NPD documents search: Váž. civ., 20 (1938)

Čís. 137.

Ustanovení §u 39 odst. III. želez. tarifu, díl I., obmezující ručení dráhy za ztrátu zavazadla v nádražní šatně uloženého na 100 K, má moc zákona. Právní povaha příslušného složního listu.
(Rozh. ze dne 15. dubna 1919, Rv I 188/19.)
Při příjezdu do stanice T. společnosti Ústecko-Teplické dráhy uložil inženýr A. v nádražní šatně objemný cestovný kufr, mající se svým obsahem cenu přes 5000 Κ. Na toto zavazadlo obdržel složenku, na jejímž rubu vytištěno pod bodem 6. toto: »Za ztrátu, poškození, úbytek neb opožděné vydání hradí se prokázaná škoda za jedno zavazadlo penízem nejvýše 100 K.« Kufr byl neznámým pachatelem bez zavinění dráhy ze šatny odcizen. Žaloba inženýra A. na dráhu byla, pokud jde o částku přes 100 K, ve všech stolicích zamítnuta, nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Dovolání uplatňuje do volací důvod § 503 č. 4 c. ř. s. v tom směru, že odvolací soud neprávem má za to, že ustanovení §u 39 odst. III. želez. tarifu, díl I., má zákonnou platnost. V tomto směru stačí poukázati na správné důvody odvolacího soudu, dle nichž předpis § 39 odst. III. uvedeného tarifu, jímž se ručení dráhy za ztrátu zavazadla v nádražní šatně uschovaného obmezuje na 100 K, jest prováděcím ustanovením — (nikoli odchylkou nebo změnou) — po rozumu § 2 odst. 1 želez. doprav. řádu, vydaného na základě zákona ze dne 27. října 1892 č. 187 ř. z. Ustanovení toto neodporuje také předpisům §§ 961, 964 obč. zák., které nejsou rázu donucovacího a které tedy nepřipouštějí, by ručení za zrátu veci schované bylo obmezeno na určitou výši, pokud to neodporuje dobrým mravům. Ustanovení § 970 a) obč. zák., dle něhož u hostinských odmítnutí ručení vyhláškou nemá právního účinku, nelze jakožto ustanovení výjimečného použíti na tento případ. Že dle § 35 odst. 2 doprav. ř. při dopravě cestovních zavazadel náhrada za ztrátu může býti obmezena na nejvyšší obnos jen při zvláštních poměrech dopravních, jest odůvodněno tím, že dle § 35 odst. 1, § 88 doprav. ř. jest míra ručení za ztrátu při dopravě v doprav. řádu stanovena, takže se může jednati jen o výjimku dle § 2 odst. 2 doprav. ř., kdežto ohledně zavazadel uložených v šatně takového ustanovení o výši náhrady v doprav. řádě není, takže tu jde o ustanovení prováděcí. Nelze tedy mluviti ani o odporu s předpisy doprav. řádu. Pokud žalovaná namítá, že žalobce přijetím složního listu, na němž obmezení závazku ručebního do výše 100 K jest vyznačeno, se tomuto obmezení podvolil, nelze tento názor uznati za správný, neboť o tom, že žalobce s uvedeným obmezením po rozumu § 863 obč. zák. souhlasil, mohlo by se mluviti jen tenkráte, kdyby přijetí složního lístku s uvedenou doložkou nepřipouštělo jiného výkladu. Avšak složní lístek není dle podstaty své listinou o smlouvě, nýbrž pouze papírem legitimačním, jehož účelem jest pouze, žalované poskytnouti ulehčení, že může bez zkoumání osobní totožnosti složitele věc vydati tomu, kdo list předloží. Naproti tomu. není tento list určen k tomu, by do něho byla pojmuta ustanovení o obsahu smlouvy schovací, a nelze tedy dle zvyklosti poctivého obchodu — zvláště uváží-li se spěch, s kterým z pravidla takové ukládání zavazadel se děje — na složiteli požadovati, by všechny na složním lístku vytištěné dodatky četl, a nelze proto usuzovati, že i když tak neučinil, přece dle § 863 z. obč. s těmito dodatky souhlasí. Uvedené ustanovení tarifu je však z důvodů shora vytknutých jakožto řádně vyhlášené nařízení pro žalobce závazné.

Citace:

č. 137. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 283-284.