Authors:
= Váž. civ., 13 (1931), sv. 2
PDF

Čís. 7702.
Sprostředkovatelská smlouva.
Sprostředkovateli není zásadně zabráněno, by nebyl činným též pro druhou stranu, leč že mu to bylo smlouvou zakázáno. Bylo-li umluveno, že sprostředkovatel obdrží odměnu za to, že zjednateli přivede uchazeče, který mu věc odkoupí, nestačí k nároku na odměnu, že sprostředkovatel přivedl uchazeče způsobilého učiniti kupní smlouvu, nýbrž musel to býti uchazeč schopný zaplatiti kupní cenu.
(Rozh. ze dne 19. ledna 1928, Rv I 780/27.)
Žalobě sprostředkovatele proti zjednateli o zaplacení provise bylo oběma nižšími soudy vyhověno.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by znovu o ní jednal a ji rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud neuznal právem za opodstatněnou námitku, že žalobce jednal proti dobrým mravům, poněvadž požadoval odměnu též od druhé strany. Sprostředkovateli není zásadně zabráněno, by nebyl činným též pro druhou stranu, leč že jest mu to smlouvou zakázáno nebo že svou činností pro druhou stranu porušuje způsobem příčícím se pravidlům poctivého obchodování zájmy svého zákazníka, což ve sporu nebylo ani tvrzeno. Jinak nelze však dovolání upříti oprávněnost. Podle úmluvy se žalovanými měl žalobce obdržeti odměnu za to, že jim přivede kupce, který odkoupí jejich dům. Dovolatelé právem poukazují k tomu, že podle § 914 obč. zák. při výkladu smlouvy nesluší lpěti na slovném znění výrazu, nýbrž že jest vyšetřiti úmysl stran a rozuměti smlouvě tak, jak to žádá obyčej poctivého obchodu. Zkoumá-li se smlouva s tohoto hlediska, nemůže býti pochybno, že žalovaným nešlo jen o to, by s osobou, kterou jim žalobce přivede, došlo ke kupní smlouvě, hotové ve smyslu právním, nýbrž že jim šlo o to, by touto smlouvou bylo dosaženo též hospodářského účelu smlouvy, by žalovaní zbyli se svého domu jen za to, že obdrží ujednanou kupní cenu. K tomu však nestačilo, že žalobce přivedl jim koupěchtivého, který byl způsobilý učiniti kupní smlouvu, nýbrž musel by to býti koupěchtivý, který byl schopen kupní cenu zaplatiti. I když tedy žalobce svou činností dosáhl toho, že se žalovaní s Václavem B-em, kterého jim přivedl jako kupce, dohodli o předmětu kupu a o kupní ceně, nedostál tím úkolu, ke kterému byl zjednán, a nemůže v důsledku toho žádati slíbenou mu odměnu, kdyby bylo pravda, že Václav B. pro svou nemajetnost již od počátku byl neschopen zaplatiti i jen přiměřenou část ujednané kupní ceny. S tohoto právního hlediska jest pro správné posouzení věci rozhodujícím, zda Václav B. již v době, kdy ujednal se žalovanými kup jejich usedlosti, byl pro svou nemajetnost neschopen, by splnil svůj smluvní závazek, zaplatiti kupní cenu, a zda žalovaní z tohoto důvodu ve svém sporu s Václavem B-em upustili od svého původního žádání žalobního na dodržení kupní smlouvy a změnili žalobu v žádání o náhradu škody. Ježto nižší soudy, posoudivše věc nesprávně po stránce právní, nepřipustily důkazů v těchto směrech stranami nabídnutých, bylo dovolání podle čís. 2 a 4 § 503 c. ř. s. vyhověti a podle § 510 c. ř. s. věc vrátiti soudu první stolice, poněvadž jest třeba jednání v této stolici, by se věc stala zralou k rozhodnutí.
Citace:
Č. 11175. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 496-497.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).