Čís. 752.

Pokud jest lesní orgán oprávněn použiti zbraně. Souběh přečinu dle § 335 tr. zák. a přestupku dle § 431 tr. zák.
(Rozh. ze dne 2. března 1922, Kr II 383/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 25. dubna 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života dle § 335 tr. zák. a přestupkem proti bezpečnosti těla dle § 431 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost dovolává se zmatečních důvodů čís. 5, 9 lit. a), čís. 9 lit. b) a čís. 10 §u 281 tr. ř. správně — jelikož napadený rozsudek výroku o okolnostech rázu, v § 281 čís. 9 lit. b) tr. ř. vytčeného, neobsahuje a stížnost po stránce hmotněprávní jen dokazuje, že zejména vzhledem k omylu stěžovatelově tu není subjektivní skutkové povahy trestních činů, jimiž stěžovatel byl uznán vinným — jen zmatečních důvodů čís. 5 a čís. 9 lit. a) § 281 tr. ř. Po stránce hmotněprávní dovozuje stížnost, že známky skutkové podstaty přečinu dle § 335 a přestupku dle § 431 tr. zák. nejsou dány, jelikož stěžovatel — používaje zbraně — jednak dle instrukce proň závazné předpokládal, byť snad omylem, oprávněnost a přípustnost použití zbraně, jednak jednal v nutné obraně proti útoku na jeho život, jednak pro poděšení, strach a leknutí nemohl si býti vědom, že z mezí nutné obrany vykročuje. Než vývody stížnosti jsou právně pochybný. Otázku, zdali výnos pruského ministerstva pro lesnictví, velkostatky a lesy ze dne 8. srpna 1919, čís. 9823 pozbyl dne 1. května 1920 — tedy před činy, o které jde — platnosti, dle § 2 vládního nařízení ze dne 11. března 1920, čís. 152 sb. z. a n., možno ponechati nepovšimnutu, neboť stížnost chápe obsah tohoto výnosu a poměr jeho k zákonu trestnímu nesprávně. Výnos nemohl rozšířiti podmínky, za nichž lesním hlídačům a hlídačům ustanoveným pro službu honební přísluší právo použiti zbraně, kteréžto právo ustanovením § 2 lit. g) tr. zák., § 54 cís. patentu ze dne 3. prosince 1852 čís. 250 ř. zák. a § 3 nařízení ze dne 2. ledna 1854, čís. 4 ř. zák. obmezeno jest na případy nutné obrany. Vždyť rozšíření tohoto, zákonem obmezeného práva, i na jiné případy mohlo by se státi jen zákonem. Výnos také práva toho nerozšiřuje. Výnos poukazuje výslovně k tomu, že dle zákona ze dne 31. března 1837 a dodatku k tomuto zákonu má se zbraní použiti pouze, pokud je toho potřebí, aby přistižení škůdci při činném odporu nebo nebezpečných výhrůžkách byli učiněni neškodnými, a poučuje pouze lesní a honební úředníky, že se od nich nežádá, aby příliš úzkostlivým šetřením předpisů vydali v nebezpečí svůj vlastní život, dále, že útěk škůdce — neposlechnuvšího vyzvání, aby zůstal státi — při vyskytnutí se jiných okolností podezřelých opravňuje k domněnce, že škůdce použije útěku k opětnému útoku nebo činnému odporu, konečně že úředník v takovýchto případech smí použiti střelné zbraně zrovna tak, jak to bylo přípustným dle dosavadních předpisů, když škůdce na útěku střelnou zbraň neodloží nebo zase se jí chopí a dle zvláštních okolností případu v neodložení nebo novém uchopení střelné zbraně shledati je bezprostředně hrozící nebezpečí pro tělesnou bezpečnost nebo život lesního a honebního úředníka. Nezapovídáť tedy výnos ani dle dalšího svého znění — jak stížnost mylně tvrdí — hajnému, použiti zbraně výhradně tehdy, kdy pytlák uteče, zanechav zbraň na místě, nýbrž podmiňuje i sám použití zbraně tím, že hajný z celé situace dle zvláštních okolností