NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 5173.

Ke skutkové podstatě přečinu podle § 16, čís. 1 zák. čís. 50/23 není třeba, aby pachatel výslovně projevil souhlas se zločinem nebo přečinem — Čís. 5173 —
nýbrž stačí, když se projev stal jinakým způsobem, z něhož podle jeho obsahu a logického uvažování lze nepochybně usouditi na projev souhlasu.
Při zjišťování smyslu a dosahu tiskového projevu rozhoduje způsob, jak nepředpojatý průměrný čtenář při rozumném výkladu pojímá obsah projevu.
(Rozh. ze dne 4. ledna 1935, Zm I 235/34.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací po ústním líčení zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 9. listopadu 1933, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem schvalování trestných činů podle § 16 čís. 1 zákona čís. 50/1923 sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnosti, opírající se číselně o důvod zmatečnosti podle § 281 č. 9 a) tr. ř., nelze přiznati úspěch.
Ke skutkové podstatě přečinu podle § 16 č. 1 zák. na ochr. rep. stačí již pouhé veřejné vychvalování nebo výslovné schvalování zločinu nebo přečinu, ba i prostý souhlas s nimi bez jakéhokoliv dále jdoucího záměru a účinku (r. 2174 sb. n. s.). V souzeném případě byl obžalovaný uznán vinným, že v článku »Ecrasez ľ infame!«, uveřejněném v periodickém tiskopisu, projevil souhlas se zločinem vraždy, spáchané na profesoru B. L. v M. L. Proto dlužno zkoumati, zda obsah zmíněného článku ospravedlňuje závěr nalézacího soudu, že obžalovaný projevil v něm souhlas s touto vraždou. Mylný je názor zmateční stížnosti, že zákon žádá výslovné projevení souhlasu. Tento požadavek je stanoven v § 16 č. 1 zák. na ochr. rep. jen při schvalování zločinu neb přečinu, nikoli však též při projevení souhlasu s nimi, což jasně plyne ze slovného znění zákona »nebo jinak projevuje s ním souhlas«. Netřeba tedy, aby pachatel výslovně projevil souhlas se zločinem nebo přečinem, nýbrž stačí, když projev stal se jinakým způsobem, z něhož podle jeho obsahu a logického uvažování lze nepochybně usouditi na projev souhlasu. Ustanovení § 16 cit. zák. má čeliti jednáním, jimiž by mohly býti zviklány a podkopány právní a mravní názory jiných osob. Projev stal se v souzeném případě tiskem. Při zjišťování smyslu a dosahu tiskového projevu rozhoduje způsob, jak nepředpojatý průměrný čtenář při rozumném výkladu pojímá obsah projevu. S tohoto hlediska uvažoval též nalézací soud o obsahu článku, který pojal celý do své úvahy. Stěžovatel se pak ani nepokouší dovoditi, že soud nepřihlédl k nějaké části článku (§ 281 č. 5 tr. ř.), z níž by čtenář mohl usouditi na nezávadnost projevu tvrzenou stěžovatelem. Závěr soudu, že smysl článku je ten, že E-tův čin, i když je zavržitelný s hlediska praktického, není zavržení hodný s hlediska mravního, že je pochopitelný, přihlíží-li se k tomu, kdo zavražděný byl a jak se choval, že čin je nejen pochopitelný, nýbrž byl přímo nevyhnutelný, a že E. je tudíž jen vykonavatelem této národní nutnosti — je nejen formálně bezvadný, nýbrž i po stránce logické přijatelný. Stěžovatel pak vůbec nenapadá zjištění soudu, že v článku staví se na tutéž úroveň vrah i jeho oběť, ač obětí byl myslitel a vědec, kterému ani jeho odpůrci nemohli nic vytknouti, kromě několika výroků, které jim nebyly vhod, a vrahem byla osoba, která potají střílí oknem a pak uteče, aniž vzala na sebe odpovědnost za svůj čin, což rovněž zřejmě nasvědčuje závadné tendenci článku ve smyslu odsuzujícího výroku.

Citace:

č. 5173. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 24-26.