Prof. Dr. Jar. Sedláček: Obligační právo. V Brně 1924. str. 327. — Autor v předmluvě odevzdává svou knihu především akademické mládeži. Pokládá ji v první řadě za učebnici. Jsem přesvědčen, že v tomto směru splní plně svůj úkol, zejména že pobídne vysokoškolské posluchače, aby učíce se jí, samostatně přemýšleli a nedovolí jim pouhé receptivní učení předepsané látky. Stejně však jsem přesvědčen, že zaujme každého jiného soudného čtenáře odborného vzdělání, který jistě nalezne v autorově dílu knihu samostatného, originálního a v naší české literatuře ojedinělého pojetí všech problémů práva obligačního a uzná, že Sedláčkova přítomná kniha vedle svého pedagogického cíle representuje dílo významné hodnoty theoretické, jež novými cestami v intencích t. zv. normativní theorie řeší otázky práva obligačního a řadí je v nový svérázný systém.
Nemohu ve stručné recensi poukázat v plné šíři na všechny původní myšlenky, jež Sedláčkova kniha přináší. Chci proto čtenáře seznámit pouze s hlavními výtěžky autorovy práce, aby tak poněkud byl informován o významu přítomné knihy.
V úvodě kritisuje autor tradiční rozdělení soukromého práva na právo věcné a obligační. Rozdíl nám skýtá pouze hledisko hospodářské, z něhož uznáme relevanci distinkce mezi normami chránící bezprostřední moc člověka nad věcí (pr. věcné) a pouhou naději, exspektaci, že určitá věc jednáním jiného subjektu do mé moci se dostane (pr. obligační). Naproti tomu hledisko právní nám v obou případech zjeví pouze právní povinnosti, formálně zcela stejné. Rozdílu právně relevantního zde není, pojem obligačního a věcného práva jest obsahovým a pro právní vědu pouze pomocným.
Tímto úvodem vyznává Sedláček své vědecké kredo, ostatně již dříve provedené v minulých pracích jako »Vlastnictví a vlastnické právo«, »Pozemková reforma« a pod. Jest stoupencem Weyrovy a Kelsenovy theorie normativní, kterou svým způsobem uvádí do konkrétních problémů soukromého práva t. j. bojuje za čistotu methody, což v soukromém právu znamená vypořádat se hlavně s hlediskem hospodářským — stejně jako ve veřejném s politickým — a chce svou vědní materii vyložit na linii theorie vycházející z pojmu právní povinnosti. Při čtení knihy měl jsem jasný dojem, jak tento Sedláčkův zásadní postoj pomáhá jemu zdařile a jadrně řešit mnohé theoretické otázky. Upozorňuji na př. na kapitolu o obsahu smlouvy, kde používaje Merklovy myšlénky o stupňovitosti právního řádu (norma nižší má svůj logický důvod ve vyšší atd.) vysvětluje meze smluvní povinnosti. Smlouva protiprávní jest již z logických důvodů neplatná, poněvadž odporuje normě vyšší, svému logickému důvodu. Totéž hledisko dává autorovi vodítko v kapitole o subjektech smlouvy obligační, kde vyzdvihuje postavení dlužníkovo jako subjektu povinnosti v smluvní normě obsažené, v kapitole o solidaritě, kde dokazuje samostatnost solidárních povinností, jichž pojítkem jest pouze identita předmětu závazku smluvního, o smlouvách ve prospěch osob třetích, převzetí dluhu, v části třetí, kde pojednává o smlouvách solučních a zániku závazku a demonstruje, jak odvozená norma soluční deroguje odvozenou normou obligační, a rozebírá všechny způsoby zániku konkrétní povinnosti. Míst tohoto druhu, kde Sedláček prokazuje praktickou upotřebitelnost za svou přijaté normativní theorie, jest ovšem daleko více, mohu říci, že celá kniha jeho jest toho skvělým dokladem.
