala, že skákala oknem a měla vidění, že si ucpávala klíčovou dírku, že se jí zdálo o první ženě mužově, že se tato paní na ni chodí dívat a že její obraz, visící v bytě na stěně, dělá v jejím manželství rozbroje. Po smrti dítěte byla obžalovaná tak rozrušená, že nebyla schopna řeči. Svědek Dr. M. udal, že obžalovaná je velmi výstřední, že se nápadně strojila, a hrála divadlo ve vysokém stavu těhotenství. Avšak tyto okolnosti nasvědčovaly by pouze tomu, že obžalovaná jest ženou hysterickou a výstřední, že žárlila na mrtvou ženu mužovu a že za nemoci měla snad horečnaté stavy. Možnost zastřeného sensoria však znalci vzhledem k povaze nemoci — zánětu dělohy — výslovně popřeli a vyloučili. Dr. K. opakoval svá dřívější udání, že obžalovaná je výstřední a hysterická, že na něho činila dojem, že nemá v hlavě vše v pořádku, a že dle doslechu měla sklon ke krádežím. Avšak již rozsudek nejvyššího soudu Kr I 1362/21 poukázal k tomu, že domněnka o nenormálnosti obžalované není odůvodněna a doložena určitými objektivními známkami, z nichž by se dalo souditi, že je obžalovaná buď duševně chorá nebo trpí střídavým pomatením smyslů. Neboť i osobu výstřední a hysterickou dlužno pokládati za příčetnou, není-li objektivních známek duševní poruchy. Sklon ke krádežím svědčí o mravní zvrhlosti obžalované, nikoliv o duševní chorobě. Výslechy nového řízení nevynesly tudíž takových okolností, které by opodstatňovaly otázku dodatkovou na důvod, trestnost vylučující. Dáti tuto otázku bylo tudíž právem odepřeno, tím spíše, že příčetnost obžalované je nade vši pochybnost zjištěna důkladným posudkem odborných znalců, a pojem střídavého pominutí smyslu přímo vylučuje okolnost, že obžalovaná podávala dítěti jed po delší dobu asi 12 dní. Dodatkovou otázkou za daného stavu věci byl by soud dával porotcům přímo příležitost k nesprávnému výkladu zákona.

Citace:

č. 1100. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 82-84.