Čís. 12204.
Most, jejž zřídil soukromník se svolením příslušného správního úřadu svým nákladem na veřejném statku s úmyslem, že tam nemá zůstati na vždy, není příslušenstvím veřejného statku, nýbrž předmětem samostatným. Ten, kdo zřídil most z vlastního materiálu, stal se i vlastníkem mostu. K převodu vlastnického práva k mostu se vyžaduje také, by listina mající náležitosti §§ 432 a 433 obč. zák. byla uložena u soudu. Žaloba zápůrčí jest přípustná i z domnělého vlastnictví k ochraně bezelstného a pořádného držení.
(Rozh. ze dne 17. prosince 1932, R II 472/32.)
Přes říčku L. v J. ve Slezsku jest dřevěný most vystavěný roku 1878. Řečiště jest veřejným statkem, i cesty k mostu s obou stran jsou veřejným statkem. Žalobce, tvrdě, že most jest jeho vlastnictvím, domáhal se na žalovaných, by bylo uznáno právem, že žalovaným nepřísluší právo jezditi po mostě a že žalovaní jsou povinni upustili v budoucnu od jízdy po mostě. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, nevzav za prokázáno, že most jest ve vlastnictví žalobcově. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, dále jednal a znovu rozhodl. Důvody: Odvolatelka označila svou žalobu jako negatorní. Podle § 523 obč. zák. musí tudíž žalobkyně dokázali své vlastnictví k věci a osobování si práv žalovanými. Odvolací soud připustil a provedl důkaz ověřenou kupní smlouvou ze dne 11. června 1929 a zjistil na jejím podklade, že dnešní žalující strana nabyla mostu touto smlouvou. Tím není vzhledem k všeobecném /1457
popření soukromého vlastnictví žalobců ještě dokázáno vše. Žalují čí strana musí dokázáti i vlastnické právo Svého předchůdce. Že zjištění místním ohledáním vyplývá, že most jest nad veřejným statkem a příjezdy k němu s obou stran jsou rovněž veřejným statkem, že tedy tvoří součást veřejné komunikace. Pří místním ohledání nebylo popsáno postavění mostu, ale z povolujícího rozhodnutí že dne 21. května 1878 vyplývá, že Oba pilíře jsou na cizím pozemku, nikoli na pozemku předchůdce dnešní žalující strany, že nejde o několik snad položených trámů, nýbrž o řádně na pilotách postavený most s vyštěrkovanými příjezdů nými rampami a se štěrkovanou drahou. Zde naskytla se otázka, může-li býti most i přes takové spojení S půdou ve vlastnictví soukromém a může-li býti chráněno jeho soukromé vlastnictví žalobou negatorní. Literatura (Randa, Právo vlastnické str. 12 a 13, vydání 5., opravené) i judikatura uznává v celku možnost Soukromého vlastnictví k mostu odchylného od vlastníka sousedních silničních částí s tímto mostem spojených (rozhodnutí Geller Zent. Blatt 1905 str. 894, Sbírka nejv. soudu čís. 475 a 6325). Také § 4 slezského zákona ze dne 13. července 1898 čís. 33 říká, že mosty jsou pravidelně součástí silnice, v níž leží. Výjimečně mohou býtí považovány za objekty samostatné. Opačné rozhodnutí jest Gl. U. čís. 12334. Užívání k účelům obecným řídí se pak podle smlouvy mezí veřejnou správou a vlastníkem mostu. Otázka způsobu nabytí není mimo rozhodnutí čís. 475 řešena. Soud uznává vzhledem k uvedenému stanovisku literatury a judikatury možnost soukromého vlastnictví k mostu a zkoumá proto i nabytí vlastnictví k mostu předchůdcem žalobců Jindřichem F-em. V tom směru nezhodnotil správně soud prvé stolice důkaz výměrem’ okresního úřadu v Těšíně Ze dne 21. května 1878, z něhož vyplývá, že povolení ke stavbě mostu bylo dáno Mořicí F-ovi soukromě; Svědek Emanuel F. dále potvrdil, že skutečně most postavili pro vlastní potřebu očividně vlastním nákladem a vlastním materiálem, a potvrdil starosta S;, žé jej udržoval Jindřich F. Že nebylo pomýšleno na to, by vlastnické právo tehdejších stavebníků zaniklo, ať jíž v důsledku zásady, že stavba patří k pozemku, nebo že se stala příslušenstvím’ veřejné komunikace, patrno z toho, že okresní úřad učinil výhradu pro určitý okruh osob a zajistil jim právo jízdy a i z toho, že podle Emanuela F-a byla na mostě