NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

Čís. 5230.

Dekret dvorské kanceláře ze dne 14. února 1840 č. 1320, č. 410 Sb. zák. soud. nebyl zrušen.
Křivá svědecká výpověď za vyšetřování pro přestupky důchodkové, byla-li stvrzena přísahou a vydána před úřadem, jenž byl obsazen dle předpisu § 656 tr. z. o přestupcích důchodkových, spadá pod § 199 a) tr. z.
(Rozh. ze dne 25. února 1935, Zm I 404/34.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po veřejném líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 15. ledna 1934, jímž byl obžalovaný uznán vinným přestupkem podvodu podle §§ 205, 461 tr. z., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, aby ji znova projednal a o ní rozhodl.
Z důvodů:
Nalézací soud zjišťuje v rozhodovacích důvodech svého rozsudku, že obžalovaný udal dne 22. června 1933 jako svědek před komisí okresního finančního ředitelství v Praze, sestavenou z vyšetřujícího finančního komisaře, zapisovatele a 2 svědků, v trestním řízení důchodkovém, vedeném proti F. K. a A. Z. pro zatajení pozůstalostního jmění, pod přísahou vědomě nepravdu, pokud uvedl, že ani od bratra, ani od matky nic neslyšel, že by bratr prodával dům, a že se dověděl od cizích lidí, že bratr dům prodal, neshledává však v tomto činu obžalovaného skutkové podstaty zločinu křivého svědectví podle §§ 197, 199 a) tr. z., již obžaloba v jednání obžalovaného spatřovala, nýbrž uznává svým rozsudkem obžalovaného vinným pouze přestupkem podvodu podle §§ 205, 461 tr. z. Skutkovou podstatu uvedeného zločinu vylučuje rozsudek nalézacího soudu s odůvodněním, že pod ustanovení § 199 a) tr. z., týkající se křivého svědectví, spadají toliko křivá svědectví, vydaná před soudem, — Čís. 5230 —
jako orgánem nalézání práva a konání spravedlnosti, a že vyšetřující komise finančního úřadu v trestním řízení důchodkovém činná není soudním úřadem v naznačeném smyslu, poněvadž její úkony nejsou úkony soudcovskými. Proti tomuto rozsudku soudu prvé stolice podali zmateční stížnosti státní zastupitelství a obžalovaný.
Zmateční stížnosti státního zastupitelství, dovolávající se číselně důvodů zmatečnosti podle § 281, č. 9 a) a 10 tr. ř., uplatňující však ve skutečnosti pouze posléze zmíněný zmatek, nelze upříti oprávněnost. Dekret dvorské kanceláře ze dne 14. února 1840, čís. 1320, čís. 410 sb. zák. soud. stanoví, že ustanovení § 178 lit. a) I. dílu tr. z., t. j. trestního zákona z roku 1803, je použíti též na křivé svědecké výpovědi učiněné v průběhu vyšetřování pro přestupky důchodkové, byla-li svědectví ta stvrzena přísahou a vydána před úřadem, jenž byl obsazen podle předpisu § 656 tr. z. o přestupcích důchodkových. Citované ustanovení I. dílu tr. z. z roku 1803 o křivém svědectví před soudem vydaném kryje se s ustanovením § 199 a) nyní platného trestního zákona z r. 1852, týkajícím se téhož předmětu. Zmíněný dekret dvorské kanceláře, jejž dlužno pokládati za zákon, nebyl dosud zrušen. Právní názor odvodem obžalovaného hájený, že tento dekret byl čl. IV. uvozovacího patentu k nyní platnému trestnímu zákonu zbaven platnosti, nenalézá v tomto ustanovení zákona opory. Uvedený dekret dvorské kanceláře obsahuje authentickou interpretaci svrchu citovaného ustanovení § 178 lit. a) I. dílu tr. z. z roku 1803, jež platí i pro ustanovení § 199 a) nyní platného trestního zákona, které se, jak bylo již poznamenáno, kryje se zmíněným ustanovením I. dílu tr. z. z roku 1803 o zločinu křivého svědectví (rozh. čís. 848 a 2743 víd. sb., čís. 20 sb. Oe. R., Altmann, Kommentar zum österreichischen Strafrecht, I. sv., str. 561). Trestní zákon o přestupcích důchodkových ze dne 11. července 1835, sb. pol. z. LXIII, č. 112, pak ustanovuje v § 656, o němž se zmiňuje shora citovaný dekret, že úřad, jenž vyšetřuje skutkový děj neb koná výslech, má býti sestaven 1. z řídícího úředníka, 2. z aktuára (zapisovatele) a 3. při vyhledáváních a výsleších, které se nekonají před místní vrchností, z přístojících v § 657 uvedených, t. j. ze dvou svědků. Ze skutkových zjištění rozsudkových vysvítá, že obžalovaný učinil nepravdivé údaje jako svědek v průběhu vyšetřování pro přestupek důchodkový před úřadem sestaveným podle předpisu § 656 tr. z. o přestupcích důchodkových. Kvalifikoval-li nalézací soud přes to zjištěný skutek obžalovanému za vinu kladený, jejž bylo podle toho, co uvedeno, posuzovati výhradně s hlediska ustanovení § 199 a) tr. z. o zločinu křivého svědectví před soudem vydaného, jako přestupek podvodu podle §§ 205, 461 tr. z., spáchaný křivým svědectvím vydaným před úřadem, jejž nelze považovati za soud, podřadil jej nesprávným výkladem zákona pod trestní zákon, jenž se k němu nevztahuje, a zatížil tím svůj rozsudek zmatkem podle § 281, č. 10 tr. ř. stížností uplatňovaným.
Bylo tudíž odůvodněné zmateční stížnosti státního zastupitelství vyhověti a napadený rozsudek zrušiti. Ve věci samé nemohl však nejvyšší soud jako soud zrušovací rozhodnouti, poněvadž v rozsudku a jeho důvodech nejsou zjištěny všecky skutečnosti, na nichž závisí správné použití práva materiálního. Ke skutkové podstatě zločinu křivého svědectví podle § 197, 199 a) tr. z. se vyžaduje po stránce subjektivní, aby si byl pachatel vědom nejen toho, že jeho údaje neodpovídají pravdě, nýbrž i toho, že jeho výpověď je v pravdě svědeckou výpovědí před soudem. (Rozh. čís. 2833 a j. sb. n. s.) V souzeném případě zjišťuje sice rozsudek v rozhodovacích důvodech, že si obžalovaný byl vědom nepravdivosti svých údajů, nezjišťuje však, že si byl vědom i toho, že údaje jím před zmíněnou vyšetřující komisí učiněné, jsou v pravdě svědeckou výpovědí před touto komisí. Náležitého skutkového zjištění v posléze naznačeném směru bylo však v tomto případě nezbytně třeba již proto, že se obžalovaný hájil při hlavním líčení v ten smysl, že se domníval, že je vyslýchán jako spolupodezřelý (jako podezřelý ze spoluviny na přestupku důchodkovém, o němž byl slyšen). Za tohoto stavu věci bylo věc vrátiti soudu I. stolice k novému projednání a rozhodnutí (§ 288, odst. 2, č. 3 tr. ř.).

Citace:

č. 5230. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 109-111.