případu musí důvodně míti za to, že pytlák, byť na útěku, bezprostředně ohrožuje tělesnou bezpečnost nebo život hajného. Budiž připuštěno, že bylo služební povinností stěžovatelovou, brániti útěku přistižených škůdců; než odvrácení útoku těchto škůdců práva majitele honitby ohledně zvěře a práva (§§ 93, 212 tr. zák.), zabezpečiti se osobou škůdce nebo brániti jeho škůdným úmyslům, nepožaduje činů, směřujících proti tělesné bezpečnosti nebo proti životu škůdců; takové činy jsou beztrestný jak dle zákona, tak dle zmíněného výnosu jen potud, pokud jest jich potřebí k odvrácení útoku škůdců na život nebo tělesnou bezpečnost stěžovatelovu. Nelze proto přisvědčiti náhledu zmateční stížnosti, že v tom, že stěžovatel proti Janu T-ovi a Antonínu M-ovi, v lese se zbraněmi přistiženým, střílel, již o sobě shledati je pouze čin, spadající do rámce instrukce stěžovatelovy, totiž zmíněného výnosu. Dovozuje-li pak stížnost z domnělého obsahu instrukce, že stěžovatel, byť omylem, předpokládal oprávněnost a přípustnost použití zbraně proti pytlákům již proto, že nezanechali zbraně na místě, či přes vyzvání je neodhodili, dovolává se tím pouze omylu ohledně dovolenosti činů, tělesnou bezpečnost a život jiných osob ohrožujících a poškozujících, tedy neznalosti trestního zákona, která však dle §§ 3, 233 tr. zák. odpovědnosti nesprošťuje. Nelze dále přisvědčiti stížnosti, tvrdí-li, že rozsudkový výrok přiznává stěžovateli, že byl podniknut bezprávný útok na jeho život, ani, dovozuje-li dále, že přistižený pytlák, dokud neodloží zbraň, zůstane nebezpečím pro život toho, kdo je překážkou provedení trestných úmyslů pytlákových. Nutná obrana předpokládá nikoliv pouze útok možný, nýbrž útok podniknutý nebo bezprostředně hrozící. Rozsudkový výrok pak zjišťuje pouze, že stěžovatel je vinným, ze vykročil z hranic obrany, nutné k odvrácení bezprávného útoku na jeho· život, aniž se vyslovuje o tom, byl-li tu takový útok či nic. Než nesprávnost tvrzení stížnosti je bezvýznamnou, jelikož zákon propůjčuje právo obrany jak proti skutečnému, tak i proti domnělému útoku. V tomto směru rozhodovací důvody, které uvádějí jednak, že není dokázáno, že T-em nebo jiným pytlákem bylo na stěžovatele střeleno, nebo že T. bral pušku v pohotovost proti stěžovateli, jednak že stěžovatel musil si býti vědom, že je možno, že T. a M. vyzvání, aby zahodili zbraně, snad přeslechli nebo mu neporozuměli, — zjišťují, že stěžovatel (v době, kdy vystřelil proti T-ovi) obával se útoku a použil zbraně k odvrácení (domnělého) útoku, že ale při tom jednaje nedbale, vykročil pro poděšení z mezí nutné obrany. Správně sice k tomuto výroku nalézacího soudu podotýká stížnost, že co do vykročení z mezí nutné obrany nelze srovnávati míru útoku a míru obrany výhradně dle objektivního jejich významu, nýbrž že dlužno přihlížeti též k duševnímu stavu osoby, na niž se útočí, a že vykročení z nutné obrany je trestným jen za podmínek §§ 335, 431 tr. zák., tedy jen tehdy, mohla-1i tato osoba, ačkoliv na její duševní úkony účinkovalo. poděšení, poznati, že k odvrácení útoku buď vůbec nebylo zapotřebí obranných činů, neb alespoň nebylo zapotřebí oněch činů, jež osoba tato předsevzala. Než tu zjišťuje nalézací soud, že si obžalovaný přes poděšení své vzhledem na jakost své pušky a na krátkou vzdálenost mezi ním a T-em musel býti vědom toho, že jeho jednání (výstřely na T-а) může způsobiti nebezpečí