NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 6491.

Důvod nehodnosti podle §u 542 obč. zák. předpokládá zpravidla positivní činnost, jež se setkala s výsledkem, opomenutí pak pouze tehdy, stalo-li se v úmyslu překaziti zůstaviteli prohlášení nebo změnu poslední vůle.
(Rozh. ze dne 17. listopadu 1926, Rv I 875/26.) Zůstavitel Karel Š. zemřel dne 28. července 1925 v sanatoriu v R., ustanoviv závětí ze dne 23. července 1925 svou druhou manželku Marii Š-ovou universální dědičkou. K pozůstalosti se přihlásila Marie Š-ová podmínečně ze závěti, a děti z prvého manželství podmínečně ze zákona. Obojí přihlášky byly na soud přijaty. Žalobou, o niž tu jde, domáhali se děti z prvého manželství zůstavitelova proti Marii Š-ové určení, že žalovaná tím, že zabránila svému manželi Karlu Š-ovi změniti poslední pořízení, jest ve smyslu §u 542 obč. zák. nezpůsobilou děditi po Karlu Š-ovi, takže pozůstalost po něm nemá býti projednávána na základě závěti ze dne 23. července 1925. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Rozsudek odvolacího soudu jest napadán především z důvodu nesprávného právního posouzení (č. 4 §u 503 c. ř. s.). Nezáleží prý na tom, zda jednání, zabraňující zůstaviteli změnu poslední vůle, bylo positivní, jak nižší soudy se domnívají, naopak stačí již i činnost nepatrná, která směřuje ku znemožnění úmyslu zůstavitelova změniti poslední vůli. Se stanoviska tohoto výkladu §u 542 obč. zák. jsou pak podle názoru dovolatelek skutečnosti tvrzené v žalobě takové, že by zakládaly jednání zabraňující změnu poslední vůle a měly za následek, že žalovaná jest nehodná dědictví, pročež zůstalo prý řízení vadným, nebyly-li rozebrány tyto skutečnosti a nebyly-li provedeny důkazy o nich nabídnuté (čís. 2 §u 503 c. ř. s.). Tato jednání žalované spočívají dle žaloby v tom, že žalovaná, jakmile zůstavitel byl umístěn v sanatoriu v R., učinila vůči Hedvice a Marii M-ovým a také vůči strojníku P-ovi opatření, by zamezila každý styk zůstavitelův s jeho první manželkou a dětmi, nepravdivým tvrzením, že zůstavitel nechce tyto příbuzné viděti, že, když zůstavitel žádal od P-а papír a tužku s tím, že chce psáti závěť, zabránila tomu okamžitým příchodem do koupelny a že za dva dny na to zůstavitel opět na cestě po schodech žádal od P-а papír, by sepsal závěť, že okradl ženu a děti a že to chce napraviti, že ještě před smrtí žádal Hedviku M-ovou, by zařídila příchod jeho synů s tím, že chce v jejich prospěch změniti závěť, a že opětovně činil pokusy, by mohl závěť změniti ve prospěch synů, a že žalovaná ho oklamala novinovým útržkem a nepřetržitou svou přítomností v pokoji a uzamykáním zůstavitele zmařila každý jeho pokus o změnu poslední vůle. Z toho všeho jest prý patrno, že žalovaná vyvinovala přímo positivní činnost k zabránění závěti. Avšak dovolání není po právní stránce odůvodněno a tím padá také druhý jeho důvod. Dle §u 542 obč. zák. jest z dědického práva vyloučen, kdo donutil anebo podvodným způsobem svedl zůstavitele k projevení poslední vůle nebo překazil prohlášení nebo změnu poslední vůle. Důvodem nehodnosti jest tedy také, jestliže někdo zabránil zůstaviteli v prohlášení nebo ve změně poslední vůle. To stane se zpravidla nějakou positivní činností, jež se setkala s výsledkem. Ale ani opomenutí nelze jen tak zhola vyloučiti, stalo-li se v úmyslu překaziti zůstaviteli prohlášení nebo změnu poslední vůle (na př. odepřou-li se těžce nemocnému zůstaviteli potřeby k sepsání nebo ke změně poslední vůle, nebo odepře-li se mu povolati k tomu cílí svědky). Vždyť základní myšlenkou předpisu §u 542 obč. zák. jest, že má býti z dědického práva vyloučen, kdo způsobem v tomto předpisu uvedeným snaží se přivoditi takové uspořádání dědické posloupnosti, které by odporovalo vůli zůstavitele. Ohled na vůli zůstavitele jest tu rozhodným. Avšak přisvědčiti jest nižším soudům, že, i kdyby bylo vše pravda, co uvádí žaloba, nebylo by možno v tom shledati takového jednání neb opomenutí žalované, které by bylo zabránilo změně poslední vůle zůstavitelovy. Žádal-li zůstavitel před svou smrtí Hedviku M-ovou, by zařídila příchod jeho synů, že snad chce v jejich prospěch změniti závěť, mohla Hedvika M-ová tak učiniti tím, že by byla zajela do Prahy nebo že by toto přání zůstavitelovo byla písemně neb telefonicky vyřídila, nebo že by byl tak učinil její syn, jemuž svůj rozhovor se zůstavitelem vypravovala. Tak, jako strojník P. až po smrti zůstavitelově telefonicky zpravil jeho rodinu v Praze o úmrtí, mohla M-ová nebo její syn hned po rozhovoru se zůstavitelem vyhověti jeho přání. Toho však neučinila a nelze vůbec seznati, v čem by tu spočívala činnost žalované, směřující k tomu, by bylo zabráněno zůstaviteli změniti již pozůstávající závěť ve prospěch jeho synů, když žalovaná vůbec ani, jak sama žaloba připouští, nebyla jeho rozhovoru s Hedvikou M-ovou přítomna. Rovněž nelze pochopiti, jak překazila žalovaná změnu závěti, když zůstavitel žádal na schodech v sanatoriu strojníka P-а o papír, by sepsal závěť, že okradl ženu a děti. Ani při tom nebyla žalovaná přítomna a P. mohl tedy snadno též tomuto přání vyhověti, nebyv v tom nijak rušen žalovanou. Jest očividno, že nelze naprosto spatřovati nijaké překažení úmyslu zůstavitelova, změniti závěť, v tom, že, když žádal od P-а přímo papír i inkoustovou tužku, zabránila tomu okamžitým příchodem do koupelny. Žalovaná prý oklamala zůstavitele tím, že mu předložila novinový útržek a svou nepřetržitou přítomností v pokoji a uzamýkáním zůstavitele ve světnici zmařila každý jeho pokus o změnu poslední vůle. Ale již odvolací soud správně na to poukázal, že žalovaná konala jen svou povinnost vůči těžce nemocnému manželu, když stále u něho dlela, a že mu bylo možno i na novinovém papíře jinak svou poslední vůli napsati. Do pokoje, kde nemocný ležel, docházeli lidé z personálu sanatoria, tak zejména obě M-ové, kteréž měly na starosti správu a klíče od pokojů, strojník P., masér a ošetřující lékař, takže jest očividně přehnané tvrzení o stálém uzamýkání zůstavitele v pokoji a že tím byl zmařen každý jeho pokus o změnu poslední vůle. Tím pozbývá na významu i další tvrzení, že žalovaná nepravdivým udáním k personálu sanatoria, že zůstavitel nechce svou první manželku a děti viděti, učinila opatření, by zamezila každý jeho styk s rodinou.

Citace:

č. 6491. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 657-659.