NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 2

Čís. 4509.

»Zhýralým« (§ 13 písm. f) rozl. zák.) jest život, odlišující se, ať co do hospodárnosti, ať co do mravnosti tak příkře od pravidel panujících názorů, že jest to pokládati s objektivního hlediska za zavržitelné.
Spočívá-li rozlukový důvod v určitém stavu, jest na soudě, by, jednaje o návrhu na rozluku dle §u 17. rozl. zák., zkoumal, zda jest tu stav ten ještě v době rozluky.
Nasvědčují-li skutečnosti, vyšlé na jevo ve sporu o rozvod, že byl jeden z manželů převážně vinen na rozvratu, nemůže se tento manžel domáhati rozluky dle §u 17 rozl. zák.

(Rozh. ze dne 30. prosince 1924, R II 380/24.)
Právoplatným rozsudkem zemského soudu v Opavě ze dne 4. června 1923 uznáno bylo na rozvod manželství z oboustranného zavinění manželů. Důvody rozvodovými byly nepořádný život manželky a hluboký rozvrat manželství. Manžel Benedikt D. žádal pak v roce 1924, aby na základě tohoto rozsudku z těchto důvodů povolena byla podle §§ 17 a 18 rozl. zákona rozluka manželství. Usnesením prvé stolice bylo žádosti vyhověno, protože oním rozsudkem zjištěny byly skutečnosti, zakládající rozlukový důvod ve smyslu §u 13 h) rozl. zákona (hluboký rozvrat manželství), takže souhlasu druhé strany k rozluce není potřeba. Rekursní soud odkázal manžela se žádostí o povolení rozluky manželství na pořad práva. Důvody: Podle §u 17 a násl. rozl. zákona lze povoliti rozluku jenom tehdy, jestliže skutečnosti, ve sporu o rozvod na jevo vyšlé, byly by již tehdy odůvodnily výrok o rozluce, kdyby oň bylo bývalo žádáno. Přisvědčiti jest stěžovatelce, že tomu v tomto případě tak není. Že by skutečnosti, z nichž rozsudek usoudil na nepořádný život stěžovatelčin, byly dostatečné k přesvědčení, že u stěžovatelky lze mluviti o životě zhýralém (lit. f), napadené usnesení netvrdí, nehledíc k tomu, že rozsudek zjišťuje pouze skutečnosti z minulých let a nikoliv, že stěžovatelka dosud vede neb alespoň že ještě také v době rozsudku vedla život zhýralý, jak to jako podmínku rozluky předpokládá lit. f) § 13 zákona rozl. Tento důvod tedy odpadá. Pokud se týká druhého důvodu, byl by žalobce ve sporu rozvodovém podle druhé věty lit. h) zákona jen tehdy mohl s úspěchem žádati o rozluku, kdyby rozvratem nebyl býval sám převážně vinen. Avšak v rozvodovém rozsudku jest jasně vysloveno, že právě jeho beze vší pochybnosti stihá daleko převážně zavinění na rozvodu a tedy také na rozvratu, což se tam odůvodňuje tím, že se žalobce opětovně dopustil cizoložství.
Nejvyšší soud nevyhověl manželovu dovolacímu rekursu.
Důvody:
Návrh Benedikta D. na povolení rozluky manželství podle §u 17 rozl. zák. v řízení mimosporném na podkladě provedeného sporu o rozvod opírá se o tvrzení, že rozsudkem, ve sporu tom vydaným, byly zjištěny skutečnosti, jež zakládají důvody rozluky dle §u 13 lit. f) a h) rozl. zákona. Usnesení soudu prvé stolice nezabývá se arciť — jak soud rekursní správné podotýká — otázkou, zda skutečnosti, v nichž rozsudek, vyslovivší rozvod, spatřoval rozvodový důvod nepořádného života manželčina, jsou toho rázu, by na jich základě bylo lze usuzovati na její zhýralý život dle §u 13 lit. f) rozl. zákona; stalo se tak patrně proto, že soud prvé stolice shledával hluboký rozvrat manželství postačitelným k odůvodnění rozluky dle §u 17 zákona. Opomenutí to není však ani pro soud rekursní ani pro soud dovolací důvodem, aby se otázkou tou nezabýval. Co jest rozuměti životem zhýralým, zákon neuvádí; dle důvodové zprávy má výraz ten odpovídati asi pojmu »života nečestného« podle švýcarského zákona a znamenati něco více, než nepořádný život §u 109 obč. zák. Nečestným jest to, co dle všeobecných názoru se příčí pojmu cti a se proto považuje za zavržitelné, dle dodatku, jejž § 109 obč. zák. (»jímž značný díl jmění žalujícího manžela anebo dobré mravy rodiny jsou ohroženy«) připojuje, jest nepořádným životem takové chování, které jak v hospodářském tak i mravním směru se od obvyklého způsobů života odchyluje. Jest tedy zhýralým životem rozuměti život, který od pravidla, odpovídajícího panujícím názorům, se odlišuje ať ohledně hospodárnosti, ať ohledně