Čís. 8792.

V pochybnosti jest míti za to, že jde o podnájem, nikoliv o postoupení nájemních práv. Ustanovení § 18 zák. o ochr. náj. jest vykládati tak, že účinek smlouvy o postoupení bytu pod podmínkou koupě jeho zařízení jest jen ten, že nelze odvozovati nároky ze zapovězené kupní smlouvy o zařízení bytu. Totéž platí i o úplatě za postoupení bytu. Platnou však zůstává smlouva o postoupení místnosti neb jejím nájmu (podnájmu). Zařízením »bytu« ve smyslu §18 zák. o ochr. náj. jest rozuměti i zařízení jiných místností, najmě řemeslnické dílny aneb obchodní místnosti.
(Rozh. ze dne 15. března 1929, Rv I 52/29.)
Žalobce, tvrdě, že mu žalovaná, dosavadní nájemnice, »prodala« byt s dílnou a inventářem v dílně, domáhal se na ní odevzdání bytu, dílny a — Čís. 8792 —
364
inventáře. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud vyhověl žalobcovu odvolání potud, že uznal žalovanou povinnou odevzdati žalobci byt s dílnou, jinak odvolání nevyhověl, mimo jiné z těchto důvodů: Soud prvé stolice vycházel při rozhodování sporu z nesprávného názoru, že sporný případ jest posuzovati jen podle § 20 (2) zákona o ochraně nájemníků, přehlížeje úplně, že tu jde i o případ § 18 zákona, an podle nesporného tvrzení stran pronájem neb postoupení bytu podmíněno bylo tím, že žalobce koupí stroje a věci v místnostech se nalézající, a dále z nesprávného názoru, že ujednání stran jest nicotným ve všech směrech. Při tom nevzal zřetele na to, že žalobce výslovně tvrdil, že mu žalovaná prodala místnosti se stroji a s jinými věcmi, že se dovolával ujednání ze dne 7. října a 21. října 1925, z nichž na jevo vychází, že byla ujednána nejen smlouva o postoupení bytu a věcí za určitou cenu, nýbrž i smlouva podnájemní ohledně postoupených místností za určitou činži podnájemní za podmínek zákonem přípustné výpovědi ve výši 254 Kč čtvrtletně. Soud prvé stolice učinil již v tomto směru zjištění, jichž však pro rozhodnutí sporného případu nepoužil, ježto mu pro právní posouzení případu stačil nesprávný názor o naprosté nicotnosti celého ujednání se všemi jeho účinky. Takto zjistil na základě prohlášení ze dne 7. října 1925, 21. a 27. října 1925, výpovědí svědků a znaleckého posudku, že žalovaná byt s inventářem za 35 000 Kč postoupila, že prohlášení tato vlastnoručně podepsala. Zjištění toto přejímá i soud odvolací jako bezvadné, ježto odpovídá i nespornému přednesu stran, že smlouva byla jednotná a že cena 35 000 Kč byla smluvena za předání bytu i inventáře jako odstupné za byt. Podle ustálené praxe (viz rozh. nejv. soudu sb. n. s. čís. 6690, 7464, 7429, 5244) jest ustanovení § 18 cit. zákona vykládati tak, že účinek smlouvy o postoupení bytu pod podmínkou koupě zařízení jest jen ten, že nelze odvozovati nároky ze zapovězené kupní smlouvy ohledně zařízení bytu jakožto podmínky postoupení bytu. Jen tato kupní smlouva jest nicotnou a podle § 28 cit. zákona trestnou, a totéž platí i o úplatě za postoupení bytu. Žalobce nemůže se proto domáhati splnění smlouvy, pokud jde o zařízení dílny a ostatních věcí tam se nalézajících, jehož koupě byla nedílnou podmínkou předání bytu, jak patrno z nesporné jednotnosti ceny za postup bytu a zařízení. Podle ustanovení § 18 cit. zák. může ovšem majitelka bytu požadovati zpět prodané zařízení a věci, rovněž tak i žalobce to, co za ně dal, avšak domáhati se splnění smlouvy zakázané, jest podle § 879 obč. zák. vyloučeno, tak jako na základě ustanovení § 20 cit. zákona lze zpět požadovati to, co bylo za postoupení bytu plněno. Naproti tomu nemění se nic na platnosti smlouvy o postoupení místnosti neb nájmu, pokud se týče podnájmu jejím, která byla uzavřena spolu s koupí zařízení neb s ujednáním o úplatě.