NPD documents search: Váž. tr., 6 (1924)

Čís. 6508.

Žalobu o zaplacení pohledávky, ohledně níž nedošlo k přerušení řízení podle vládních nařízení ze dne 18. prosince 1924, čís. 274 sb. z. a n. (ze dne 15. prosince 1925, čís. 249 sb. z. a n.), jež však byla přihlášena k soupisu podle nařízení ze dne 7. srpna 1922, čís. 265 sb. z. a n., aniž by však byl dosud československý súčtovací ústav rozhodl o tom, zda jest soupisem povinna, dlužno pro tentokráte zamítnouti.
Tím spíše dlužno tak učiniti dovolacímu soudu, vešla-li za dovolacího řízení v platnost úmluva s republikou Rakouskou, čís. 60 sb. z. a n. na rok 1926.
(Rozh. ze dne 24. listopadu 1926, Rv I 597/26.)
Žalobě tuzemce proti příslušníku republiky Rakouské o zaplacení peněžité pohledávky bylo oběma nižšími soudy vyhověno.
Nejvyšší soud žalobu pro tentokráte zamítl.
Důvody:
V rámci dovolacího důvodu §u 503 čís. 1 a 477 čís. 6 c. ř. s. obírá se dovolatel námitkou nepřípustnosti pořadu práva, kterou již prvý soudce zamítl usnesením do rozsudku pojatým. Dovolatel ve svém odvolání navrhl sice, by rozsudek prvé stolice byl změněn v ten rozum, že se žaloba pro nepřípustnost pořadu práva zamítá, uváděje při tom, že uplatňuje odvolací důvody nesprávného ocenění důkazů, neúplnosti řízení a nesprávného posouzení věci po právní stránce, ale nenapadl též usnesení prvé stolice o oné námitce. Odvolací soud proto neuznal nutným obírati se přípustností pořadu práva v neveřejném sezení a rozhodnouti o této otázce dle §u 473 c. ř. s. usnesením. Tím méně se lze za tohoto stavu věci námitkou nepřípustnosti pořadu práva obírati ve třetí stolici. Tím ovšem není odbyta otázka, o niž v prvé řadě jde, zda zažalovaná pohledávka podléhá vyúčtovacímu řízení, neboť touto otázkou jest se obírati, ježto může vésti k zamítnutí žaloby z důvodu hmotněprávního. Především nutno uvésti, že v tomto sporu nedošlo к přerušení podle vládních nařízení ze dne 18. prosince 1924, čís. 274 a ze dne 15. prosince 1925, čís. 249 sb. z. a n., a nepřijde tu proto v úvahu předpis článku 46 úmluvy mezi Čsl. republikou a republikou Rakouskou o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách ze dne 18. června 1924, čís. 60 sb. z. a n. z r. 1926, v kterémž předpisu jest stanoveno, jak jest takové přerušené spory ukončiti. Spor, o nějž jde, zahájen byl za platnosti vládního nařízení ze dne 7. srpna 1922, čís. 265 sb. z. a n. o soupisu pohledávek a závazků vzniklých v korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a rakouskými. Dle §u 5 poslední odstavec tohoto nařízení jest i pohledávky, o kterých jest pochybno, jsou-li podle tohoto nařízení soupisem povinny, rovněž přihlásiti, jest však tuto skutečnost v přihlášce poznamenati. Jak z dopisu žalobcova ze dne 5. prosince 1922 patrno, měl žalobce pochybnosti o tom, zda jeho pohledávka podléhá soupisu, ale nicméně ji přihlásil a teprve dodatečným podáním prý udal její výši pouze na 1000 Kč a uvedl prý tím přihlášku onu v souhlas s přirážkou, kterou svého času učinil při soupisu k dávce majetkové. Nesporno jest, že žalovaný přihlásil zase závazek svůj u rakouského zúčtovacího ústavu a to v plné výši 46000 korun. O tom, podléhá-li pohledávka nebo dluh soupisu čili nic, jest dle §u 7 cit. nař. povolán rozhodovati jedině čsl. zúčtovací ústav, který přihlášku vrátí, rozhodne-li, že pohledávka nebo dluh nejsou soupisem povinny. Aby zajištěna byla účinnost soupisu až do doby tohoto rozhodnutí, jest dle §u 9 cit. nař. zakázáno konati a přijímati jakékoliv platy, převody a veškerá právní jednání, směřující k urovnání oněch pohledávek a závazků. Důsledkem toho nemůže se věřitel žalobou domáhati placení na dlužníkovi, a není nárok věřitelův na toto přímé placení v zákoně odůvodněn. Jak již v rozhodnutí čís. 4728 sb. n. s. uvedeno, jest žalobu přes to podanou zamítnouti, a není třeba, ba dokonce není ani přípustno, pustiti se do rozboru ostatních sporných otázek. Ježto v nižších stolicích nebylo tvrzeno, že československý zúčtovací ústav již rozhodl o tom, že zažalovaná pohledávka není soupisem povinna, a ježto naproti tomu není vyloučeno, že onen ústav tak rozhodne, měli soudové nižších stolic zamítnouti žalobu pro tentokráte. Tím spíše jest tak učiniti v dovolacím řízení, za něhož úmluva čís. 60/1926, která dle zákona ze dne 21. srpna 1925, čís. 220 sb. z. a n. má moc zákona, vešla již v účinnost. Předpisů této mezistátní úmluvy jest dbáti z moci úřední i v dovolacím řízení. Úmluva tato přimyká se těsně k soupisové akci: tytéž pohledávky a závazky, které dle §u 1 prvý odstavec bod a, b, с nařízení čís. 265/1922 byly předmětem soupisu, podléhají dle I. článku úmluvy vyrovnání upravenému v V. oddílu této úmluvy. Dle §u 25 článku úmluvy čís. 60/1926 podržují přihlášky podle nařízení čís. 265/1922 a rakouského nařízení ze dne 7. září 1922, čís. 675 Sp. z. účinnost pro řízení vyúčtovací: tudíž zase jest vyloučeno, by dlužník přímo platil věřiteli, a věřitel není po hmotněprávní stránce oprávněn, by se na dlužníku domáhal přímého placení. V důsledku toho čl. 46 úmluvy výslovně nařizuje, že jest žaloby na placení těchto pohledávek zamítnouti (o ukončení sporů přerušených, o což tuto nejde, platí, jak již řečeno, jiný předpis). Československý súčtovací ústav v Praze přípisem ze dne 6. června 1926 došlým za dovolacího řízení, oznámil, že zažalovaná pohledávka náleží do zúčtovacího řízení dle článku 25 úmluvy a upozorňuje na její článek 46. Ježto vsak týž ústav sám připouští možnost, že buď shodným výrokem obou zúčtovacích míst nebo mezistátním rozhodčím soudem (čl. 36) bude uznáno, že zažalovaná pohledávka nepatří do zúčtovacího řízení, bylo žalobu zamítnouti jen pro tentokráte.

Citace:

č. 1690. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 490-491.