Č. 3151.

Vyvlastnění. — Stavební ruch:* Nárok, aby vyvlastňovací nález byl zrušen, nebylo-li ve smyslu § 8 zák. o stav. ruchu ze 17. prosince 1919 č. 20 Sb. z r. 1920 se stavbou započato ve lhůtě stanovené dle § 4 tohoto zák., lze uplatniti u nss. Nemůže však býti po zákonu uznán za důvodný, jsou-li tu závažné důvody pro prodloužení původní lhůty. Řízení před nss-em: Ve sporu o vy vlastnění může manžel zastupovati svoji manželku před nss-em toliko na základě zvláštní plné moci.
(Nález ze dne 22. ledna 1924 č. 1088.)
Věc: Antonín a Klára B-ovi v K. (adv. Dr. Frt. Hrdina z Prahy) proti zemské správě politické v Praze (za zúčastněné »Obecnč prospěšné stavební a bytové družstvo v Z.« — adv. Dr. Rud. Rábí z Prahy) o vyvlastnění pozemku dle zákona o stavebním ruchu.
Výrok: Stížnost, pokud podána jest jménem Kláry B-ové, odmítá se jako nepřípustná; stížnost Antonína B. zamításe z části jako nepřípustná, z části jako bezdůvodná.
Důvody: Pravoplatným rozhodnutím zsp-é v Praze ze 14. července 1921 byla pro obecně prospěšné stavební a bytové družstvo v Z. dle zák. z 11. března 1921 č. 100 Sb. vyvlastněna část pozemku č. kat. 88, ležící při okr. silnici, vedoucí ze S. do K. ve výměře 2000 m2 a patřící manželům Antonínu a Kláře B. k stavbě pěti rodinných domků. Družstvu bylo uloženo započíti se stavbou těchto pěti obytných domků nejdéle do tří měsíců ode dne vyrozumění o tomto rozhodnutí.
Antonín B. žádal dne 22. dubna 1922 u osp-é v K., aby vyvlastňovací nález byl zrušen, ježto družstvo nezapočalo se stavbou v dané lhůtě.
Osp zamítla tuto žádost výměrem z 3. října 1922 a to jednak z toho důvodu, že Antonín B. svým násilím dne 22. srpna 1921 znemožnil odměření vyvlastněného pozemku a že později svým vyhrožováním další práce znemožnil, takže jen jeho vinou nebylo družstvu možno dodržeti danou lhůtu tříměsíční, jednak z toho důvodu, že žádost za zrušení vyvlastnění nebyla podána dle § 10 zák. z 27. ledna 1922 č. 45 Sb. do 4 neděl po uplynutí lhůty tříměsíční.
Dne 19. března 1923 podal Antonín B. žádost za obnovu vyvlastňovacího řízení.
Zsp zamítla rozhodnutím ze 7. května 1923 odvolání Antonína B., poněvadž tento svým násilným jednáním a později svými výhrůžkami znemožnil družstvu, aby včas se stavbou započalo, a dle stavu věci jest patrno, že družstvo projevilo vážně úmysl se stavbou na vyvlastněném pozemku ve stanovené lhůtě započíti a že jen vinou st-le bylo mu v tom zabráněno. Uložila pak osp-é, aby ve smyslu § 10 zák. z 25. ledna 1923 č. 35 Sb. určila družstvu přiměřenou lhůtu k dokončení stavby pěti rodinných domků, pro něž pozemky byly vyvlastněny. Žádosti za obnovu řízení nebylo vyhověno, ježto žadatel neuvedl žádných nových faktických okolností, které by dle platného zák. z 25. ledna 1923 č. 35 Sb. mohly býti důvodem k změně vyvlastňovacího nálezu.
Stížnost k nss podaná vytýká:
1) že rozhodnutí osp-é, potvrzené zsp-ou, neprávem vyslovilo, že st-1 nedodržel čtyřnedělní lhůtu pro podání žádosti za zrušení vyvlastňovacího nálezu,
2) že družstvo skutečně nezačalo se stavbou v dané lhůtě, při čemž důvod, proč se tak stalo, nerozhoduje, rovněž ne úmysl se stavbou započíti v uvedené lhůtě, ó
3) že bylo osp-é uloženo dodatečně stanoviti přiměřenou lhůtu k dokončení stavby,
4) že byla žádost Antonína B. za obnovu řízení zamítnuta, ačkoliv se odvolával v odvolání na veškeré spisy a jednání v řízení předsevzaté,
5) že žal. úřad nepřihlíží k námitce, že v obci se nalézá půda státem zabraná a k účelům stavby způsobilá.
O stížnosti této uvažoval nss takto:
Stížnost jest podána Antonínem B. vlastním jménem a v zastoupení manželky Kláry B. Není podepsána Klárou B., ke kond jest strojovým písmem vyznačeno »Antonín B., manžel.« Plná moc advokáta, podepsavšího stížnost, vykazuje jen zmocnění Antonína B.
