Čís. 4135.

Dopravní řád železniční. Reklamace, podaná oprávněnou k tomu osobou, nepozbývá povahy reklamace již tím, že doklad o postupu nároku jest formálně vadným.
(Rozh. ze dne 10. září 1924, Rv I 752/24.)
Žalobě pojišťovny, jíž byl příjemce vykradené zásilky postoupil náhradní nárok proti dráze o náhradu škody, bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání, opírající se o § 503 čís. 4 c. ř. s., spatřuje nesprávné právní posouzení v tom, že i odvolací soud pokládá dopis, který žalující pojišťovna zaslala dne 10. října 1922 ředitelství státních drah, za reklamaci, stavící dle čl. 45 mezinárodní úmluvy a § 98 (3) žel. dopr. ř. až do vyřízení dráhou zákonné jednoroční promlčení. Dopis ten nelze prý považovati za reklamaci, poněvadž přiložený mu průkaz o postupu nároku na náhradu škody ze smlouvy nákladní jest formálně vadným. Při tom žalovaná strana nepopírá, že příjemce vykradené zásilky nárok na náhradu škody již před 10. říjnem 1922 platně odstoupil žalující pojišťovně, takže tato byla k reklamaci oprávněná, ale, odvolávajíc se na čl. 26 mezinárodní úmluvy, hájí názor, že reklamace, podaná třetí osobou, může se jen tehdy pokládati za řádnou, promlčení stavící reklamaci, je-li doložena písemnou, formálně zcela bezvadnou postupní listinou. Výjimečně přísná povinnost k náhradě škody, železnici uložená, opravňuje ji prý k tomu, aby i od stran směla požadovati přesné dodržení předpisů o reklamaci. Názoru dovolatelovu nelze přisvědčiti. Ani čl. 26 ani jiný článek mezinárodní úmluvy, ani železniční dopravní řád neobsahují předpisu o tom, že platnost a účinnost postupu práv ze smlouvy nákladní jsou vázány určitou formou. Platí tu všeobecné předpisy zákonné (§§ 883, 1392—1399 obč. zák., čl. 317 obch. zák.), dle nichž platnost její nezávisí ani na písemné ani na jiné formě. Ovšem ustanovuje prováděcí nařízení k §u 99 (3) žel. dopr. ř., že mimosoudní nároky, ohlášené jinou osobou, než k tomu oprávněnou, mají býti doloženy zvláštním, řádně kolkovaným a oprávněnou osobou podepsaným průkazem (jako postupní listinou, plnou mocí, kupeckou poukázkou, kupeckým návěstím), jejž si železnice ponechá, ale tento předpis opravňuje železnici jenom, by odepřela výplatu tomu, kdo se nemůže vykázati takovým a to formálně bezvadným průkazem, a by vyřídila tedy jeho reklamaci odmítavě. V ten rozum, že by reklamace, podaná osobou k tomu oprávněnou, pozbyla pro formální vadu předloženého dokladu o postupu povahu reklamace, totiž mimosoudního ohlášení nároku, jež dle §u 98 (2) žel. dopr. ř. a čl. 45 mezinárodní úmluvy staví promlčení, nemůže býti vykládán. Žádný z těchto předpisů neváže uvedený účinek reklamace na jinou podmínku, než aby se stala písemně. Ze všeobecných zásad o promlčení a jeho stavení plyne ovšem jako další podmínka, že reklamace musí býti podána osobou, jíž nárok přísluší, o tom však není v tomto případě sporu. Jelikož není sporu ani o tom, že, sluší-li dopis ze dne 10. října 1922 pokládati za reklamaci stavící promlčení, byla žaloba podána v jednoroční promlčecí lhůtě, byla námitka promlčení zamítnuta právem.

Citace:

č. 4135. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 220-221.