NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 15765.

Hloubení větrné jámy podle § 131 b) hor. zák. podléhá předpisům obecného horního zákona, nikoli předpisům živnostenského řádu.
Závodní jest povinen učiniti veškerá bezpečnostní opatření, jež jsou způsobilá zameziti při opatrném výkonu práce ohrožení dělníkovo, i bez výslovného příkazu nebo předpisu. Dozorce, ustanovený podle § 9 zák. č. 12/1894 ř. z., má dbáti toho, aby byla dodržena bezpečnostní opatření předepsaná báňským úřadem.
Podle § 9 nařízení horního hejtmanství ze dne 7. března 1903 č. 1561 musí býti těžné stolice na dolech tak zřízeny, aby nemohla býti klec vytažena až k lanovým kotoučům a spadnouti tak do šachty, kdyby se při tom lano náhodou přetrhlo. Pokud v tom ohledu zanedbal závodní a dozorce své povinnosti.
(Rozh. ze dne 27. ledna 1937, Rv I 2257/36.)
Manželé po případě otcové žalobců podléhali ve svém zaměstnání úrazovému pojištění. Dne 4. února 1930 utrpěli oba pří hloubení větrné jámy ve smyslu § 131 b) ob. hor. zák. smrtelný úraz, jenž byl uznán za úraz podnikový, a žalobcům byly vyměřeny renty. Žalobou podle § 47 úr. zák. se žalobci domáhají na závodním a na dozorci náhrady nákladů pohřbu a doplatku toho, co jim úmrtím ušlo. Nižší soudy uznaly podle žaloby, nevyhověvše jí částečně jen v příčině výše požadované renty.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Ježto šlo o hloubení větrné jámy podle § 131 b) ob. hor. zák., podléhalo hloubení to předpisům obecného horního zákona a nikoli předpisům živnostenského řádu, jak bylo také zevrubně vyloženo v nálezu nejv. správ. soudu z 9. prosince 1931 č. 18266/1931 (Sb. Boh. č. 9539). Ve smyslu zák. z 31. prosince 1893 č. 12 ř. z. z roku 1894 byli v době nehody žalovaný K. závodním a žalovaný Z. dozorcem, při hloubení větrné jámy, při kteréž práci se úraz přihodil. Podle § 47 dotčeného zákona ručí žalovaní v rozsahu druhého odstavce § 47, když úraz úmyslně přivodili nebo zaviněním úraz způsobili. Hrubé zavinění se nežádá. Žalobci musí dokázati nejen, že jím vzešla škoda úmrtím manželů resp. otců (§ 1327 obč. zák.), nýbrž i bezprávný čin (opominutí) žalovaných a příčinnou souvislost vzniklé škody s bezprávným činem, (opominutím). Na žalovaných pak je, aby se podle § 1298 obč. zák. exkulpovali (srv. rozh. 14076 Sb. n. s.). Žalobci vypočítávají různá opominutí žalovaných, z nichž pro dovolání — hledíc k obsahu dovolacího spisu — mají význam dvě: 1) že na těžním strojí nefungovalo zařízení proti přejeti, působící samočinně zastavení ke konci jízdy; 2) že nebyly t. zv. průvodní latě (Spurlatten) zúženy, aby při t. zv. přejetí zmírnily samočinně rychlost výtahu (t. j. saní s okovem). Žalovaný se brání tím, že provedli veškerá bezpečnostní opatření předepsaná jak ve specielním povolení jízdy na laně v okovech, tak všeobecnými předpisy, že nebyli oprávnění zaváděti samovolně nějaká nová zařízení, jež přinášejí opět nová nebezpečí, a tvrdí, že také zkoumání znalců a soudu se má omeziti jen na otázku, zda byla dodržena předepsaná bezpečnostní opatření. Tomuto názoru žalovaných nelze však přisvědčiti. Předpisy §§ 170 a násl. ob. hor. zák., § 93 prováděcího předpisu k ob. hor. zákonu, dále § 4 zák. č. 12 ř. z. z roku 1894 ve spojitosti s § 1157 obč. zák. ukládají závodnímu povinnost učiniti veškerá bezpečnostní opatření, jež jsou způsobilá zameziti při opatrném výkonu práce ohrožení dělníkovo. Způ- sob zabezpečení jest předepsán v § 170 ob. hor. zák. Má se státi tak, jak jen možno (srv. rozh. č. 138, 14076 Sb. n. s.), a třeba provésti ochranná opatření i bez výslovného příkazu a předpisu, když jsou jen známa podle zkušeností a vědy (srv. rozh. č. 3093 Sb. n. s.). Dozorce ustanovený podle § 9 zák. č. 12/1894 ř. z. má rovněž dbáti toho, aby byla dodržena bezpečnostní opatření, předepsaná báňským úřadem. Podle zjištění nižších soudu utrpěli manželé po případě otcové žalobců dne 4. února 1930 smrtelný úraz při