Zastoupení ve sporu o vyvlastnění vybočuje však z mezí obyčejné správy majetkové, svěřené manželu dle § 1238 o. z. o. a byl by tedy manžel k zastupování manželky v takovémto sporu jen tehdy oprávněn, kdyby se vykázal zvláštní plnou mocí opravňující ho k takovému zastupování (§ 1008 o. z. o.). Plnou moc své manželky Antonín B. však nepředložil. Bylo proto stížnost, pokud jest podána za Kláru B., odmítnouti dle § 21 zák. o ss pro nedostatek formální legitimace.
Nař. rozhodnutím byla žádost Antonína B., aby vyvlastňovací nález byl dle § 8 zák. o stav. ruchu ze 17. prosince 1919 č. 20 Sb. z r. 1920 zrušen, v cestě instanční zamítnuta. Toto zákonné ustanovení vyslovuje, že vyvlastňovací nález může úřadem, který ho vydal, na žádost vyvlastněného býti zrušen, nebude-li stavba, pro niž se vyvlastnění stalo, uvedena ve lhůtě dle § 4 cit. zák.
Zákon nestanoví, že marným uplynutím dané lhůty k započetí (pro- vedení) stavby vyvlastnění již samo o sobě pozbývá účinnosti a plat- nosti a nestanoví také, že úřad správní jest povinen tento účinek zákonem přípustný vysloviti.
Zákon toliko přenechává úřadu správnímu, aby uvážil, zda promeškání lhůty není vyvoláno okolnostmi mimo vůli stavebníka ležícími, v kterémžto případě může úřad ze své úřední moci i nečekaje na návrh stavebníkův lhůtu onu prodloužiti a tím možnost uhasnutí přiznané expropriace oddáliti a po případě odstraniti.
Právo k tomuto prodloužení lhůty poskytuje mu poslední odst. § 8, z něhož jest vyložiti i slova »může prodloužiti v odstavci předchozím v tom smyslu, že úřad maje vyříditi žádost vlastníka za anulování nálezu expropriačního, opřenou o projití lhůty, zkoumá především, zda není tu dostatečných důvodů k prodloužení lhůty a teprve tehdy, když by těchto důvodů nenašel, má žádosti oné vyhověti, kdežto když by důvody takové byly, tak učiniti nesmí, nýbrž má prodloužením lhůty žádosti oné odejmouti zákonný podklad.
Možnost tohoto rozhodování ve smyslu positivním i negativním vyvolalo onu stylisaci zákonnou, která mluví o tom, že úřad »může« zrušiti vyvlastňovací nález, t. j. má možnost jej zrušiti, není-li odůvodněno prodloužení lhůty. Z terminu »může« nedá se však odvoditi, jak to zástupce zúčastněné strany tvrdil, že by tu šlo jen o vo1nou, ničím neobmezenou úvahu úřadu, vůči níž nestojí nižádný subjektivní nárok vlastníkův. Nárok takový tu jest, avšak nemůže býti po zákonu uznán za důvodný, jsou-li tu závažné důvody, které mluví pro prodloužení prvotní dané lhůty.
Takové důvody uvedl žal. úřad, když poukázal na chování se st-le, jenž počátek stavby učinil nemožným.
Jest proto nesprávnou ,také námitka stížnosti, která uplatňuje názor, že uhasnutí nálezu vyvlastňovacího vázáno jest jediné na uplynutí dané lhůty, ať jest důvod, pro který ve lhůtě té se stavbou nebylo započato, jakýkoli.
Arciť musí úřad odmítaje žádost vlastníkovou stanoviti vyvlastniteli novou (prodlouženou) lhůtu k zahájení (provedení) stavby. To však se děje vždycky jen ve prospěch vlastníka a mohl by tedy do tohoto opatření si stěžovati jen vyvlastnitel, nikoliv vlastník.
Stěžuje-li si v případě předloženém do výroku vyhrazujícího stanovení takové lhůty sám vlastník, pak jest námitka tato nemístná.
Pokud namítá, že nebylo vyhověno jeho žádosti za obnovu vyvlastňovacího řízení, neobsahuje stížnost žádných stížných bodů konkretisovaných dle § 18 zák. o ss, takže ji bylo v tomto bodě zamítnouti jako nepřípustnou.
Na námitku ad 5) nemohl nss vůbec vejíti, poněvadž otázka vyvlastnění sporné plochy došla meritorně svého pravoplatného rozhodnutí již výnosem zsp-é ze 14. července 1921, takže nař. rozhodnutí vůbec otázkou touto se již a to právem neobíralo.

Citace:

č. 3151. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 380-383.