NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 81.

Přisvědčí-li porotci, zodpověděvše záporně hlavní otázku po zločinu těžkého uškození na těle, k eventuelní otázce po překročení nutné obrany, v níž poukázáno na čin, naznačený v otázce hlavní, jest pro odsouzení pro překročení nutné obrany zjištěn objektivně čin, vyznačený v otázce hlavní.
(Rozh. ze dne 25. září 1919, Kr II 99/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Karla H. do rozsudku krajského jakožto porotního soudu ve Znojmě, jímž stěžovatel uznán byl vinným přestupkem proti bezpečnosti života dle § 335 tr. z.
Důvody:
Zmateční stížnost vytýká, že soudní sbor pojal ve svůj rozsudek skutkovou okolnost, nezjištěnou výrokem porotců, totiž okolnost, že z jednání obžalovaného vzešlo těžké tělesné poškození člověka. Okolnost ta prý nebyla obsažena v otázce III. porotci kladně zodpověděné, již jedině měl prý soud, subsumuje čin, jímž porotci obžalovaného uznali vinným, pod ustanovení zákona, vzíti za základ. Výrokem porotců bylo prý jen zjištěno, že obžalovaný, hodiv sudem po Karlu L., překročil meze obrany nutné k odvrácení bezprávného útoku na svůj život a tím dopustil se jednání, jehož nebezpečnost pro život snadno bylo lze seznati; tím zjištěna prý je jen skutková podstata § 431 tr. z. Že vůbec z jednání toho vzešlo tělesné poškození a že zejména poškození to bylo těžké, porotcové prý nevyslovili, takže prý tu není podkladu k odsouzení dle § 355 tr. z. »Činem«, o němž mluví III. otázka eventuální, nedá prý se rozuměti celá skutková a právní podstata obsažená v otázce první, neboť popřením otázky prvé vyslovili prý porotcové, že obžalovaný vůbec se nedopustil činu v otázce té uvedeného. I příčilo prý se zdravému rozumu, předpokládati, že otázka III. nese se k tomu, zda obžalovaný, páchaje čin, jehož se vůbec nedopustil, předsevzal jednání ... Činem v otázce III. zmíněným lze prý proto vyrozumívati jen hození sudem. K těmto vývodům zmateční stížnosti nelze nikterak přisvědčiti. První otázka hlavní obsahovala, hovíc předpisu § 318 tr. ř., čin obžalovanému za vinu kladený se všemi zákonnými znaky trestného jednání, jakož i se zvláštními okolnostmi činu dle doby, místa a předmětu, pokud toho bylo třeba ke zřetelnému individualisování činu. Zákonným znakem činu, obžalovanému za vinu kladeného, hození sudu do obličeje L., byl po stránce subjektivní úmysl nepřátelský, po stránce objektivní těžké tělesné poškození Karla L., použití nástroje a spáchání činu způsobem, s nímž obecně spojeno jest nebezpečenství života, a nápadné znetvoření poškozeného. Na všechny tyto objektivní zákonné znaky, t. j. předpoklady skutkové podstaty zločinu dle §§ 152, 155 a), 156 lit. a) tr. z., na nějž zněla obžaloba, jíž — vyjmouc právní subsumpci — bylo dle § 318 tr. ř. první otázku hlavní přizpůsobiti, vztahovala se také otázka III., v níž odkazuje se čin v otázce I. naznačený. I lišila se otázka III. od otázky prvé jen po subjektivní stránce, dávajíc porotcům rozhodnouti pro případ záporné odpovědi na otázku prvou, stal-li se čin obžalovaného, totiž hození sudem do obličeje L., z něhož povstalo těžké tělesné poškození Karla L., při čemž čin spáchán byl nástrojem a způsobem, s nímž obecně spojeno je nebezpečí pro život lidský a došlo k nápadnému znetvoření poškozeného, na rozdíl od otázky prvé, kdy předpokládán úmysl nepřátelský, jen překročením mezí obrany nutné k odvrácení bezprávného útoku na život obžalovaného z poděšení, ze strachu nebo z leknutí a, mohl-li obžalovaný již podle přirozených každému lehce seznatelných následků jednání svého nahlédnouti, že je způsobilo, přivoditi nebezpečí pro život lidský. V zákoně (sr. § 320 tr. ř.) není nikde zabráněno, že v otázce eventuální nesmí se činiti poukaz, pokud jde o skutkovou stránku činu na otázku hlavní, a je proto, stal-li se takovýto poukaz, přípustno, při zkoumání otázky úplnosti výroku porotců přihlížeti k obsahu otázky hlavní. Proč porotcové odpověděli záporně k otázce prvé, arci z odpovědi jejich na dané otázky viděti není a porotcové nebyli též dle § 326 tr. ř. povinni výrok svůj odůvodňovati. Přisvědčujíce k otázce jim předložené, prohlašují porotcové, že čin, na němž se obžaloba zakládá, nese na sobě znaky, jež zákon vyžaduje k trestnosti vůbec а k pojmu dotyčného zločinu zvláště. Naopak mohou porotcové předloženou jim otázku v celém rozsahu zodpovědi záporně, mají-li za to, že třebas jen jediný ze zákonných znaků deliktu není dán, nebo že tu není obecných předpokladů viny. Záporným zodpověděním otázky hlavní není tedy samo o sobě řečeno, že porotcové každou jednotlivou okolnost v ní obsaženou pokládali za neprokázánu. Jestliže tedy porotcové odpověděli k otázce prvé záporně, nedá se předpokládati, že měli za to, že se obžalovaný vůbec nedopustil činu za vinu mu tam kladeného, nebo že zejména čin jeho nevedl k těžkému tělesnému poškození člověka. Kdyby argumentace zmateční stížnosti byla správná, neměla by otázka třetí vůbec smyslu a byla by kladná odpověď na otázku tu nemožná, poněvadž by pak přece do otázky III. a odpovědi na ni nebylo možno přejímati ani pouhé faktum hození sudem, jež by přece rovněž bylo porotci bývalo popřeno. Ze záporné odpovědi na otázku prvou nedá se tudíž vysuzovati nic pro otázku třetí, samostatnou a popření otázky prvé, přímo předpokládající. Poněvadž však porotcové kladně odpověděli k otázce třetí, v níž odkázáno bylo ke všem se stanoviska práva trestního významným znakům činu obžalovaného, jak vypočteny byly v otázce prve, bylo tím vysloveno, že porotcové v případě přítomném znaky ty uznávají za prokázány a dány, i směl tedy soud právem při subsumpci takto vymezeného podkladu skutkového pod ustanovení hmotného práva trestního předpokládati, že činem obžalovaného způsobeno bylo Karlu L. těžké uškození na těle. Že by však subsumpce takto kvalifikovaného skutkového děje pod ustanovení § 335 tr. z. byla nesprávná, sama stížnost netvrdí. Její dovozování, že použito mělo býti jen ustanovení § 431 tr. z. spočívá jen na shora zmíněném mylném předpokladu. Posléze zmíněné místo v zákoně nemůže proto přicházeti v úvahu, ježto předpokládá, že nedošlo ke skutečné škodě, kdežto v případě přítomném zjištěno bylo výrokem porotců těžké tělesné poškození. Je tedy stížnost zmateční neodůvodněna i náleželo ji zavrhnouti.

Citace:

Čís. 81. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 125-127.