NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2

Čís. 9995.

Převzetím dávky z přírůstku hodnoty nemovitosti k placení nabyvatelem vzešla v prvé řadě nabyvateli povinnost starati se o to, by dávka byla vyměřena tak, jak to vyžaduje jeho zájem. Zcizitel vyhověl úplně své povinnosti, udělil-li nabyvateli plnou moc pro ukládací řízení a ponechal mu, by sám pečoval o správné vyměření dávky. I bez vydání plné moci splnil svou povinnost, odevzdal-li všechna vyzvání a příkazy vyměřujícího úřadu ihned nabyvateli, by sám rozhodl a zařídil, co uzná za potřebné.
(Rozh. ze dne 14. června 1930, Rv I 1437/29).
Žalovaný koupil od žalobce nemovitost a zavázal se ve smlouvě, že zaplatí ze svého dávku z přírůstku hodnoty, pokud bude vyměřena z koupené nemovitosti. Prodatel obdržet od zemského inspektorátu pro zemské dávky vyzvání, by předložil přiznání k zemské dávce z přírůstku, leč vyzvání to předal žalovanému a ten sám úřadu podal přiznání, vyplniv a podepsav je svým jménem, leč bez plné moci. Vyměřovací úřad vydal pak platební rozkaz ze dne 27. března 1925, jímž prodateli byla vyměřena dávka z přírůstku hodnoty 3093 Kč 03 h. Jako nabývací hodnota ke dni 1. ledna 1903 byla vyměřujícím úřadem stanovena hodnota 14000 Kč, úředně předpokládaná, jelikož zcizitel nepodal přiznání. Prodatel ihned tento platební rozkaz sdělil kupiteli, jenž ihned vytknul prodateli, že dávka jest příliš vysoká, že prodatel opominul podati přiznání a tím zavinil, že byla dávka vyměřena příliš vysoko, a odepřel zaplatiti celou dávku a zaslal mu koncept, stížnosti (odvolání) proti výměře dávky a nabízel prodateli na úhradu dávky 1000 Kč pro případ, že stížnost proti platebnímu rozkazu bude zamítnuta, při čemž vysvětlil prodateli dávku na 536 Kč 97 h. Prodatel přes to stížnost již připravenou nepodal, čímž nabyl platební rozkaz právní moci. Ježto kupitel přes opětovné upomínky dávku nezaplatil, zaplatil ji prodatel, by zabránil exekuci vedené proti němu k vydobytí dávky, a domáhal se pak náhrady 3355 Kč (předepsaná dávka s úroky) na kupiteli. Procesní soud prvé stolice přisoudil žalobci 668 Kč maje za to, že dávka měla býti vyměřena jen v této výši. Odvolací soud k žalobcovu odvolání napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud přisoudil žalobci 3093 Kč s 5% úroky ode dne 9. května 1925.
Důvody:
Nelze souhlasiti s odvolacím soudem, že kdyby zesnulý Jindřich K. byl jako zástupce zcizitelů při vyměřování dávky zachoval povinnou bedlivost, byla by sporná dávka z přírůstku hodnoty podle zákona mohla býti vyměřena jen 618 Kč. Odvolací soud vychází při jejím výpočtu z nabývací hodnoty 19947 K 60 h, kterou jest mu obecná hodnota prodaných pozemků ke dni 1. ledna 1903, a ze zcizovací hodnoty 28294 Kč, za něž byly pozemky podle udání stran dne 15. prosince 1920 prodány. Pokud jde o hodnotu nabývací spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na volném zhodnocení znaleckého posudku, jehož správnost podle § 503 c. ř. s. nelze v dovolacím řízení přezkoumati. Že však jako zcizovací hodnota byla výpočtu dávky za základ položena cena, za niž byly nemovitosti podle přednesu stran zcizeny, nelze schváliti. Podle § 6 dávkového řádu ze dne 23. září 1920 čís. 545 sb. z. a n., jenž platil pro sporný případ, může vyměřovací úřad, jsou-li pochybnosti o tom, že vyšetřená zcizovací cena odpovídá obecné hodnotě nemovitosti, vzíti za základ výpočtu přírůstku hodnoty místo ní obecnou hodnotu v době zcizení a dáti ji podle § 17, když jest potřebí, vyšetřiti soudním odhadem. Takové, a to vážné pochybnosti vznikají i v souzeném případě, jakmile se místo nabývací hodnoty 14700 K předpokládané zemským inspektorátem, uzná za obecnou hodnotu pozemků ke dni 1. ledna 1903 19947 K. Rozdíl mezi touto hodnotou a cenou 28294 Kč, za niž byly pozemky dne 15. prosince 1920 prodány, jest tak nepatrný a neúměrný všeobecnému poklesu hodnoty peněz, jenž nastal v letech 1903 až 1920, že, je-li správná vyšetřená obecná hodnota k 1. lednu 1903, nemůže se při úplném nedostatku potřebného vysvětlení udaná zcizovací cena rovnati obecné ceně v době zcizení. Ve zprávě městského stavebního úřadu v Č. ze dne 10. prosince 1924, jež byla nižším soudům jedním
