Steinitz (Dr. Julius), Dispensationsbegriff und Dispensationsgewalt auf dem Gebiete des deutschen Staatsrechts. Ve Vratislavi 1901, str. 88.
Zajímavý spisek tento skládá se z dvou částí. V první z nich vyvozuje se pojem dispensace za hojného použití starší a novější literatury, najmě práva církevního v ten smysl, že dispensace jest akt správy státní, jímž se vylučuje užití určité zásady právní v konkretním, individuálně označeném případě, který by jinak dotčenému pravidlu bylo podrobiti. Spisovatel neshledává podstatného rozdílu mezi dispensací a privilejem; tento jedině tím se vyznamenává, že zakládá subjektivní právo tonru, kdo jím byl obdařen, kdežto pojem dispensace jest ryze negativní. Též udělení milosti neliší se prý od dispensace, nýbrž jest toliko určitým její druhem. Konečně i prominutí berních dávek není dle názoru spisovatelova než dispensací a má dle pravidel pro tuto platných býti posuzováno.
V druhé části jedná spisovatel o moci dispensační. Dle jeho náhledu vyplývá moc dotčená z moci zákonodárné a dlužno tedy pro výkon práva dispensačního zásadně žádati formu zákona, pokud se nestala výslovná delegace ve prospěch zeměpána neb některého úřadu. Tento názor srovnává se s náhledem od Gerberovy epochální publikace v německé literatuře panujícím a jest proveden spisovatelem do všech důsledností, tudíž i co do náležitosti vyhlášky, kteráž se obyčejně při dispensacích v praxi nevyhledává.
Hájili jsme se se stanoviska rakouského práva (Rak. právo ústavní díl III. § 228) v podstatě tytéž názory, ke kterým dochází spisovatel na základě práva v Německu platného a můžeme se tudíž obmeziti na pouhé registrování právě naznačeného obsahu. Pokud se týče sporu, jenž též pro nás nepostrádá zajímavosti, zdali totiž může říšská moc německá dispensovati od pravidel práva zemského a naopak, hájí spisovatel názor, že právo dispensační přísluší výhradně oné moci státní, kteráž oprávněna jest vytknouti pravidla, z nichž se má dispensovati. Toto stanovisko zajisté jest jedině důsledné a správné!
Pražák.