pro život T-ův ; čímž — jak vyplývá z následující věty, že bezpečnostní poměry na Hlučínsku nebyly takové, že lesní zřízenci se mohli považovati za oprávněné, aby pytláky neb ozbrojené osoby ihned zastřelili, jakmile se objeví — nalézací soud zřejmě zjišťuje, že stěžovatel si byl vědom, že předsevzatého jím činu, ohrožujícího ne toliko tělesnou bezpečnost, nýbrž přímo život domnělého útočníka k odvrácení domnělého útoku nebylo zapotřebí. Nalézací soud odvozuje tento výrok z předpokladů, že lesní personál byl v přesile, že pytláci byli obklíčeni a že proti Pytlákům stáli lesníci, vesměs osvědčení a zkušení, v posicích příznivých a krytých, opíraje výrok patrně též o dříve uvedené zjištění, že stežovatel si musel býti vědom, že T. a M. vyzvání, aby odhodili zbraně, snad přeslechli nebo mu neporozuměli. Výtka stížnosti, že výrok nalézacího soudu je zmatečný dle čís. 5 § 281 tr. ř., jelikož nejsou uvedeny důvody pro výrok, že stěžovatel přes strach a leknutí mohl zachovati klid a osvědčiti poznání normálnímu člověku za duševního klidů vlastní, je tedy zřejmě bezdůvodná. Snaží-li se pak stížnost dalšími vývody dokázati, že stěžovatel nebyl tohoto poznání v kritickém okamžiku schopným a schopným býti ani nemohl, brojí tím pouze, a to dle §§ 258, 288, čís. 3 tr. ř. nepřípustně, proti zmíněnému zjištění, neprovádí tím však po zákonu ani dovolávaného zmatečního důvodu čís. 9 lit. a), ani žádného jiného z důvodů, v § 281 tr. ř. vypočtených.
Co do přestupku dle § 431 tr. zák. dovozuje stížnost, že veškeré střelné rány, které stěžovatel vypálili proti pytlákům, dlužno pokládati za jednotné jednání, z něhož vzešla smrt T-ova, takže souběh deliktů § 335 a § 431 tr. zák. není odůvodněn. Než stížnost jest i zde na omylu. Rána, jíž T. byl usmrcen, byla mířena proti T., rány, v nichž nalézací soud shledává skutkovou podstatu § 431 tr. zák., byly mířeny proti: Antonínu Μ-ovi; činy, nalézacím soudem různým zákonům podřaděné, směřovaly tedy proti různým osobám a byly i časově a dle směru, jímž bylo stříleno, od sebe odděleny: nebyly tedy částmi jednotného jednání, nýbrž různými činy. Že stěžovatel nevěděl, že klesající k zemi T. je raněn na smrt, že myslel a že mohl míti za to, že T. se pouze kryje, tím spíše, kdyžtě druhý pytlák zbraně neodhodil, nepřichází v úvahu co do ran mířených z a M-e m. Tvrzení, že druhý pytlák M. nedal se na útěk, příčí se zjištění nalézacího soudu. Vzhledem k tomuto zjištění nebylo tu ani předpokladů instrukcí pro použití zbraně stanovených, ani předpokladů nutné obrany dle zákona. K vývodům, že stěžovateli nemohlo býti povědomo, že ranami ohrožuje také život jiných osob, že stěžovatel si ani nemohl uvědomiti takové nebezpečí vzhledem k poděšení, v němž jednal, nelze vzíti zřetele, ježto se příčí zjištěním nalézacího soudu, že stěžovatel jednal proti předpisu, že tu nebylo okolností pro domnění, jakoby M. chtěl útěku použiti k útoku, a že stěžovatel mohl nebezpečí poznali. Nebezpečí ran pro tělesnou bezpečnost lidí bylo dáno, kdyžtě rány byly vypáleny dalekonosnou vojenskou puškou — zbraní to se značnou průbojní silou — v krajině, kde lidé chodí nedaleko silnice, k 5. hodině ranní, kdy na venkově lidé již chodí za svým zaměstnáním, nehledě ani k tomu, že střelnými ranami stěžovatelovými byl nepopiratelně ohrožen právě Antonín M.

Citace:

č. 752. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 127-130.