tom, když s nimi spadl do hloubené větrné jámy okov, v němž byli vytahováni nahoru. Spadnutí se stalo proto, že se přetrhlo lano, na němž visely t. zv. průvodní saně s okovem, a že se uvolnily háky, jimiž k průvodním saním byl připevněn okov. Příčinou roztržení lana a uvolnění háků bylo, že došlo k tak zv. přejetí, t. j. saně s okovem nezůstaly státi nad obrubní jámy, nýbrž byly prudce vymrštěny nad tuto obrubeň a narazily na rošty pod lanovými kotouči (Seilscheibenrost). Žalovaný K. při šetření báňského úřadu dne 7. února 1930 projevil sám názor, že k přetržení lana došlo při přejetí, jež stalo se příliš velikou použitou rychlostí. Jde tedy především o bezprávný čin strojníka Rudolfa R., jenž řídil výtah obou dělníků z jámy a rychlost nezmírnil, ač byl zvonkovým, signálem upozorněn na to, že se blíží k obrubni jámy, tuto obrubeň přejel, takže saně s okovem narazily na rošt, což mělo za následek nehodu. Bezpečnostní předpisy o jízdě na laně v jámě počítají zřejmě s takovým přejetím a spadnutím do jámy při přetržení lana a obsahuje proto § 9 nařízení horního hejtmanství v Praze ze dne 7. března 1903 č. 1561, pozměněného výnosem ze dne 26. ledna 1913 č. 6441 z roku 1912, ustanovení, že těžné stolice mají býti zařízeny tak, aby nemohla býti klec vytažena až k lanovým kotoučům a spadnouti do šachty, kdyby se při tom náhodou přetrhlo lano neb řetěz. Řečeného nařízení se dovolává nesporně i speciální povolení pro jízdu na laně, v souzené věci vydané báňským revírním úřadem v M., ze dne 23. září 1929 č. 11131. Znalci udali, že tato zařízení mohou býti buď na těžní věži nebo i na samostatném těžním stroji a že v souzeném případě bylo toto zařízení proti přejetí na stroji a spočívalo v tom, že hloubkoměr měl zařízení k samočinnému zpětnému postavení řídící páky (Steuerhebel), které bylo ve spojení s předlohovou mzdou a tuto brzdu ke konci jízdy uvedlo v činnost. Tento názor převzal soud první stolice a zjistil dále na základě seznání znalců a svědků, že zařízení to nefungovalo, a to proto, že ztěžovalo použití pák. Tvrdí-li žalovaní v dovolání jinou příčinu nefungování, že totiž zařízení zadržovací nebylo zapjato proto, že je nebylo lze při postupném hloubení jámy a prodlužování lana vždy znovu upravovati, nemohou se tím omlouvati. Nebylo-li toto zadržovací zařízení v provozu, ač bylo, jak to znalci dovodili, podmínkou povolení jízdy na laně — nutno to přičísti k vině oběma žalovaným, ježto jak závodní, tak dozorci mají dbáti, aby schválená bezpečnostní zařízení byla dodržována, a dozorce Z. ani netvrdí, že se marně pokoušel o zjednání nápravy. Prudkému nárazu na lanový kotouč se dá předejíti také tím, že se zúží ke konci průvodní latě těžní věže (Spurlatten) tak, že ztíží a tím zpomalí jízdu saní s okovem při přejetí. Správným jest závěr nižších soudů, že také neprovedení tohoto zúžení jde k tíži žalovaných, na prvém místě závodního Leopolda K. Směnmistr Antonín Z. netvrdí ani v dovolání, že opatření to nespadalo do oboru jeho působnosti. Správný tedy jest konečný závěr nižších soudů, že jde o zaviněné opominutí žalovaných, které bylo se smrtelným úrazem obou dělníků v příčinné souvislosti. Lze proto ponechati stranou, že odvolací soud spatřoval zavinění žalovaných také v tom, že těžní zařízení nebylo opatřeno zachycovacím zařízením, ač skutečně není patrné, jaké zachycovací zařízení má na mysli. Žalovaní zdůrazňují, že jde o zvláštní náhodu, že se totiž přetrhlo lano a zároveň uvolnily háky. Již z dotčeného předpisu báňského hejtmanství plyne, že se počítá s neopatrnou jízdou a takovým náhodným přetrženími lana při najetí na kotouče lanové; proto předpisuje další zařízení k zamezení, toho najetí na kotouče resp. rošty pod nimi upevněné. Žalovaní toto zařízení neprovedli po případě nepoužili stávajícího zařízení, přivodili tím tuto náhodu a odpovídají za ni.

Citace:

Čís. 15765.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 91-94.