NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 5042.

Pohledávku, složenou na soudě dle §u 307 ex. ř. (1425 obč. zák.), jest rozvrhnouti dle zásad §§ 283—287 ex. ř.
Dle dvor. dekr. z 18. července 1828, čís. 2354 sb. z. s. přísluší právo zástavní k požárním náhradám, jichž není použito k obnově stavení, osobám, pro něž váznou na nemovitosti požárem poškozené práva knihovní; platí pro ně knihovní pořadí.
K náhradě výměnkářských dávek jest při rozvrhu těchto požárních náhrad užíti předpisů §§ 225 a 226 ex. ř.
(Rozh. ze dne 19. května 1925, R I 380/25.)
Rozvrhuje požární náhradu za škodu, způsobenou požárem nemovitosti, zamítl soud prvé stolice návrh výměnkáře, by mu byla přikázána uhražovací jistina na vybývání příště splatných výměnkových dávek. Rekursní soud návrhu výměnkáře vyhověl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu vymáhajícího věřitele.
Důvody:
Jde o rozvrh požárních náhrad, které byly několika věřitelům přikázány k vybrání a pojišťovacími ústavy na soudě složeny. Přikazovacími usneseními v moc práva vešlými, jest především rozhodnuto, že nejde o pojišťovací částky, jichž by bylo použíti k obnově poškozeného stavení nebo k doplnění příslušenství a jež by v důsledku toho byly dle §§ 290 čís. 2 ex. ř. z exekuce vyňaty. Zcela správně uvádí rekursní soud, že tu § 79 poj. řádu ze dne 22. listopadu 1915, čís. 343 ř. zák. ani §u 79 poj. zákona ze dne 23. prosince 1917, čís. 501 ř. zák. nepřicházejí v úvahu, ježto tyto předpisy již a ještě neplatí. Ani k §u 215 čís. 4 ex. ř. nelze přihlížeti, ježto nemovitost, požárem poškozená, dosud nebyla exekučně zcizena. Nicméně počínal si soud prvé stolice jako soud exekuční správně, přikročiv k rozvrhu požárních náhrad podle zásad exekučního řízení. Činí-li si na pohledávku, která byla k vybrání přikázána, nárok též jiné osoby, jest podle §u 307 ex. ř. poddlužník oprávněn a za určitých podmínek i povinen, by pohledávku složil u exekučního soudu pro všechny tyto osoby (§1425 obč. zák.). Složenou pohledávku jest pak rozvrhnouti dle zásad §§ 283—287 ex. ř. (Srv. Fürstl »Rak. civ. proc. zákony« vyd. 1899 sv. II. str. 623, Neumannův komentář k ex. ř. výklad k §u 307.) O takový případ tu jde, neboť požární náhrady jsou jednak přikázány k vybrání, jednak si na ně činí nárok i jiné osoby, zejména i osoby, pro něž váznou na nemovitosti, požárem poškozené, práva knihovní. Není bráno v pochybnost, že tyto požární náhrady rozvrhnouti jest mezi ony osoby, pro něž na nemovitosti, požárem poškozené, váznou knihovní práva, ježto jim dle dvor. dekretu ze dne 18. července 1828, čís. 2354 sb. z. s. přísluší právo zástavní k požárním náhradám, jichž není použito k obnově stavení (srv. plenisimární rozhodnutí býv. nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 8. června 1904, pres. 179 sb. Nowak čís. 694), a jest jen spor o to, zda k náhradě výměnkářských dávek lze i při rozvrhu těchto požárních náhrad použíti předpisu §u 225 a 226 ex. ř., či zda jest výměnkáře odkázati na nemovitost požárem poškozenou. V dvorním dekretu ze dne 18. července 1828, čís. 2354 sb. z. s. není sice určeno pořadí, jaké přísluší věřitelům při úkoji z požární náhrady jako surogátu reality samé, ale to proto, že se samo sebou rozumí, že pro ně platí knihovní pořadí. Proto