Leč Sedláček není jednostranným. Ví dobře, že k výkladu positivního práva náleží též výklad právních skutečností, které jsou částí toho »světa, jenž jest« a dány proto buď hlediskem ryze kausálním nebo účelově — hospodářským. Tak na př. vymezí si možný obsah povinnosti jako dění, jež má býti (»úkon«) a ptá se po předmětu úkonu. Jest to odpověď na otázku: »Quod debetur«. Tuto otázku nemůžeme odpověděti dedukcí z pojmu normy, poněvadž všeobecná dedukce zastavuje se u pojmu obsahu povinnosti, úkonu. Odpověď však nám dá positivní právo, které stanoví, že každá smlouva musí míti majetkovou hodnotu. To plyne z pojmu a tvoří předmět smluvního závazku. Rozváděje pak pojem předmětu závazku smluvního, daného tak hlediskem hospodářským, vymezuje jeho náležitosti možnost, resp. nemožnost, dovolenost, pojem zkrácení přes polovinu hodnoty, jedná o jeho dělitelnosti (určuje ji hospodářský účel stranami stanovený), určitelnosti a pod.
Znamenitá jest Sedláčkova kapitola o důvodu smlouvy obligační. Autor upozorňuje nejdříve na její mnohoznačnost v panující doktrině a pak vymezuje její podstatu. Seznává, že závazek individualisujeme poukazem na to, jaké povinnosti strany určitou smlouvou na sebe vzaly a jaký jest jich vzájemný vztah. Tento vzájemný poměr smluvních závazků určen jest hospodářským účelem smlouvy (závazek dát koně a závazek vyplatit peníze spojen jest hospodářským účelem směny koně za peníze, trhem), jejž pak zoveme kausou závazku a jenž individualisuje nám t. zv. smlouvy kausální.
V partii o smluvním konsensu zdůrazňuje autor objektivní hledisko při výkladu smluv. Zkoumáme pouze to, co dle objektivního výkladu podává se z jednání smluvníků t. j. jejich projev. Ten jedině jest relevantní právní skutečností (nikoliv vůle jako psychický affekt stran), ten jedině musí býti vážný, jinak jest smlouva simulována, a volný. Pak-li mezi tímto projevem a zevní jeho formou (slovním nebo písemným vyjádřením) jest rozpor, mluvíme o omylu. Omyl se týká vždy jen obsahu smlouvy, jest vždy rozporem, jen mezi zevním vyjádřením a objektivním projevem stran, jenž tvoří skutkovou podstatu, obsah smluvní povinnosti, a to i při smlouvách bezúplatných, kde mluví se o omylu v pohnutce, neboť i při těchto smlouvách, jak autor blíže dokazuje, náleží pohnutka do smluvního pojmu a musí býti z něho objektivně zjistitelná. Tím snaží se autor vyloučiti z interpretace smlouvy subjektivní momenty.
Zevrubné a pro praxi zvlášť cenné jsou Sedláčkovy partie o smlouvách ve prospěch osob třetích, o změně osoby věřitelovy a dlužníkovy, o smlouvách zajišťovacích (zajišťovací převod, jehož zásadní platnost autor uznává), jednostranných právních jednáních a všech způsobech zániku závazku (subrogace, poukázka). Čistý výtěžek normativní theorie, jak již shora jsem uvedl, jest celá Sedláčkova theorie jednání solučních, kde správné pochopení solučního jednání jako smlouvy umožňuje autorovi určiti jeho náležitosti. Na požadavek určitosti solučního jednání navazuje autor svou theorii o kondikcích. Soluční jednání musí býti určité t. j. musí obsahovati poukaz na závazek, který má býti zrušen. Relaci soluce a závazku říkáme důvod soluce. Pak-li soluční smlouva zruší závazek, jenž po právu neexistuje, nemá důvodu t. j. určitého obsahu, jejž by negovala, a proto jest zcela neplatná. Soluční smlouva zpravidla však bývá složena ze soluční a z obligační stránky a proto nedostatkem důvodu nestává se absolutně neplatnou, neboť nadále platí alespoň co do stránky obligační. Dlužníku však dány jsou obrany, t. zv. kondikce, jimiž může obligační stránku soluční smlouvy zvrátiti.
Jsou ještě mnohá místa autorova díla, jež zasluhují spravedlivě povšimnutí (na př. naturální závazky, nepravidelné plnění a j.), leč v přítomné recensi, jejíž účel jest jen ryze informativní, nemohu se o nich šířiti. Odporučuji za to Sedláčkovu knihu každému, kdo o problémy smluvního práva vážně se zajímá, k podrobnému studiu v pevném přesvědčení, že jeho výtěžek bude nemalý.
Dr. Adolf Procházka.