Čís. 5435.

Není závady, by za vyrovnávacího řízení nebyla povolena exekuce, jíž se uplatňuje smluvní právo zástavní, nedotčené vyrovnacím řízením.
Žaloba ze zástavy předpokládá, že pohledávka jest již splatnou a že dlužník nevyhověl své povinnosti, kdežto žaloba dle §u 258 ex. ř. jest na místě jen, pokud nenastala ještě splatnost pohledávky zajištěné zástavou.
(Rozh. ze dne 10. listopadu 1925, R I 909/25.)
Soud prvé stolice zrušil z úřadu podle §u 39 čís. 2 ex. ř. a §u 10 vyr. ř. exekuci zabavením, uschováním a prodejem movitostí. Důvody: Zjištěno jest, že exekuční žádost byla podána a exekuce povolena již za řízení vyrovnávacího, zahájeného o jmění dlužníkově usnesením ze dne 5. února 1925. Exekuce nebyla tudíž přípustná vzhledem k §u 10 vyr. ř., ježto nejde o pohledávky, požívající práva přednostního. Strana vymáhající namítá sice, že nabyla k zabaveným věcem movitým již dříve smluvního práva zástavního dle přiloženého prohlášení ze dne 13. dubna 1922, avšak v prohlášení onom jest pouze důvod práva zástavního, k jehož nabytí by třeba bylo dle §u 451 obč. zák., by věřitel vzal zastavené věci v uschování, což se však nestalo, jak vidno z prohlášení a ze spisů exekučních, takže smluvního práva zástavního zde není. Okolnost, že řízení vyrovnávací již bylo skončeno, jest nerozhodnou vzhledem k znění §u 10 (1) vyr. ř. Bylo proto exekuci z úřední moci zrušiti dle §u 39 čís. 2 ex. ř. a §u 10 vyr. ř. Rekursní soud zrušil napadené usnesení. Důvody: Dle §u 11 (1) vyr. ř. nejsou řízením vyrovnávacím dotčena oddělovací práva. Vymáhající věřitel tvrdí, že exekucí uplatňuje smluvní právo zástavní, nabyté již v roce 1922, tedy dlouho před usnesením ze dne 5. února 1925. Ze spisů zdejšího soudu jde na jevo, že vymáhající věřitel ve sporu uplatňoval ono smluvní právo zástavní a že žalobě bylo vyhověno v plném rozsahu. Nejde tedy v exekuci o zřízení soudcovského práva zástavního, dosud neexistujícího, nýbrž jen o realisaci smluvního práva zástavního, jež nebylo dotčeno řízením vyrovnávacím.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel opakuje nesprávné tvrzení usnesení prvého soudu, že smluvního zástavního práva není tu vůbec, protože v prohlášení ze dne 13. dubna 1922 jest obsažen pouze důvod k zástavnímu právu. O žalobě vymáhající strany ze dne 23. května 1925 byl vynesen rozsudek pro zmeškání ze dne 10. června 1925, údaje žalobcovy o skutkových okolnostech bylo pokládati za pravdivé (§ 396 c. ř. s.). Dle toho pokládati jest za pravdivý také údaj žaloby, že žalovaná strana dala stroje zakoupené z poskytnuté zápůjčky, jež jsou v žalobě podrobně uvedeny, současně (13. dubna 1922) straně žalující do zástavy k zajištění její pohledávky, že však žalobkyně ponechala je žalované straně k užívání, zachovavši si své právo zástavní, což bylo osvědčeno tím způsobem, že byly na jednotlivých strojích upevněny štítky označující zástavní právo a na dveřích provozovny návěští, že stroje byly odevzdány žalobkyni do zástavy. Že nabytí zástavního práva k ruční zástavě může mimo způsob skutečného předání (§ 451 obč. zák.) se státi též symbolicky, vysvítá z ustanovení §u 452 obč. zák. Není též správné tvrzení stěžovatelovo, že vymáhající věřitel nikdy tohoto svého smluvního práva zástavního neuplatnil, že by napřed musil žalobou zakročiti o jeho realisaci a, protože tak posud neučinil, že jedná se v tomto případě o soudcovské právo zástavní ve smyslu §u 10 (1) vyr. ř. Žaloba, o níž byl vydán rozsudek pro zmeškání, sloužila však jen k uplatnění dříve již sjednaného práva zástavního ve smyslu §§ 461 a 466 obč. zák. a není, jak tvrdí stěžovatel, obyčejnou žalobou o placení. To plyne již z toho, co shora uvedeno o obsahu žaloby, pokud se týče smluvního práva zástavního, dále z toho, že konečný návrh žaloby zní na odsouzení pod uvarováním exekuce na tytéž stroje, jež smluvně byly dány do zástavy. Proto správným jest názor rekursního soudu, že v exekuci nejde o zřízení soudcovského práva zástavního, jež do té doby netrvalo, nýbrž jen o uplatnění zástavního práva smluvního, jež nebylo dotčeno řízením vyrovnacím. Bylť splněn hmotný předpoklad žaloby zástavní, že nastala již splatnost pohledávky a dlužník nevyhověl své povinnosti. Uplatnění zástavního práva (§ 461 obč. zák.) může se díti jen žalobou, načež možno na základě vykonatelného titulu domáhati se napřed exekučního zájmu (§ 253 a násl. ex. ř.) jako prvního stupně exekučního, než lze povoliti prodej zástavy (§ 264 a násl. ex. ř.). Žaloba dle §u 258 ex. ř. na zjištění nároku na přední uspokojení z výtěžku zástavy jest jako žaloba určovací (§ 228 c. ř. s.) na místě jen, pokud nenastala ještě splatnost pohledávky zásta- vou zajištěné a je-li zástava v držení povinné strany, nemůže se věřitel stavěti proti exekučnímu zabavení žalobou dle §u 37 ex. ř. Kdyby byl správným náhled, jejž zastává stěžovatel, nemohl by věřitel vůbec po zahájení vyrovnacího řízení uplatniti své smluvní právo zástavní, poněvadž jeho uplatnění vždy musí vésti k žalobě a exekuci, což by se však právě příčilo ustanovení §u 11 (1) a §u 46 (1) vyr. ř.

Citace:

Čís. 5435. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 603-605.