Civilní rozhodnutí XII. 55 z důvodů, ze kterých uznali posudek znalců o obecné hodnotě v roce 1903 za správný, byla sice obecná hodnota k 1. lednu 1903 udána přibližně tak, jak ji udali znalci, totiž 20000 K, ale obecná hodnota v době zcizení dne 15. prosince 1920 byla odhadnuta na 35000 Kč. Nelze se dovolávati tohoto posudku pro správnost hodnoty nabývací, ale nechali jej nepovšimnutým při zjišťování hodnoty zcizovací. Když nižší soudy uznaly, že zemským inspektorátem předpokládaná nabývací hodnota 14000 K byla příliš nízkou, a položily svému výpočtu za základ obecnou hodnotu udanou znalci, měli znalci vyšetřiti také obecnou hodnotu v době zcizení. V tomto směru zůstalo řízení neúplným a bylo by třeba jeho doplnění, kdyby zůstalo při právním posouzení nižších soudů. Avšak ani s tímto nelze souhlasiti. Jest arci správné a v souhlasu s rozhodováním nejvyššího soudu, zvláště i s rozhodnutím čís. 4373 sb. n. s. že zcizitel ručí nabyvateli, jenž převzal za něho dávku k placení, neučiní-li, čeho bylo třeba, by dávka nebyla vyměřena nesprávně, a jest jeho povinností, by v ukládacím řízení hájil loyálně a poctivě zájmy kupitele. To však neznamená, že nabyvatel smí založiti ruce v klín a ponechati zciziteli všechnu starost, by dávka byla vyměřena správně. Převzetím dávky k placení stalo se správné vyměření dávky jeho věci, v prvé řadě jest on sám povinen starati se o to, by dávka byla vyměřena tak, jak to vyžaduje jeho zájem. Také on sám jest povinen nésti útraty odborné porady a právního zastupování, jež se stanou nutnými v ukládacím řízení. Povinnost zcizitelova jest jenom důsledkem předpisu § 13 dávkového řádu, že, i když nabyvatel převezme dávku k placení, provádí se, vyměřovací řízení přece jen se zcizitelem. Tento předpis nepřekáží, by se zcizitel nedal v ukládacím řízení zastupovat, zvláště, by se v něm nedal zastupovat nabyvatelem. Zcizitel vyhoví plně své povinnosti, když udělí nabyvateli plnou moc pro ukládací řízení a ponechá mu, by sám pečoval o správné vyměřování dávky. I bez vydání plné moci splní svou povinnost, když všechna vyzvání a příkazy vyměřujícího úřadu odevzdá ihned zciziteli, by sám rozhodl a zařídil, co třeba zaříditi. Tuto povinnost zcizitel splnil, neboť odevzdal podle nenapadnutého skutkového zjištění prvního soudu úřední vyzvání, aby podal přiznání k dávce, žalovanému, a tento souhlasil, žalovaný podal sám přiznání k dávce a vyplnil předepsaný vzorec. Nelze klásti žalující straně za vinu, že tak učinil neodborně, vadně a neúplně, že podepsal přiznání vlastním jménem, ač nepředložil současně plnou moc, a že neudal v přiznání nabývací hodnotu. Stalo se vlastní vinou žalovaného, že nebyla při předepsání dávky předpokládána nabývací hodnota 15 K za čtvereční sáh, úhrnem 19947 K 60, nýbrž 14000 K. Zda nedostatečnost přiznání mohla býti napravena podáním stížnosti proti platebnímu rozkazu, netřeba uvažovati. Pro rozhodnutí sporu dostačuje nesporná skutečnost, že zesnulý Jindřich K. odevzdal také doručený mu platební rozkaz bez prodlení žalovanému k případnému podání opravného prostředku. Podati jej sám a na vlastní útraty nebyl povinen, již proto ne, poněvadž nemusil si býti vědom toho, že nabývací hodnota 14000 K jest příliš nízká, vyměřená dávka příliš vysoká a že stížnost proti plateb- nímu rozkazu může míti úspěch, mimo to však i proto, že případné příliš vysoké vyměření dávky nezavinil on, nýbrž sám žalovaný nedostatečným přiznáním k dávce a také útraty právního zástupce, jehož pomoci bylo při podání stížnosti patrně třeba, nepotřeboval nésti on, nýbrž žalovaný. Tvrzení, že žalovaný odvolání sám vypracoval a zaslal Jindřichu K. k podpisu a k odeslání, odporuje spisům. Podle předloženého dopisu ze dne 28. dubna 1925 a jeho příloh vyzval sice žalovaný Jindřicha K-a, by podal odvolání, a zaslal mu za tím účelem tři přílohy, kterých mělo býti použito při odvolání, ale již vypracovanou, tehdejšímu dávkovému řádu vyhotovující a k odeslání připravenou stížnost do platebního rozkazu mu nezaslal. Žalující strana prokázala tedy, že nebyla na její straně porušena povinná bedlivost ve vyměřovacím řízení. Jelikož ručí jen za zavinění, nikoliv za výsledek, jest žalobní nárok na náhradu toho, co musela sama zaplatit, ač podle smlouvy měl zaplatiti žalovaný, podle § 1358 obč. zák. odůvodněn, a bylo žalobě vyhověti, aniž bylo třeba navrhovaného doplnění řízení. Odsouzen byl žalovaný k náhradě předepsané dávky 3093 Kč 03 h s 5% úroky z prodlení ode dne splatnosti, jež nastala podle zjištění nižších soudů dne 9. května 1925. Pro přisouzení požadovaných úroků z úroků a exekučních útrat není právního důvodu. V té příčině zůstává při zamítnutí žaloby.

Citace:

Čís. 9995. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 68-71.