Čís. 1350.

Padělání peněz a cenných papírů (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 269 sb. z. a n.).
Padělané peníze udává za pravé (§ 4, odstavec třetí, zák.) nejen ten, kdo je sám posunuje vědomě za pravé v jich oběhu, nýbrž i ten, kdo se domáhá tohoto cíle buď poslem anebo spoluvinníkem.
(Rozh. ze dne 14. listopadu 1923, Kr I 1335/22).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle §u 4. (3) zákona ze dne 22. května 1919, čís. 269 sb. z. a n. — mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska zmatku dle §u 281. č. 9 a) tr. ř. stížnost uplatňuje, že skutková podstata přečinu dle §u 4. (3.) zákona ze dne 22. května 1919, čís. 269. sb. z. a n. vyžaduje, by pachatel uváděl přímo v oběh peníze padělané vědomě za pravé, a že nelze tedy činiti stěžovatele zodpovědným za budoucí nezjistitelné jednání (úmysl) osoby, která by byla bankovky padělané od stěžovatele převzala jako nepravé a tak mu přičítati t. zv. dolus eventualis. Stěžovatel jest na omylu, neboť nalézací soud po stránce subjektivní zjišťuje, že stěžovatel počítá s tím, že číšník v obecním domě nebo jiná osoba bankovky koupí a pak nepozorovaně prodá za pravé. Tím zjišťuje, že stěžovatel zamýšlel použiti číšníka neb jiné osoby za nástroje k udání dotyčných bankovek za pravé. Může tedy býti řeč jen o t. zv. dolus direktus; nikoliv eventualis. Že by však bylo při přečinu dle §u 4. (3.) cit. zák. vyloučeno, dopustiti se ho pomocí třetí osoby jako nástroje ničím odůvodněno není. Dle §u 239. tr. zák. platí předpis §u 5. tr. zák. také pro přečiny, pokud zákon sám v jednotlivých případech nenařizuje odchylky nebo pokud výjimky takové ze zvláštní povahy přečinu neplynou. V §u 4. (3.) cit. zák. taková výjimka nařízena není a nelze seznati, proč by měl býti beztrestným ten, kdo udává peníze padělané za peníze pravé spoluvinníkem. Podstata činu v §u 4 cit. zák. naznačeného je posunutím padělku v jeho oběhu a tím ohrožení zájmů veřejných. Udává proto padělané peníze za pravé ve smyslu zákona nejen ten, kdo posunuje je vědomě za pravé v jich oběhu sám, nýbrž i ten, kdo se domáhá toho cíle buď poslem, buď spoluvinníkem. Při tom jest lhostejno, z jakých pohnutek tak jedná.

Citace:

č. 1350. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 485-486.