mravnosti tak příkře, že to jest, objektivně posuzováno, pokládati za zavržitelné. S tohoto hlediska posuzovány naplňují zajisté okolnosti, rozvodovým rozsudkem zjištěné, pojem života zhýralého po rozumu §u 13 lit. f) rozl. zákona, neboť rozsudek ten zjišťuje, že Michalina D-ová v Čitě a Oděse děvčata své dámské kapely sváděla k smilstvu a peníze, jimi takto získané, jim odebírala, že se tedy dopouštěla kuplířství, a že počínání toto bylo způsobilé, ohroziti dobré mravy, dobrou pověst jejího manžela. Než tím nejsou ještě vyplněny veškeré předpoklady, jichž zákon požaduje ku povolení rozluky dle §u 17 rozl. zákona. Nestačiť, aby žadatel měl již tehdy, kdy bylo uznáno na rozvod, z důvodu, z něhož byl rozvod vysloven, platný nárok na rozluku, nýbrž jest zapotřebí, aby onen důvod rozluky posud trval. Zákon sám ovšem uvádí v § 17 posl. větě toliko případ duševní choroby, v §u 13 lit. g) uvedené, která, byvši zde v čase rozvodu, v čase žádosti za rozluku více neexistuje; naproti tomu praví důvodová zpráva (str. 16), že bude na soudu, by zkoumal, zda také nyní, v čase, kdy má vysloviti rozluku, výsledky, zjištěné ve sporu o rozvod, se nezměnily tak, že by nyní rozluky nepřipouštěly, dále, že to má praktický význam hlavně při duševních nemocech, jež v čase rozluky již pominuly. S tímto nazíráním souhlasí téměř doslovně prováděcí nařízení čl. II č. III. odstavec druhý. Vzhledem k tomu nelze pochybovati o tom, že zákon, mluvě o duševní chorobě, chtěl uvésti toliko příklad nejvýraznější, neboť není vnitřních důvodů, jež by poukazovaly k tomu, že zákon ohledně rozlukového důvodu §u 13 lit. g) chtěl stanoviti zvláštní, výjimečnou normu. Bude tedy na soudu, aby ve všech případech, kde důvod rozlukový nespočívá v určitých okolnostech, nýbrž v jistém stavu, zkoumal, zda-li stav ten doposud trvá. V tom směru nebylo však nic zjištěno, ba ani žadatelem samým nic tvrzeno, co by poukazovalo k tomu, že manželka jeho dosud zhýralý život vede, ano dokonce nebylo to zjištěno ani ve sporu o rozvod, neboť okolnosti, z nichž rozsudek uznal na rozvodový důvod nepořádného života manželčina, udály se před mnoha léty. Nemůže tedy žadatel žádost o rozluku opírati o rozlukový důvod §u 13 lit. f) rozl. zákona. Avšak ani druhého uplatňovacího důvodu §u 13 lit. h) rozl. zákona nemůže se žadatel s úspěchem dovolávati, třeba že rozsudek uznal na rozvod z důvodu rozvratu manželství. Dle § 17 rozl. zákona může soudce v mimosporném řízení vysloviti rozluku jen tehdy, kdyby byl mohl tuto rozluku vysloviti i soudce sporný, předpokládajíc, že o ni bylo žalováno. S tohoto hlediska musí soudce nesporný uvažovati, zdali by »skutečnosti, ve sporu o rozvod na jevo vyšlé, byly již tehdy odůvodnily výrok o rozluce«. Docílí ti rozluky z důvodu §u 13 lit. h) rozl. zákona sporem může jen ten z manželů, jenž nemá na rozvratu manželství viny převážné; nasvědčují-li skutečnosti, ve sporu o rozvod na jevo vyšlé, tomu, že manžel — žádající nyní za rozluku — na tomto důvodu rozluky jest převážně vinen, jest patrno, že by ve sporu úspěchu nemohl dosíci. Tato právní situace nemůže doznati změny ani v řízení, jež se zabývá přeměnou právě tohoto rozvodu v rozluku na témže podkladu; bylo by to zároveň v příkrém rozporu se zásadami hmotného práva, obsaženými v §u 13 rozl. zák. Pouhá úprava řízení — a jen o takovou jde — nemůže nikdy zvraceti zásady, na nichž spočívají předpisy hmotného rázu, zde tedy předpisy o přípustnosti rozluky. V tomto případě zjistil rozsudek ve sporu o rozvod, že na rozvodu má žadatel, nyní rozluky se domáhající, daleko větší zavinění. Tím jest vyslovena převážná jeho vina a vývody dovolacího rekursu, které se snaží dovoditi, že výraz »daleko větší« není totožným s výrazem »převážný«, musejí se minouti s úspěchem, poněvadž při obyčejném, duchu řeči odpovídajícím výkladu nelze míti pochyby o tom, že oba výrazy jsou synonyma. Poněvadž dle toho, co uvedeno, ani soudce sporný, kdyby o rozluku bylo bývalo žalováno, na ni by nebyl mohl uznati, nelze ji vysloviti ani v řízení nesporném dle §u 17 rozl. zákona.

Citace:

č. 4509. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 832-834.