tabulka s nápisem soukromý most«. Podle shora uvedeného béře odvolací soud za prokázáno vlastnické právo předchůdce žalobců k mostu a na základě ciť. smlouvy ze dne 11. června 1929 i vlastnické právo žalobců; actio negatoria jest přípustná. Ovšem jest pak možné, že účinek původní úmluvy mezi veřejnou správou a vlastníkem i jeho vlastnictví zruší nebo obmezí se faktickým užíváním a vydržením práva používání mostu bud’ ve prospěch obecné (veřejné) komunikace nebo ve prospěch jednotlivého majitele usedlosti, jak to namítají žalovaní. Ježto se s těmito otázkami soud prvé stolice vůbec nezabýval, zůstalo řízení kusé a byl rozsudek podle § 496 čís. 2 a 3 c. ř. s. zrušen.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Nelze schválili názor rekursu, že prý most nemůže býti ve vlastnictví žalobkyně a že nebyl ve Vlastnictví jejích předchůdců, protože prý byl zřízen v úmyslu, by na svém místě trvale zůstal, a protože prý přešel do veřejného statku, po případě do majetku oněch osob, do jichž pozemků byly vpuštěny pilíře. Místním ohledáním jest zjištěno, že příjezdy k mostu jsou ve Veřejném statku a že i řečiště, nad nímž jest most, jest veřejným majetkem. Tvrzení, že pilíře byly vpuštěny do pozemků třetích osob, soukromých, neodpovídá tomuto zjištění. Okresní úřad politický v Těšíně jako oprávněný správce veřejného statku, na němž jest most vybudován, dal Mořici F-ovi k postavení mostu souhlas výnosem ze dne 21. srpna 1878 a uvědomil o tom- i městskou radu v J. Most ten jest považovati za dočasnou stavbu, zřízenou na veřejném pozemku s úmyslem, že tam nemá zůstati navždy. To plyne jednak z toho, že jest to most dřevěný, jednak z obsahu výnosu, jenž v odstavcích 1 až 6 zevrubně vyznačuje rozměry a způsob provedení a v odstavci 8 vyhražuje určitým oprávněným, vlastníkům pozemků na levém břehu řeky bezplatné spoluužívání mostu. Neplatí tedy o něm zásada »inaedificatio cedit solo« vyslovená v §§ 297, 418 obč. zák., nýbrž jest předmětem samostatným. Až do vydání třetí dílčí novely ke všeobecnému občanskému zákonu posuzovalo se nabytí vlastnictví k takovým superaedifikátům obdobně podle zásad o nabývání věcí movitých. An tedy Mořic F. se souhlasem politického úřadu svým nákladem most postavil, stal se jako vlastník materiálu i vlastníkem mostu, z tohoto materiálu zbudovaného (srov. také Randa, Vlastnictví z r. 1917 str. 270). Nejvyšší soud schvaluje právní názor odvolacího soudu o vlastnickém právu předchůdce žalující firmy Mořice F-a a odkazuje v tom směru k jeho správnému odůvodnění. Ohledně vlastnického práva žalující firmy nelze však souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že jest prokázáno již smlouvou z 11. června 1929. V odst. II. této smlouvy jest ovšem uvedeno, že Mořic F. prodává nynější žalobkyni též »most přes řeku L.«, což jest nesporně most, o který běží. To však o sobě nestačilo ku převodu vlastnického práva, nebol podle §§ 434—435 obč. zák. v doslovu třetí dílčí novely se ještě také vyžaduje, aby listina mající náležitosti §§ 432 a 433 obč. zák. byla uložena u soudu. Že tyto náležitosti byly splněny, nebylo prokázáno, ba ani tvrzeno. Vlastnické právo žalobkyně není tedy náležitě prokázáno. Leč to v souzeném případě nevadí, neboť žalobkyně, i když nepodala přesný důkaz svého vlastnictví, dokázala přece touto listinou platný právní důvod a pravý způsob, kterým nabyla držby mostu. K ochraně bezelstného a pořádného držení připouští nauka i prakse podle obdoby § 372 obč. zák. žalobu zápůrčí z domnělého vlastnictví (actio Publiciana negatoria). Žalobkyni jest pokládati za vlastníci proti každému držiteli, který nemůže udati žádný platný titul držby mostu aneb udá jen titul slabší. Žalovaní bránili se námitkou vydržení práva jízdy po mostě a jest proto nutné tvrzení jejich přezkoumati. Odvolací soud právem považuje řízení za kusé, ježto nebyly provedeny důkazy potřebné k rozhodnutí o této námitce.