nemůže se stěžovatel domáhati toho, by on, ač má zadnější pořadí, byl z požárních náhrad uspokojen před výměnkářským právem přednějšího pořadí. Nerozhodno jest při tom, že snad stěžovatel energičtěji vůči dlužníkům vystupuje a tím pohledávka jeho jest pro dlužníky tíživější. Schváliti jest i další postup rekursního soudu, jenž, uznávaje přednostní právo výměnkářovo, za obdobného použití předpisů §§ 225 a 226 ex. ř. již z této rozvrhové podstaty vyštipuje úhradní jistinu potřebnou k tomu, aby budoucí výměnkářské dávky byly zajištěny, a jest úplně spravedlivo, že, když důsledkem toho jsou požární náhrady vyčerpány, stěžovatel s úkojem svého zadnějšího knihovního práva poukazuje se na realitu požárem poškozenou. Jak dále nesporno, k exekučnímu prodeji reality nedošlo, ježto dražební řízení v čas požáru vedené, bylo zrušeno. Tím nedospělo k účinnosti ustanovení dražebních podmínek, že vydražitel má převzíti plnění výměnku bez započtení do nejvyššího podání, a není proto výměnkář, jak stěžovatel mylně míní, vázán těmito dražebními podmínkami v tom směru, že by se nyní směl úkoje svých práv domáhati jen z reality samé. Byl tudíž rekursní soud i za těchto okolností oprávněn, by, používaje obdoby §§ 225 a 226 ex. ř. vyměřil úhradní jistinu ku krytí budoucích výměnkářských dávek. Rekursní soud při tom dále stanovil, že z uhražovací jistiny má výměnkář po dobu svého života právo vybírati si čtvrtletní důchod 623 Kč 75 h, rovnající se ceně čtvrtletních dávek. Je-li s tím spokojen nejen výměnkář, nýbrž i dlužníci, dočasní vlastníci reality výměnkem zatížené, a nežádají-li, aby vlastník reality ony částky dostával na to, by dávky vybýval in natura, jako tomu jest při převzetí reálního břemena na započtení do nejvyššího podání, není napadeným usnesením v tomto směru dotčen stěžovatel. Zbytečná jest jeho obava, že by výměnkář kromě reluta mohl ještě žádati od vlastníka plnění dávek in natura, ježto prý shořelý mlýn jest znovu vybudován, a že by vlastník reality, jenž napadené usnesení doručeno dostal, výměnkáři vlastně dvakrát odváděl dávky. I pro případ exekučního zcizení není této obavy. K tomu, že mají býti budoucí výměnčí dávky ukájeny nikoliv in natura, nýbrž pobíráním čtvrtletních částek 623 Kč 75 h, bude lze dle §u 21 odh. řádu přihlížeti při dražebním řízení, k němuž by snad v budoucnosti došlo, a při exekučním odhadu zatížené reality; kdyby se tak přece nestalo a vydražitel by dle dražebních podmínek převzal výměnek k plnění in natura, pak by došlo po případě k uvolnění nevyčerpaného dosud zbytku úhradního kapitálu, vyměřeného napadeným usnesením. K vývodům stěžovatelovým, že prý zapravením privilegovaných pohledávek a odpadnutím pohledávky záložny, která výměnku předchází, knihovní pořadí výměnku se zlepšilo, nelze přihlížeti; zrovna tak lhostejno jest, že stejným způsobem zlepšuje se i pořadí pohledávky stěžovatelovy. Okolnost pak, že výměnkář ve svém rekursu do usnesení prvé stolice odůvodňoval své právo na zřízení uhražovacího kapitálu též předpisem §u 222 ex. ř., jest pro věc nerozhodna; stačí, že se Josef K. ohražoval proti návrhu dovolacího stěžovatele, aby výměnek jeho odkázán byl na krytí z reality požárem poškozené.

Citace:

č. 5042. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 929-931.