NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Čís. 6574.

Žalobou podle §u 35 ex. ř. nelze uplatňovati vzájemnou, ale nelikvidní pohledávku.

(Rozh. ze dne 14. prosince 1926, Rv 1 1511/26.) V žalobě o zrušení exekuce uplatňoval dlužník započtením vzájemnou pohledávku proti vymáhajícímu věřiteli. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů: Jde o to, zda podmínkou započtení pohledávek jest jejich likvidnost, co jest jí rozuměti a zda lze žalobu podle §u 35 ex. ř. opříti o vzájemnou pohledávku, jež není likvidní. Ustanovení §§ 1438 a 1439 obč. zák. žádají, by vzájemná pohledávka, k započtení namítaná, byla dospělá, stejnorodá a správná (richtig). Význam slova »správný« byl v literatuře sporný, ale ovládl — jak uznává i Krasnopolski (str. 310) a Neumann (2. str. 1218) názor, že značí tolik jako likvidní (richtig gestellt) a že jest jím rozuměti nikoli, že pohledávka jest po právu (§ 1397 obč. zák.), nýbrž že nepotřebuje obšírnějšího prokazování, než pohledávka žalobcova (Krainz-Ehrenzweig, Privatrecht 2. str. 310), tedy že není sporná nebo pochybná. Tento názor si také osvojila judikatura, vyvinuvší se před platností nového civilního soudního řádu. Podle něho nebylo také lze rozhodnouti ve sporu o vzájemné pohledávce illikvidní, namítané k započtení, neboť ustanovení §u 1438 obč. zák. zakazovalo započtení při nedostatku likvidity vzájemné pohledávky (Klein, Vorlesungen str. 211). Obrat nastal novým civilním řádem soudním (§ 391). Ovšem nebyl ani tu odstraněn požadavek hmotného práva podle §§ 1438 a 1439 obč. zák., že nelikvidní pohledávku nelze započísti, soudci byl toliko v případě, že byla namítána proti zažalované pohledávce vzájemná pohledávka, uložen postup podle §u 391 c. ř. s., jehož bylo mu šetřiti bez ohledu, jak se to má prozatím s otázkou započtení (Klein str. 212). Ve shodě s tímto názorem tvůrce civilního řádu jest i rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 1922 Rv 2 93/22, jehož se dovolává strana žalující, jímž bylo vysloveno, že účelem §u 391 třetí odstavec c. ř. s. jest právě, by jednáním o takovéto illikvidní pohledávce a rozhodnutím o ní byla odstraněna její illikvidita. Avšak rozhodnutím tímto neocitl se nejvyšší soud nikterak v rozporu s rozhodnutím čís. 3539 sb. n. s., o něž opřel napadený rozsudek svůj výrok. Rozhodnutí poslez uvedené řeší otázku jinou, totiž, zda ustanovení §u 391 třetí odstavec c. ř. s. platí i pro případ, když byla ve sporu o zrušení exekuce podle §u 35 ex. ř., o jaký i tuto jde, namítána vzájemná pohledávka, která není likvidní a dospělá. Nejvyšší soud v něm vyslovil názor, že se nehodí k započtení proti pohledávce exekučně vymáhané, vzájemná sice, ale nelikvidní pohledávka. Že o takovou vzájemnou pohledávku jde na straně žalující, vyplývá — jak odvolací soud správně uvedl — z toho, ze žalovaná strana jí neuznala, čímž se stala spornou a potřebovala by obšírnějšího prokazování, než pohledávka žalované strany, která jest již vykonatelná. Na názoru rozhodnutí čís. 3539 sb. trvá nejvyšší soud důsledně a neuchýlil se od něho ani v dalších svých rozhodnutích, řešících tutéž otázku. Stačí proto odkázati odvolatele s jeho námitkami, pod titulem nesprávného právního posouzení věci vznesenými, na důvody v něm uvedené, které jsou i pro tento případ přiléhavé, a jejichž správnost nebyla ani vyvrácena ani otřesena vývody dovolacího spisu.

Citace:

č. 6574. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 811-812.