NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 2021.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.)
»Popuzováním« (§14 čís. 2—4 zákona) jest působení na jiné, podle pachatelova úmyslu směřující a zároveň objektivně způsobilé k tomu, by v nich vzbuzeno bylo jisté rozhodnutí neb aspoň vyvolán jistý duševní stav, hovící cíli pachatelem sledovanému; nevyžaduje se výroku ve formě rozkazovací ani přímé výzvy.
»Vybízení« (§15 čís. 1, 4 zákona) značí projev, jímž pachatel hledí u někoho přímo vzbuditi rozhodnutí, porušiti zákon ve směru v něm uvedeném. Nespadá sem, nýbrž pod nedokonané svádění (§§y 5, 9, 239 tr. zák.) podněcování (vybízení) konkrétně určitých osob k spáchání určitého trestného činu, neb k páchání trestného činu, určeného aspoň dle svého druhu.
Při »popuzování« působí pachatel spíše na cit, při »vybízení« přímo na rozum.
Popuzování ve smyslu §u 14 čís. 2 zákona výrokem: »český pse, každého českého psa patří zabíti«. (Rozh. ze dne 17. června 1925, Zm II 73/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 3. ledna 1925, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 14 čís. 2 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 Sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnost napadá rozsudek pouze, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným přečinem podle §u 14 čís. 2 zákona na ochranu republiky, a dovolávajíc se jediného důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., namítá, že nalézací soud neprávem spatřuje ve slovech obžalovaného, zjištěných rozsudkem: »Český pse, každého českého psa patří zabiti!«, skutkovou podstatu onoho přečinu, která dle názoru zmateční stížnosti předpokládá výrok, jenž musí býti řízen bezprostředně na třetí osoby tak, že, aby založil onu skutkovou podstatu, byl by prý musil zníti : »Zabte české psy! « nebo podobně a býti řízen přímo na svědky příběhu. Zmateční stížnosti přisvědčiti nelze. Především jest nejen zjištění doslovu závadného výroku, nýbrž vlastně i určení smyslu, přikládaného mu pachatelem, stejně pak i vymezení jeho obsahu, tendence i cíle, jím sledovaného, zjištěním po výtce skutkovými (§ 288 čís. 3 tr. ř.). Ne- zřídka druží se tu arci k momentům rázu skutkového též momenty povahy právní a nelze v případech toho druhu vyloučiti možnost, že se při výkladu výroku v rozsudku sběhl omyl právní, který pak ovšem mohl míti v zápětí, že rozsudkem, zbudovaným na takovémto právně pochybeném výkladě, byl porušen zákon nebo ho bylo použito nesprávně (§ 281 čís. 9 a) tr. ř.). V rozhodovacích důvodech napadeného rozsudku není sice vůbec nastíněno, na základě kterých právních úvah shledal nalézací soud ve výroku obžalovaného popuzování ve smyslu §u 14 čís. 2 zákona na ochranu republiky. Než tento nedostatek nezavdává příčiny k důvodným pochybnostem, že nalézací soud otázku, o níž jde, posoudil po stránce právní mylně, zejména v onom směru, v němž napadá rozsudek zmateční stížnost.
Zmateční stížnost je především na omylu, majíc za to, že zákonnému pojmu »popuzování« odpovídá pouze výrok, oděný ve formu rozkazovací (»Zabte české psy!«) nebo jinou podobnou formu, odpovídající pojmu přímé výzvy. Jeť »popuzování« jedním z oněch vzájemně souznačných neb aspoň svým smyslem a dosahem úzce navzájem spřízněných výrazů obecné mluvy, přejatých do řady skutkových podstat jak všeobecného zákona trestního, tak některých trestních zákonů vedlejších, zejména i do zákona na ochranu republiky, jimiž se označuje působení na jiné, směřující dle úmyslu jednajícího (pachatelova) a zároveň objektivně způsobilé k tomu, by v nich vzbuzeno bylo jisté rozhodnutí neb aspoň byl vyvolán jistý duševní stav, hovící cíli, sledovanému tím, kdo takto na jiné působí. Zákon na ochranu republiky používá z nich ve svých §§ech 14 a 15 výrazů »pobuřuje« (§ 14 čís. 1), »popuzuje« (§ 14 čís. 2—4), »vybízí« (§ 15 čís. 1,4) a »podněcuje« (§ 15 čís. 2, 3 a 5). Nehledíc k pojmu »vybízení«, značícímu projev, jímž pachatel, hledě u někoho přímo vzbuditi rozhodnutí, porušiti zákon právě ve směru, v něm uvedeném (§ 15 čís. 1, 4), působí přímo na rozum, jest všem oněm ostatním pojmům, »pobuřování, podněcování a popuzování«, společným, že pachatel snaží se působiti ne tak na rozum, jako spíše na cit, hledě zejména podnítiti vášeň (Milota: Zákon na ochranu republiky, strana 62 a 