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany.
Důvody:
Rozsudek odvolacího soudu napadají obč strany, žalovaná potud, pokud bylo vyhověno žalobě o předání místností, žalobce potud, pokud — Čís. 8793 —
365
byla zamítnuta žaloba o vydání zařízení dílny. Žádnému z obou dovolání nelze přiznati oprávněnost.
K dovolání žalované. Při rozboru žalovanou uplatňovaného dovolacího důvodu podle § 503 čís. 4 c. ř. s. jest vycházeti ze skutkového zjištění odvolacího soudu, že mezi stranami došlo k ujednání smlouvy tak, jak jest obsaženo v listině ze dne 21. října 1925. Odvolací soud posoudil věc správně, vyloživ tuto listinu jako smlouvu o podnájmu postoupených místností, neboť to nepochybně plyne z jejího obsahu. Tvrdí-li dovolatelka přes to, že prý nešlo o podnájem, nýbrž o postup nájemního práva vůbec, ocitá se v rozporu s obsahem listiny, kterou podepsala. Ostatně i v pochybnosti jest míti za to, že jde o podnájem, nikoliv o postoupení nájemních práv (Dr. Ehrenzweig: Das Recht der Schuldverhältnisse, vydání z r. 1928, str. 445). Ani z toho, že žalobní žádost zní na předání místností, nelze vyvozovati, že žalobce tím uznává, že nejde o podnájemní poměr, neboť i podnájemce má proti nájemci nárok na splnění povinnosti věc podpronajatou odevzdati (§§ 1096 a 1098 obč. zák.). Pokud se dovolatelka snaží dolíčiti, že právní jednání mezi stranami jest podle § 20 (2) zák. o ochr. náj. neplatné v celku, nikoli jen ujednání o úplatě, stačí ji odkázati na správné důvody napadeného rozsudku, jež se opírají o ustálenou judikaturu nejvyššího soudu (Viz zejména rozhodnutí čís. 4801, 6677, 6690, 7242, 7429, 7464, 7594 sb. n. s., jimiž byl opuštěn dřívější odchylný názor rozhodnutí čís. 4617 sb. n. s., jehož se dovolává žalovaná). Dovolací důvod podle § 503 čís. 4 c. ř. s. není tudíž opodstatněn. K dovolání žalobcovu. Žalobce namítá s hlediska dovolacího důvodu podle § 503 čís. 4 c. ř. s. toliko, že na tento případ nelze použíti ustanovení § 18 zák. o ochr. náj., poněvadž předmětem koupě nebylo zařízení bytové, nýbrž zařízení čalounické — správně brašnářské — dílny. Ale v tom mu nelze dáti za pravdu. Podle jasného ustanovení § 30 zák. o ochr. náj. vztahují se předpisy tohoto zákona o bytech, pokud není ustanoveno jinak, také na jakékoliv jiné místnosti, které jsou předmětem smlouvy nájemní nebo podnájemní. Mluví-li se v § 18 zák. o ochr. náj. o zařízení »bytu«, nelze to omezovati jen na nábytek v obytných místnostech, nýbrž jest tím podle § 30 téhož zákona rozuměti i zařízení jiných místností, které jsou předmětem smlouvy nájemní nebo podnájemní, tedy zajisté i zařízení řemeslnické dílny neb obchodní místnosti. (Srovnej rozhodnutí čís. 4801, 6677, 7429, 7430 sb. n. s.)

Citace:

č. 8792. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 387-389.