NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Č. 9865.

Občanství státní: * Státní občanství československé podle ustanovení § 1 č. 3 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. není podmíněno tím, že se rodiče osoby, o kterou jde, stali na základě tohoto ústavního zákona československými státními občany, nýbrž jen tím, že na území Československé republiky měli v den 16. července 1920 právo domovské.
(Nález ze dne 29. dubna 1932 č. 6838.)
Věc: Adolf H. v Užhorodě proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l podal v roce 1928 žádost, aby mu bylo vydáno osvědčení, že jest čsl. státním občanem a to ve smyslu § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/20. Podle obsahu správních spisů byl st-lův otec původně rakouským státním občanem s domovským právem v Cz. v Haliči, nabyl však v únoru 1912 naturalisací uherského státního občanství a domovského práva v Užhorodě, kde žil ještě v r. 1929. St-l narodil se 21. července 1895 v Užhorodě. Ani st-l ani jeho otec nepodali žádosti za přiznání čsl. státního občanství podle § 9 úst. zák. č. 236/20.
Min. vnitra vyslovilo nař. rozhodnutím, že st-l není čsl. státním občanem podle ustanovení § 1 odst. 3 úst. zák. č. 236/20, ježto jeho rodiče resp. otec Mordko H. v době, kdy nabyl účinnosti cit. zákon, t. j. 16. července 1920, neměl čsl. státní občanství a státními občany čsl. by se mohli státi jen přiznáním čsl. státního občanství podle § 9 úst. zák. č. 236/20, což se však nestalo.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss:
Ustanovení § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/20 určuje, že státními občany čsl. jsou bývalí státní občané . . . uherští, kteří se narodili na území Čsl. republiky jako děti státních občanů . . . uherských, majících tam právo domovské, i když osoby, o něž jde, samy nemají v době, kdy tento zákon vejde v platnost . . . domovského práva v republice Čsl.
Odpíraje uznati st-le za čsl. státního občana ve smyslu uvedeného předpisu, učinil tak žal. úřad z důvodu, že st-lův otec neměl dne 16. července 1920, kdy úst. zák. č. 236/20 nabyl účinnosti, čsl. státního občanství. Dovolávaje se této skutečnosti, kterou jako podmínku nabytí státního občanství čsl. uvedené zákonné místo verbis expressis nestanoví, má žal. úřad vzhledem k spojitosti státního občanství a domovského — Č. 9865 —
práva zřejmě na mysli, že st-lův otec neměl v den 16. července 1920 na území Čsl. republiky domovského práva. Vycházel tu, jak o tom z poukazu na § 9 úst. zák. č. 236/20 nemůže býti pochybnosti, z názoru, že st-lův otec, nabyv na území Čsl. republiky domovského práva po 1. lednu 1910, měl pouze právo žádati za přiznání čsl. státního občanství podle cit. § 9, nestal se však podle úst. zák. č. 236/20státním občanem čsl. již ipsa lege a pozbyl proto dnem 16. července 1920, kdy uvedený ústavní zákon nabyl účinnosti, svého dosavadního domovského práva v Užhorodě, takže st-l nevyhovuje oné podmínce § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/20, jež požaduje, aby rodiče osoby, o kterou jde, měli v den 16. července 1920 na území Čsl. republiky domovské právo.
V zásadě hájí tedy žal. úřad stanovisko, že podle § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/20 rodiči, majícími na území Čsl. republiky v den 16. července 1920 domovské právo, lze rozuměti jen osoby, které se mocí tohoto úst. zákona staly dnem 16. července 1920 státními občany čsl., nikoli též osoby, které sice až do uvedeného dne domovské právo na území Čsl. republiky měly, státními občany čsl. však mocí úst. zákona se nestaly, nýbrž měly jen podle § 9 právo za přiznání čsl. státního občanství žádati.
S tímto stanoviskem žal. úřadu nelze však souhlasiti. Ustanovení § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/20, určujíc, kdo jest, t. j. v den 16. července 1920, kdy ústavní zákon nabyl účinnosti, čsl. státním občanem, přiznává toto státní občanství za určitých podmínek. Podmínky tyto jsou s hlediska časového, pokud jest užito tvarů slovesných, vyjádřeny buď v čase minulém, nebo v čase přítomném. V čase minulém jest vyjádřena podmínka, jež vyžaduje narození na území Čsl. republiky, v čase přítomném pak podmínka, žádající domovské právo rodičů na tomto území. Vyjadřuje tuto podmínku v čase praesentním, požaduje zákon zřejmě existenci domovského práva rodičů na území Čsl. republiky v den 16. července 1920, kdy nabyl účinnosti, a připíná ji tedy k tomuto dni. Jest jasno, že čině tak, buduje instituci, kterou takto upravuje, na základě poměrů, jak se do doby, kdy ústavní zákon nabyl účinnosti, vyvinuly a v den 16. července 1920 byly existentní nebo jinými slovy, jak je tu ústavní zákon, nabývaje účinnosti, zastihl.
Klade-li proto zákon za jednu z podmínek nabytí státního občanství čsl. existenci domovského práva rodičů osoby, o kterou jde, na území Čsl. republiky v den, kdy zákon nabyl účinnosti, jest této podmínce zákona vyhověno tenkráte, jestliže takové domovské právo rodičů tu bylo v době, kdy zákon vešel v účinnost, nebo vyjádřeno slovy, jichž nahoře bylo užito, jestliže zákon, nabývaje účinnosti, takové domovské právo zde zastihl. Bylo-li tu dne 16. července 1920 takové domovské právo nebo zastihl-li zde zákon takové domovské právo rodičů, jest splněn požadavek zákona, a jest pak již zcela nerozhodno, zda vzhledem k jiným ustanovením téhož zákona toto domovské právo rodičů jako jejich právo i po účinnosti zákona trvalo dále, či přestalo-li dále existovati tím, že zákon nabyl účinnosti.
S tohoto hlediska jest pak ovšem nerozhodno též, zda ono domovské právo rodičů, zastižené zde ústavním zákonem, mělo takovou kvalifikaci, aby založilo také rodičům státní občanství čsl., jakož vůbec požadavek čsl. státního občanství rodičů osoby, o kterou jde, není pro tuto osobu kriteriem, podle něhož by bylo posuzovati její nárok ve smyslu cit. ustanovení § 1 č. 3. Kladeť tu zákon jako podmínku požadavek, aby rodiče osoby, o kterou jde, měli v den účinnosti zákona na území Čsl. republiky právo domovské, nežádá tedy, aby mocí zákona se rodičové stali čsl. státními občany, a nelze proto do podmínky zákona, žádající k určitému dni prostou existenci domovského práva rodičů, vkládati další požadavek, aby toto domovské právo bylo samo způsobilé založiti i rodičům čsl. státní občanství, po případě, aby toto domovské právo setrvalo tu i po účinnosti zákona tím, že jeho nositelé se stali buď na jeho základě nebo jinakým způsobem podle ústavního zákona zároveň s jeho účinností čsl. státními občany.
Kdyby zákonodárce takto byl chtěl podmíniti nárok, jejž v § 1 č. 3 konstituoval, nebyl by užil slov »majících tam právo domovské«, nýbrž obratu na př. »nabývajících čsl. státního občanství podle tohoto zákona«. Použil-li obratu prvého, nelze do něho vkládati prvky požadavku druhého.
Z řečených úvah jde, že žal. úřad odpíraje uznati st-le za čsl. státního občana ve smyslu § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/20 proto, že jeho otec neměl dne 16. července 1920 čsl. státního občanství, mylně vyložil zákon.

Citace:

č. 1648. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 371-373.