Č. 3322.

Pozemková reforma: * Předpis § 1 zák. z 30. března 1920 č. 81 Sb. neposkytuje osobám tam uvedeným subjektivní nárok na příděl zabrané půdy.
(Nález ze dne 5. března 1924 č. 3761). Věc: Městská obec L. proti státnímu pozemkovému úřadu o přidělení pozemků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka se přihlásila o příděl půdy k účelům stavebním a žádala, aby jí od velkostatku V. přiděleny byly parcely č. kat. — v L. ve výměře 1 ha, 71 a, 62 m2 k arondování městských sadů na návrší Svobody.
Usnesením obvodové úřadovny stpú-u z 26. srpna 1922 byla žádost ta zamítnuta jako neodůvodněná a usnesení to bylo nař. rozhodnutím potvrzeno.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podanou neshledal nss důvodnou.
Nař. rozhodnutí odvolavši se na důvody připojené k usnesení obvodové úřadovny, nevyhovělo žádosti st-lčině o příděl pozemkových parcel podané na formuláři pro příděl zabrané půdy k účelům stavebním, ale obsahující nárok na půdu k zaokrouhlení městských sadů, z toho důvodu, že příděl půdy k účelům stavebním může se státi jen v rozsahu nejnutnějším a jen tam, kde z povahy všech okolností nesporně vyplývá, že příděl nesnese odkladu do definitivního převzetí celé hospodářské jednoty, což žadatelka v daném případě neprokázala, nehledíc k tomu, že jde o příděl parcel k rozšíření parku, který za daných okolností úplně postačuje.
Stížnost shledává v rozhodnutí tom nezákonnost, poněvadž prý § 1 zák. z 30. ledna 1920 č. 81 Sb. předpisuje, že zabranou a převzatou půdu jest přiděliti obcím, z čehož dovozuje, že st-lka má subjektivní požadovací právo na příděl zabrané půdy. Názor tento není správný.
Již dle § 10 zák. z 16. dubna 1919 č. 215 Sb. může stát převzatý majetek pro účely všeobecně užitečné podržeti, tudíž jenom, co sám pro sebe ponechati nechce, rozděliti mezi osoby, které splňují určité podmínky. Svrchu cit. zákon přídělový, jenž jest oním zvláštním zákonem, na nějž již § 10 zák. záb. poukazuje, tuto zásadu zachoval v plat- nosti. Je-li tedy státu ponechána volnost, aby sám pro sebe zabranou půdu podržel a ji vůbec nepřidělil, nutno z toho dojíti k závěru, že nikomu nepřísluší právní nárok na to, aby se mu přídělem dostalo podílu na zabrané půdě vůbec, tím méně, aby se mu přídělu dostalo v určitý čas, v určitém pořadí (§ 17 příd. zák.) a právě těch pozemků, které si sám určil.
Při tomto stavu nemůže st-lka důvodně tvrditi, že nějaké její právo bylo nař. rozhodnutím poškozeno, byla-li její žádost o příděl pozemků svrchu jmenovaných zamítnuta.
Žal. úřad odepřev st-lce přiděliti určité pozemky v určité době, neporušil tudíž nižádný zák. a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3322. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 736-737.