Čís. 1594.


Zákon na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
K pojmu »vážného znepokojení obyvatelstva« se nevyžaduje, by rozšiřováním zprávy vyvolána byla přímo panika, nýbrž stačí již vyvolání nelibého stavu představou zla, jež dle rozšiřované zprávy v obyvatelstvu (v jeho části) má vzniknouti.
Po stránce objektivní vyžaduje skutková podstata přestupku §u 18 čís. 1 zákona objektivní nepravdivost zprávy; po stránce subjektivní jest nerozhodno, zda pachatel považuje zprávu za pravdivou, či má-li pochybnosti o pravdivosti její, nýbrž, rozhodným jest jedině, zda měl dostatečné důvody, aby ji měl za pravdivou.

(Rozh. ze dne 4, dubna 1924, Zm II 64/24.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozsudky okresního soudu v Olomouci ze dne 21. srpna 1923 a krajského soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 1923, pokud byl jimi obžalovaný sproštén z obžaloby pro přestupek §u 18 čís. 1 zák. na ochranu republiky, porušen byl zákon.
Důvody:
V čísle 87. ze dne 14. dubna 1923 časopisu »Československý denník« uveřejněn byl článek pod nadpisem »Ještě úpadek banky Bohemie«, v němž uvedena jest mezi jiným zpráva, že se chystá obžaloba na ministra spravedlnosti pro zločin zpronevěry. V trestním řízení, zahájeném u krajského soudu v Olomouci proti odpovědnému redaktoru Ladislavu H-ovi pro přečin podle §u 18 čís. 2 zák. na ochranu republiky dovolával se obviněný své nepřítomnosti na místě redakce, jež mu bránila konati redaktorské povinnosti. Spisy postoupeny okresnímu soudu v Olomouci k jednání proti Ladislavu H-ovi pro přestupek zanedbání povinné péče podle článku III. čís. 1 zák. ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 21. srpna 1923 sproštěn byl obžalovaný Ladislav H. dle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby, že jako odpovědný redaktor zmíněného časopisu opominul povinnou péči, při jejímž použití by k uveřejnění článku »Ještě úpadek banky Bohemie«, obsahujícího skutkovou podstatu přečinu podle §u 18 čís. 1 zák. na ochranu republiky nebylo došlo. Soud nenabyl dle důvodů přesvědčení o tom, že obsah článku opodstatňoval skutkovou podstatu onoho přečinu, ježto obžalovaný nemusí si býti vědom toho, že zpráva, došlá do redakce, nezakládá se na pravdě a též obsah zprávy není dle názoru soudu způsobilým, znepokojiti obyvatelstvo. Odvolání veřejného obžalobce co do viny bylo rozsudkem krajského jako odvolacího soudu v Olomoucí zamítnuto jako neodůvodněné a byl rozsudek prvé stolice, »poukazujíc na úplně správné důvody napadeného rozsudku«, potvrzen. Rozsudky obou stolic porušen jest zákon. Uvážiti jest, že jde o zprávu, že na ministra spravedlnosti chystá se obžaloba pro zločin zpronevěry. Musí býti tedy uvažováno nejen o tom, o jaký delikt jde, nýbrž též, komu delikt kladen jest za vinu. Jde o zprávu, obviňující ministra spravedlnosti ze zločinu zpronevěry. Poměr právní, v jakém jest ministr spravedlnosti po zákonu k justici ve své funkci zákonného a ústavně odpovědného šéfa veřejné obžaloby, propůjčuje obvinění zvláštní závažnosti, neboť rozšíření takové nepravdivé zprávy, že na ministra spravedlnosti chystá se obžaloba pro zločin zpronevěry, jest způsobilé otřásti obecnou důvěrou v právní ochranu a právní řád a tedy vážně znepokojiti obyvatelstvo. Pakliže soudy přes to vyslovily, že »sdělení, že na ministra spravedlnosti podána bude obžaloba pro zločin zpronevěry není takového rázu, že by obyvatelstvo mohlo tím býti uvedeno do vážného nepokoje«, vyplývá z toho, že nesprávně pojímají tento předpoklad skutkové podstaty §u 18 čís. 1 zák. na ochranu republiky/vyžadujíce zřejmě vědomí pachatelovo, že rozšiřováním zprávy vyvolá přímo paniku. Byť i zákon, mluvě ο »vážném« znepokojení, má ovšem na zřeteli znepokojení opravdové, většího stupně, vyplývá nicméně již z použití pouhého výrazu »znepokojiti«, že nejde o přímé zděšení, nýbrž že stačí iiž vyvolání nelibého stavu představou zla, jež dle rozšiřované zprávy v obyvatelstvu (v jeho části) vzniknouti má (Milota, pozn. 2 a) k §u 18 zák. na ochr. rep.). Že však tento nelibý stav u vyšším stupni zprávou, jež tuto byla rozšiřována, vyvolán býti může, ba musí, nemůže býti dle toho, co uveveno pochybným a, popírají-li to rozsudky, dospívajíce tak k výroku sprošťujícímu, porušují výrokem svým hmotný zákon v ustanoveni §u 18 čís. 1 zák. na ochranu republiky. V témže ustanovení porušují však sprošťující rozsudky zákon, pokud se opírá o úvahu, že nemusil si býti obžalovaný redaktor vědom toho, že jde o zprávu nepravdivou. Zákon po objektivní stránce vyžaduje ovšem objektivní nepravdivost zprávy, než po subjektivní stránce jest úplně nerozhodno, zda pachatel považuje ji za pravdivou, či má-li nějaké pochybnosti o pravdivosti zprávy, nýbrž rozhodným jest jedině, zda měl dostatečné důvody, aby ji měl za pravdivou. To jasně vysvítá jak ze znění §u 18 čís. 1 (slova »již pokládati za pravdivou nemá dostatečných důvodů«), tak zvláště z ustanovení čís. 3 téhož paragrafu, podle něhož pachatel trestá se přísněji, věděl-li, že zpráva jest nepravdivou.
Citace:
č. 1594. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 313-315.