57). Byť pak namnoze nebylo lze vyhraniti zcela přesně rozdíl mezi těmito sobě navzájem velmi blízkými pojmy, tvoří, pokud jde o intensitu projevu, dle svého, ač ovšem jen nesnadno postihnutelného ducha jistou stupnici, v níž »pobuřování« značí působení nejintensivnější, »popuzování« působení nejméně intensivní. (Tak i důvodová zpráva, tisk 4021 k §u 14). Označuje-li tudíž zákon na ochranu republiky trestné činnosti, zakládající skutkové podstaty §u 14 čís. 2—4, vesměs oním méně intensivním pojmem »popuzování«, používá-li naproti tomu k označení trestných činností podle §u 15 kromě pojmu »vybízení« ve shora nastíněném smyslu přímého působení (na rozum) jinak onoho intensivnějšího pojmu »podněcování«, děje se tak zajisté vědomě a úmyslně. Zřejmě spolupůsobil při tomto rozlišování zřetel na podstatný rozdíl mezi oběma skupinami skutkových podstat, jevící se v tom, že prvá z nich zařaděna je do §u 14, nesoucího společný nadpis »Rušení obecného míru«, kdežto druhá skupina tvoří obsah §u 15, opatřeného nadpisem »Výzva k neplnění zákonných povinností nebo k trestným činům«. Přinášíť činnost, odpovídající pojmu »Rušení obecného míru«, již sama s sebou ráz jisté všeobecnosti, neurčitosti, kdežto pojem »výzvy« předpokládá svým smyslem a zejména srovnáním s povšechnějším pojmem »popuzování« jistý vyšší stupeň určitosti a bezprostřednosti působení. Také směr a cíl tohoto působení je v §u 15 vytčen daleko určitěji, než v §u 14. Kdežto § 14 mluví pod čís. 2—4 o popuzování k násilnostem nebo jiným činům nepřátelským, pokud se týče k zášti, tedy o působení ke vzbuzení jistého rozhodnutí nebo k vyvolání duševního stavu, rázu do značné míry všeobecného, vyjadřuje se § 15 mnohem určitěji, prohlašuje za trestné pouze vybízení, podněcování k rozhodnutím, tamže přesně vymezeným, pod čís. 3 dokonce zcela konkrétně, poukazem na určitá trestní ustanovení. Uváží-li se, že ani pro obor §u 15 nesmí tato určitost a bezprostřednost působení dosáhnouti takového stupně, by konkrétně určité osoby byly podněcovány nebo vybízeny ke spáchání určitého činu trestného nebo k páchání trestného činu, určeného aspoň dle svého druhu, jelikož by pak šlo buď o návod neb o nedokonané svádění ve smyslu §§ů 5, 9, 239 tr. zák. (Milota: Zákon na ochranu republiky, strana 64), jeví se tím méně oprávněným požadavek zmateční stížnosti, by ve formě rozkazovací nebo jinou formu přímé výzvy oděn byl ten který výrok, má-li býti podřaděn pojmu »popuzování« vůbec a skutkové podstatě přečinu podle §u 14 čís. 2 zákona na ochranu republiky zvlášť; dlužno naopak říci, že by podobná výzva, řízená ve smyslu onoho dalšího požadavku zmateční stížnosti přímo na určité osoby (svědky příběhu) přicházela, zůstala-li ovšem bez výsledku, v úvahu jako nedokonané svádění ke zločinu vraždy (§ 9 tr. zák.).
Nesluší dále přehlížeti, že trestní ustanovení §u 14 čís. 2 zákona na ochranu republiky nastoupilo na místo předpisu §u 302 tr. zák., zrušeného §em 41 čís. 2 zákona, nadepsaného jako »Popuzování k nevraživostem«. Přes to, že v doslovu onoho §u je trestná činnost vyznačena výrazy »vybízí, podněcuje nebo svésti hledí«, tudíž pojmy přesnějšími, než je pojem »popuzování«, dostávalo se jim v nauce i v praxi důsledně a bezvýjimečně výkladu, že (na rozdíl od návodu) odpovídá jim působení rázu neurčitého jak co do vnitřního smyslu a tendence, tak co do osob, na něž působeno Správnosti právního názoru tu rozvinutého nasvědčuje konečně i to, že skutky, uvedené v §u 14 zákona na ochranu republiky pod čís. 2—4 a spočívající vesměs v »popuzování«, stávají se podle těchto zákonných předpisů trestnými výhradně jen tehdy, byly-li předsevzaty veřejně. Při výkladu, jehož se pojmu »veřejnosti« dostává pro obor zákona na ochranu republiky pod čís. 2 §u 39 tohoto zákona, jde vesměs o případy, v nichž slovný projev je prohlášen vůči takovému počtu lidí, v němž individualita jednotlivcova zaniká vůbec a uniká zejména postřehu pachatelovu tak, že i s tohoto hlediska jeví se nemístným požadavek zmateční stížnosti, by projev řízen byl přímo a bezprostředně na posluchače, dokonce, jak tomu vzhledem na daný případ nasvědčuje její zmínka o svědcích příběhu, na osoby individuelně určené. Bylo proto zmateční stížnost jako bezdůvodnou zavrhnouti.

Citace:

č. 2021. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 356-359.